Naši představu o životě a osobnosti sv. Václava formovaly dlouhou dobu legendy. Ty byly z velké části psané prvoplánově, podle tehdy módního a žádaného vzoru. Kníže zde byl vyobrazen především jako ideální křesťanský panovník, spíše pobožný mnich než silný vladař a až na výjimky prakticky bez záporných vlastností. Jeho osobnostně charakterový záběr byl ale mnohem širší, stejně tak jeho vladařské schopnosti, které by byly žádané i dnes.
Než byl sv. Václav zavražděn a následně svatořečen, žil život běžného ranně křesťanského šlechtice. Narodil se prý v rozmezí let 906 a 907, jeho otcem byl mladší bratr tehdy vládnoucího knížete, Vratislav, a matkou Drahomíra. Měl několik sourozenců, z nichž nejznámější je bratr Boleslav.
Velký vliv na něj měla jeho babička Ludmila, první česká pokřtěná kněžna. V únoru 921 umírá Václavův otec, regentské vlády se ujímá jeho matka, kněžna Drahomíra. Půl roku na to je na její pokyn uškrcena kněžna Ludmila. Zda byla babička sv. Václava zavražděna z politických důvodů nebo pro horlivé prosazování křesťanství, či snad z pouhé ženské žárlivosti, to se už asi nikdy nedozvíme.
Možná je i kombinace všech tří faktorů. Potom, co se za zmatků na Velké Moravě ocitly Čechy dobrovolně pod vlivem řezenské diecéze (Bavorsko), měli bavorští vzdělaní duchovní v Čechách vliv nejen náboženský, ale i politický. Tolik o domácí politické scéně. A co se dělo na nejbližším mezinárodním poli?
Tribut pacis nebo-li daň z míru
Po smrti východofranského krále byl zvolen saský Jindřich I. Ptáčník. Bavoři, naši spojenci, tuto volbu odmítli akceptovat. Díky Jindřichově obratné politice však došlo ke smíření. Usiloval o upevnění svého postavení na území Východofranské říše. To mu hatily neustálé útoky vojensky zdatných Maďarů, proto se rozhodl k placení tributu, daně z míru.
Někdy v této době skončila regentská vláda kněžny Drahomíry a na příkaz knížete Václava byly přeneseny ostatky kněžny Ludmily z Tetína do Prahy a za účasti řezenského biskupa pohřbeny v kostele sv. Jiří. Takové přenesení ostatků se v Čechách odehrálo poprvé a mělo mimořádný význam. Kněžna Ludmila byla sice svatořečená až ve 12. století, ale jako světice byla v Čechách uctívána hned po své smrti.
Pak přišel klíčový rok 929. Jindřich vyplenil území Daleminců, obyvatele jejich hradu buď vyvraždil, nebo prodal do otroctví. Teď byly na řadě Čechy. Je třeba dodat, že v době Václavova panování mělo Přemyslovci ovládané území velikost odpovídající zhruba dnešní rozloze Středočeského kraje. S Maďary uzavřel Jindřich příměří, s Bavory byl za dobře, české území nebylo sjednocené. Pro vzdělaného a politicky prozíravého knížete nebylo těžké uhodnout, jak by v této chvíli skončil nerovný boj.
Když pak Jindřich přitáhl do Prahy, nesetkal se s větším odporem. Václav mu složil hold a přijal povinnost placení poplatku, daně z míru, kterou stejně tak platil Jindřich Maďarům. Václav prý při té příležitosti dostal od Jindřicha vzácnou relikvii, rameno sv. Víta, který byl patronem Saska. Na jeho počest dal na původním pohanském obřadním místě vystavět rotundu, zasvěcenou právě tomuto světci.
Smrt na hradišti v Boleslavi
Václav se vydal do Boleslavi, oslavit se svým bratrem narozeniny jeho syna. Podle legend se Boleslav nechtěl smířit s Václavovou mírnou politikou vůči Sasku, a proto bratra zavraždil buď sám, nebo najatými vrahy.
Můj osobní názor je takový, že mohlo jít o nedorozumění. Bratři byli na hostině, kde se jistě hodně pilo. Legendy se o knížeti Václavovi zmiňují jako o mírném, slitovném panovníkovi, který vykupoval a nechával křtít otroky (v Praze se otroci v té době skutečně prodávali), boural pohanské svatyně, zastával se vdov a sirotků, pracoval na vinici, vyráběl si vlastní hostie a dokonce měl mít i prorocké vidiny. K tomu všemu se prý toužil stát mnichem.
Na druhou stranu se prameny sporadicky zmiňují o tom, že měl kníže Václav ženu, dokonce snad syna jménem Zbraslav, jezdil se svými družiníky na lov, účastnil se bojových her a alkoholu se vůbec nevyhýbal. Takže je možné, že si bratři v opilosti něco řekli, jak se to občas stává. Vzhledem k tomu, že v Boleslavi stál tou dobou kostel, byl i Boleslav nejspíš křesťanem a bratři mohli jít to pondělní ráno 28. září 935 na bohoslužbu spolu. Cestou si vzpomněli na důvod včerejší rozepře, zbytkový alkohol a únava vyhrotily situaci, došlo k fyzickému útoku.
Václav byl podle zjištění antropologů na tu dobu poměrně vysoké, statné postavy, je tedy možné, že Boleslav přecenil své síly. V tom se objevili Boleslavovi ne zcela střízliví družiníci, situaci špatně vyhodnotili a Václava zabili. Tři roky byl kníže pohřben v Boleslavi, než dal Boleslav bratrovo tělo přenést do rotundy sv. Víta v Praze, čímž dal podnět k jeho svatořečení.
Sv. Václav jako vzor
Kníže Václav vládl krátce, 10 možná 12 let. Za tu dobu stihnul založit nejposvátnější místo v Čechách, totiž základ chrámu sv. Víta. Přenesením ostatků kněžny Ludmily položil pro změnu základ k církevní samostatnosti završené založením pražského biskupství v Praze roku 973, vyjmutého z církevní pravomoci v Řezně.
Přijímal na návštěvu kněze ze západní Evropy, kteří přinášeli do Čech relikvie a bohoslužebné knihy. To v Čechách přispělo k šíření křesťanské vzdělanosti a kultury, a za hranicemi naší země se rozneslo povědomí o kulturních snahách vzdělaného knížete. Pro konsolidaci země zajistil rozvážně vedenou politikou větší klid a mír, než kdyby jednal jinak.
Sv. Václav, patron České země byl již ve své době díky svému nadstandardnímu vzdělání, politickému rozhledu, fyzické síle v kombinaci s křesťanskou pokorou jejím zdatným ochráncem.
Bude-li podle legendy českému národu nejhůře, vzbudí se blanické vojsko, v jehož čelo se pak sv. Václav postaví. Nikoho lepšího do jeho vedení bychom asi nenašli. „…Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele českého království ze země vyžene…“ Je uvedeno, že vyžene všechny nepřátele, nejen ty za hranicemi země. Proto: Sv. Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím. Kyrie eleison.
Autor: Pavla Hájíčková
