Kdykoliv se zeptám křesťanů na spokojenost s modlitebním životem, dozvím se o jeho nedostatečnosti anebo přímo selhání v této oblasti křesťanského života. Není to škoda? Není škoda nechat spokojenost s modlitebním životem jiným náboženstvím?
Sedíme takto v bufetu na frankfurtském veletrhu a už se těšíme, jak se nám konečně z dohledu ztratí vysoký mrakodrap ve tvaru tužky, který se tyčí nad výstavištěm. Pro tento rok stačilo. Popíjíme colu a těšíme se na večer v hotelu. Sledujeme mumraj pod námi na mega stanovišti taxíků. Jsme v úžasu nad organizovaností těchto vozidel a schopností se v tom mraveništi béžových mercedesů vůbec vyznat. Je v podstatě konec veletrhu, a tak taxíky rozvážejí účastníky na letiště.
Najednou jeden z taxikářů vytahuje z kufru auta kobereček a začíná modlitbu. Není to jen tak. Zdá se, že je to celý obřad, rituál. Zuje si boty, natáhne kapuci přes hlavu a začíná sled pro nás nesrozumitelných a nepochopitelných pohybů. Několikrát se ukloní až k zemi a pak znovu vstane. Vše trvá několik minut.
Kobereček jako by vytvořil oddělený vesmír pro nesouměrnou dvojici: modlitebník a jeho Allah. V jednom momentu strnu. Na modlícího se taxikáře couvá jiný taxík. Pak si uvědomím, že taxíky mají zcela určitě parkovací systémy a asi vůbec nic nehrozí. Přesto zamrazilo. Zamrazilo nás, ale modlící se postava dole pod námi je v absolutním klidu. Pokračuje. Ta jeho oddělenost od okolního světa vzbuzuje opravdu silný dojem.
Je to vlastně moje druhé setkání s modlitbou této náboženské skupiny. Měli jsme krásný vztah s lidmi, kteří utekli před válkou z Iráku, aby se nějakým omylem pokusili o život v Česku, v Havířově. Zjistili jsme, že modlitba byla pro ně určitou výsadou. Tam žena muslimka, aby se mohla modlit, umyla si pokaždé svoji tvář a převlékla se. Někdy jí byla modlit- ba, pro nás křesťany z nepochopitelných rituálních důvodů, odepřena. Nemožnost modlitby vnímala jako újmu.
My křesťané na toto vše řekneme „zákon“, právo, povinnost. Ano zcela jistě. Ale také touha, pořádek, pravidelnost. Oddělenost od světa. Kdykoliv se zeptám křesťanů na spokojenost s modlitebním životem, dozvím se o jeho nedostatečnosti anebo přímo selhání v této oblasti křesťanského života. Není to škoda? Není škoda nechat spokojenost s modlitebním životem jiným náboženstvím?
Jak ale na to? Nabízím, nevnucuji. Třeba modlitební procházky. Brno, oba Těšíny Ostrava. Beru tašku, blok, oddělím si tento čas a jdu. Pokud to neudělám, zdolá mě únava anebo mě dostanou sociální sítě. Mnohokrát jsem litoval, že jsem nevyrazil, jelikož můj pracovní výkon, kterým jsem nahradil modlitební procházku, byl k ničemu.
Třetí momentka: Mám jednání ve firmě kousek od Frankfurtu. Vedle sídel západních firem: mešita. Můžeme ji vnímat jako něco ohrožujícího, ale nemůžeme si za to tak trochu sami? Třeba naší modlitební vlažností?
Jižní Morava. Lednický minaret. Šlechtická libůstka rodu Lichtenštejnů a dostatek finančních prostředků umožnil vznik opravdu zvláštních staveb. Repliky pohanských svatyněk a také muslimského minaretu. Stavitel Josef Hardmuth si za peníze vydělané na těchto lukrativních zakázkách může postavit fabriku a vytvořit světoznámou značku Koh-i-noor. Móda, která vedla šlechtu ke stavění různých rádoby pohanských a antických staveb, může být lehce úsměvná. Ale z minaretu v Lednici muezzina neuslyšíte. Prozatím. Když si však vybavím onoho odhodlaného modlícího se člověka ve Frankfurtu, trochu se za svoji modlitební vlažnost stydím.
Zdroj: Přítel/Przyjaciel