Pavel je prototypem člověka dvou životů: starozákonního a novozákonního. Byl sám na cestě k záhubě, pronásledoval křesťany a slovo o kříži jej vydražďovalo až k nenávisti k bližním. Na jeho cestě však došlo k naprosto nečekanému vnitřnímu obrácení – metanoie – a přišel prudký zlom do života novozákonního. Pavlův příběh ve své syrovosti a s obrovskými rozpory je klíčem k možnému uchopení mezináboženského dialogu, skrze cholerika, který vždy vedl planoucí monolog.
Jeden z největších křesťanských poutníků historie Božího lidu Šavel z Tarsu, později známý jako apoštol Pavel, se na cestě obrátil, na cestě tvořil, na cestě se uskutečnil a na cestě pro Krista také položil svůj život. Vytvaroval do svého času cestu tak dobrodružnou a plodnou, že se její záznam stal – nikoli náhodou – zcela podstatnou součástí novozákonního kánonu a bude tomu tak, zdá se, až do eschatologické plnosti času. Cesta, příběh, narace, dynamické vyjevování smyslu v čase, to jsou esenciální znaky křesťanské mystiky perichoreticky se prostupující s bytostnou svobodou, láskou a modlitbou.
Ona Pavlova cesta má v celku Nového zákona důležitou výpovědní hodnotu; není jen kontextem vzniku Pavlových teologických listů, je jejich podstatným doplněním, vysvětlením a přesažením. Šavel je prototypem člověka dvou životů: starozákonního a novozákonního. V prvním listě Korinťanům píše pro jinověrce znepokojivý text: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jsme na cestě ke spáse, je mocí Boží.“ (1 Kor 1,18)
Šavel byl sám na oné cestě k záhubě, pronásledoval křesťany a slovo o kříži jej vydražďovalo až k nenávisti k bližním. Vedl horlivý mezináboženský monolog, a to až na krev. Potud byl jeho příběh ryze starozákonním. Na jeho cestě však došlo k naprosto nečekanému a pro ostatní nepochopitelnému obrácení – slovo o kříži se oslepenému klečícímu Šavlovi stalo z bláznovství zjevením Božím a přišel prudký zlom do života novozákonního.
Z planoucího monologu k dialogu
Příběhy se změnou perspektivy hlavní postavy jsou vcelku běžné, u Pavla hlavní postava zůstává, zásadně se však mění příběh. Stejný člověk pokračoval v cestě, na první pohled nedošlo k žádné změně. Změna – metanoia – proběhla uvnitř, došlo k obrácení, vnitřní inverzi směru. Poutníkova cesta často ve fyzickém smyslu slova nevykazuje zvnějšku viditelné změny směru, ale uvnitř poutníka, v jeho lačném srdci toužícím po odpovědích na sžíravé otázky relativizující všechno, v čem se z ne zcela pochopitelných důvodů nachází, dochází někdy k dramatickým změnám směru, obracení toku času, řinčivým střetům světonázorů, drásavým náboženským šokům a nejistým krokům z nesmyslu do smyslu, z rozporu do souladu, z nevědění do procitnutí a někdy také zpět. Nový zákon vyjevuje Pavlův příběh celý, v jeho syrovosti, s jeho obrovskými rozpory, a právě onen příběh je klíč k možnému uchopení mezináboženského dialogu, skrze cholerika, který vždy vedl planoucí monolog.
Pavlovy texty v Novém zákoně jsou podle křesťanské věrouky inspirované, ovšem jak se vypořádat s jeho radikalitou vůči jinověrcům? Kdo nepřijal za své slovo o kříži – tvrdí Pavel – je blázen na cestě k záhubě? Jako cestovatel milující mezináboženský dialog vedený na rovině úcty a respektu k jinověrcům s Pavlem nemohu a nechci plně souhlasit, ale protože Písmo je po křesťanském soudu (v souladu s mým názorem) skutečně Bohem inspirované, vypráví Pavel svým životním příběhem více než svými listy (kterým nikterak neupírám teologickou hloubku, jež mě opakovaně blaží a fascinuje).
Šest rad od apoštola Pavla
Dobrodružný příběh v mnoha ohledech radikálního poutníka hřímajícího nejprve proti křesťanům a poté stejně horlivě proti nekřesťanům, odhaluje omezenost lidského poznání a porozumění a v Bohu zakotvenou přesažnost, kterou svým životním příběhem může bezděky a neuvědoměle odvyprávět. Šavel z Tarsu nebyl nakloněn mezináboženskému dialogu. Nový člověk, apoštol Pavel, rovněž nebyl nakloněn mezináboženskému dialogu. Přesto podle mého soudu právě jeho příběh přímo vybízí k toleranci vůči jinověrcům, k ponechání prostoru jejich příběhům, k respektu k jinakosti a zároveň k vychutnání si vlastní (vždy silně omezené) sebevědomé identity.
Podle Pavla jsou jedni na cestě k záhubě a druzí na cestě ke spáse. Kdo četl tato slova bez porozumění poutnickému příběhu cholerického cestovatele, vyvolal nejednou mezináboženský dialog vedený ostřím meče. Evropa, důkladně prolitá krví křesťanů, kteří pojali mezikonfesní diskusi velmi bolestivě z obou stran meče, o tom vydává svědectví.
Boží moudrost jako bláznovství
Pavel je po mém soudu nenahraditelnou součástí Nového zákona rovněž z toho důvodu, že svým dramatickým životem vypovídá mnohé nad rámec své reflektované teologie. Mimo jiné například to, že přísný Žid pronásledující křesťany může sám skončit jako křesťanský mučedník, odpůrce helénské filozofie může skončit jako nedílná součást učení křesťanských platoniků, bojovník proti Římskému impériu může skončit jako jeden z jeho budoucích nosných pilířů, bojovník proti nepracujícím se může stát základem k sociální podpoře nepracujícím, ale co je nejdůležitější: dokud není příběh dovyprávěn, může se dramaticky změnit, obrátit, vysvětlit, či naopak zhroutit. A dále: Boží moudrost se skutečně na tomto světě často jeví jako bláznovství, a tedy naše posuzování ostatních příběhů je vždy přinejmenším sporné.
Nabyl-li někdo dojmu, že zde hodlám relativizovat teologii apoštola Pavla, mohlo to tak skutečně z hlediska přístupu k mezináboženskému dialogu, o nějž mi bytostně jde, na první pohled působit, ovšem není tomu tak. Konstitutivní text křesťanské nauky míří přímo na cíl a v souladu s Ježíšovým misijním vysláním učedníků ukazuje cestu, aniž by rozjímal nad dialogem s těmi, kdo zvolili jiný směr, neboť k tomu je dostatek prostoru v jiných textech k tomu určených a zejména v praktickém životě. Není třeba se pohoršovat.
Tváří v tvář blížící se smrti umírající člověk pod tíhou existenciálních otázek skutečně ocení spíše nabídku dveří do nebe než výzvu k úctě, k alteritě a tolerantnímu mezináboženskému dialogu. V drásavém čase nevyhnutelně se blížícího skonu se chceme chytit smysluplné cesty, a nikoli se zamýšlet nad dialogem různých cest a jejich kulturně-náboženskou výměnou. Proto má Pavlovo slovo v Novém zákoně svou nezpochybnitelnou valenci a jeho celkový životní příběh vypráví ještě něco navíc pro ty, kdo mají uši k slyšení a tážou se po spáse „těch na cestě do záhuby“.
Bible má mnoho rovin. Na postavě apoštola Pavla je to více než patrné. Kdo je při četbě veden Duchem, může zakoušet pluridimenziální čtenářskou i existenciální rozkoš. Fundamentalistické výklady Bibli nejen zplošťují a znehodnocují, ale ve výsledku vlastně desinterpretují, neboť plnost významů naším omezeným stvořeným intelektem nemůžeme zachytit, a to je po mém soudu na četbě knihy knih to nejkrásnější dobrodružství.