Máš málo víry,“ je jedna z nejvíce zraňujících vět, kterou můžeme slyšet, když nás něco trápí. Pokud se vyznáváme, že nás otravuje chodit do kostela, pak to ještě smysl dává. V případě, že si stěžujeme na špatně se hojící zlomeninu, a tím spíš, pokud není naše, ale našeho dítěte, žádný smysl přes rudé kruhy před očima nevidíme.
Máme-li ve svém okolí charismaticky laděné přátele, můžeme si podobný odsudek vyslechnout. Víra v sílu modlitby s sebou nese i představu problémů, které přináší nevyužití této síly. Kdo je nemocný, bez partnera nebo bez zaměstnání, ten se údajně málo nebo špatně modlí. Vždyť stačí víry, co by se za nehet vešlo, a Hospodin koná zázraky. Pokud je nekoná, pokud se lidská přání neplní, je chyba na straně prosebníka.
To však opravdu není něco, co zkroušeného člověka postaví na nohy a zlepší jeho vztah k Bohu, k lidem, k sobě samému. Člověk potýkající se s obtížnou situací, ze které by se rád dostal, tím získává ke všem trablům ještě pocit, že jeho víra je špatná, nefunkční.
Proč by morušový strom skákal do moře, k čemu by to bylo - a přece se praví, že by to udělal, kdyby apoštolové měli správnou víru. Není prosba o opětované city nebo hojící se zlomeninu smysluplnější? K čemu je dobrý strom v moři? Spokojený člověk, kterého nic nebolí, je přece užitečný, může konat dobré věci, nepotřebuje pomoc ostatních a ti pak také mohou konat další dobré věci… Takové prosby by Pán měl vyslyšet, ne? Copak už to, že se na něj obracíme, není projevem naší víry?
Moruše skočivší do moře nás dráždí. Je to tak nesmyslná představa, že dává smysl právě jen jako demonstrace velikosti, respektive funkčnosti víry. Ježíš přece kouzelnické kejkle jako doklad své moci odmítá, tak proč teď dává za příklad poskakující strom? Je to právě ten prvoplánový zázrak, o kterém říkáme, že takové se už v našem světě nedějí. Uzdravení budiž - to zařídí lékaři, ale protože jsme se za uzdravení modlili, chápeme i to jako zázrak. Ale kdo dnes stojí o vodu tekoucí do kopce nebo oheň z mokrého dřeva? Zbytečný humbuk.
Přesto bychom ty neprvoplánové zázraky potřebovali. Od stihnutého autobusu ráno při cestě do práce až po zmizení rakoviny v terminálním stádiu nebo náhlé ukončení krvavých bojů v sousední zemi. Je tisíc věcí, za které můžeme denně prosit. Co je na naší víře špatně, když se naše přání neplní?
Víra jako hořčičné zrno. Chce Ježíš říct, že svou víru zbytečně nafukujeme, stavíme na odiv? Nebo chce říct, že to, co máme, není vůbec žádná víra, že jsme vedle jak ta jedle, že si jen namlouváme, že Bohu věříme? Chce říct, že kdyby se nám povedlo v sobě vykřesat tu správnou víru ve správném množství, plnil by nám Bůh i tak nesmyslná přání, jako je skok zakořeněného stromu do moře?
Když už bychom si to mohli myslet, Ježíš nás zchladí svými dalšími slovy. Udělali jste, co se po vás chtělo, a chtěli byste jídlo a pití? Kdepak, dál dělejte, co se po vás chce, a později třeba… Dneska nepřichází žádné podobenství s milujícím otcem vybíhajícím před dům, plnícím nejen vyslovená přání, ale dávající i to, oč si nikdo prosit netroufne. Služte a nevymýšlejte si, to je vaše role. O důsledcích víry už ani slovo.
Hned následující příběh v Písmu končí slovy „Víra tvá tě uzdravila.“ Tak přece. Jdeme vybrousit svou víru do podoby malé okrové kuličky. A doufáme, že Hospodin je automat, do kterého se velká slunečnicová semínka nevejdou, jen ta malá, kulatá, stačí jedno vhodit a přát si třeba zdravý zub nebo prémie v práci…
Víra není něco, co jde zbrousit do kuličky a pak si to kutálet bříškem prstu po ubruse s uspokojivým pocitem, že máme vše, co potřebujeme. Není to ani něco, čeho má smysl shromáždit hodně, strašně moc, jako ve známém vtipu pilulek proti hamižnosti. Víra roste v něčím srdci a k někomu se vztahuje. K někomu, kdo ví lépe než my, který náš zub potřebuje uzdravit. Který nám občas nedá najíst, i když vidí, že máme hlad a že jsme udělali vše, co jsme udělat měli.
Nerozumíme. Automat na přání se rozbil. Co jsme ještě měli udělat? Možná že moruše s kořeny přesazená do moře není jako králík vytažený z klobouku. Třeba je moruše symbolem naší zakořeněné představy, že Bůh je automat na přání, že stačí splnit podmínky (dá to práci, ale prý toho lze dosáhnout), požádat a dostaneme, po čem toužíme.
Možná stačí troška víry, abychom takovou představu dokázali vyrvat a s ní i přístup, že modlitba znamená konkrétní prosbu. Takhle znají modlitbu ti, kdo s Bohem nemají osobní vztah - jako prosbu o něco. Modlitba může mít i tuto podobu, ale bez nároku na kladné vyřízení.
Splnění svých proseb si nemůžeme zajistit ani velikostí své víry, ani poslušností. Dostaneme, co potřebujeme, ale může to být jindy a jinak, než jsme si představovali. Možná nám stačí zrnko víry, abychom to přijali a přestali si připadat nedostateční, když se naše přání neplní. Uzdravit totiž nepotřebuje v první řadě náš zub, ale náš vztah s Bohem.
Autorka: Alena Theodora Dvořáková
Zdroj: Magazín Signály
