Být vděčný není samozřejmé. A zvláště v této době, kdy vidíme napříč zeměmi mnohé nepokoje, sociální sítě jsou zaplaveny kritickými komentáři a v médiích převažují negativní zprávy. Je možné být vděčný v čase, jako je tento?
Lidé spíše poukazují na to, co ztratili. Nemůžu jít na zákusek s kamarádkou či na pivo s přítelem. Nemohu jít, kam bych chtěl, nemohu dělat, co bych chtěl a nemohu se setkat s lidmi, se kterými bych chtěl. A někteří ztratili mnohem víc, než jen omezení bavit se. Někteří ztratili práci, někteří zdraví, další dokonce své blízké … Seznam by mohl být dlouhý
Proč je vděčnost důležitá?
Vděční lidé jsou zdravější na těle i na duši. Podle výzkumu se vděční lidé dožívají vyššího věku. Ale nejenže žijí déle, ale žijí i lépe! Vděční lidé mají totiž lepší vztahy s druhými. Vždyť kdo by už vyhledával společnost zatrpklého morouse?
Henry Nouwen řekl: “Vděčnost je nejplodnější způsob, jak prohloubit své vědomí o tom, že tu nejsme náhodou, ale jako výsledek Božího rozhodnutí.”
Vděčnost nás učí, že náš život není výsledkem náhody nebo omylu. Ukazuje nám, že náš život má smysl. Odhaluje nám, že Pán Bůh má s naším životem nějaký záměr.
Bible vyzývá křesťany, aby Bohu děkovali: …za všechno děkujte … nebo přesněji – ve všem děkujte … buďte vděční za každých okolností … (1. Tesalonickým 5:18) Můžeme to brát jako příkaz, který je třeba poslechnout. To je důvod. Když Bůh něco říká, měli bychom to brát vážně. Ale neodolám otázce: A proč to Bůh přikazuje? To je Bůh tak ješitný, že potřebuje, abychom se Mu klaněli? Odpověď vidím i v tom, co jsme si už řekli výše – vděčnost je dobrá pro náš život. Čili Bůh nám to nepřikazuje kvůli sobě, ale kvůli našemu dobru.
Další důvod vděčnosti nacházím v Žalmech. Například Žalm 106 začíná slovy: “Haleluja! Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, neboť navěky trvá jeho milost. “Důvod naší vděčnosti vůči Bohu je v tom, že víme, že Bůh je dobrý, že Jeho milost je věčná, že je věrný svým slibům.
Nezapomínejme na dobré věci od Boha
Pokud máme např. zdraví, práci, přátele …, bereme to vše jako samozřejmost. Teprve když to ztrácíme, uvědomujeme si, že nic z toho není samozřejmost. Během tohoto roku jsme ztratili mnohé věci, které jsme považovali za samozřejmé. Není už samozřejmostí jít do kina či divadla, či restaurace.
V úvodu Žalmu 103 nás David vybízí nejen k tomu, abychom Boha oslavovali, ale abychom nezapomínali na to dobré, co Bůh koná: “Dobrořeč, duše, Hospodinu a celé mé nitro Jeho svatému menu! Dobrořeč, duše, Hospodinu a nezapomínej na žádné Jeho dobrodiní! “Proč považoval autor žalmu za nutné to takto zdůraznit – nezapomínej? Asi je to problém nám lidem vlastní, že zapomínáme velmi snadno … Máme sklon vidět to, co nám nedává, což nám je sebrané, a přehlížíme snadno to mnohé, co nám Bůh dává.
Izraelité ve starých dobách nakupily kameny jako památníky, aby nezapomněli na Boží díla. Ty spousty kamení jim připomínaly Boží milostivé skutky. Když šli kolem a viděli tu kopu kamení, tak si vzpomněli: “Aha, tehdy a tehdy toto a toto učinil Bůh v našem životě.” Nebo když šel někdo cizí, tak si vzpomněl: “Aha, tuto kopu tu udělal ten a ten na památku toho, co Bůh učinil v jeho životě. “Nebo když šel otec s dítětem a dítě spatřilo takovou kopu kamenů, tak se zeptalo:” Proč jsou tu ty kameny? “a otec měl příležitost poukázat na to dobré, co pro ně udělal Bůh .
Někdy zapomínáme z roztržitosti, z nepozornosti, nesoustředěnosti, lhostejnosti, ale zapomínání může být i znakem vážné nemoci, i duchovní nemoci.
A co my? I my si potřebujeme ve svém životě postavit takové “milníky”, které nám připomínají, jak Bůh jednal na cestě našeho života.
Jak to dělám já
Protože já mám tendenci zapomínat, dělám to tak, že si zapisuji momenty svého života, za co můžu být vděčný. V poslední době to dělám tak, že každý večer věnuji pár minut přemýšlení nad uplynulým dnem a zapíšu si, za co můžu být vděčný. Někdy mám pocit, že v daný den jsem nic mimořádně nepřežil. A pak, když se trochu zamyslím, zastavím, tak zjistím, že je mnoho drobných věcí, za které mohu být vděčný.
Svého času jsme měli doma takovou láhev vděčnosti, kam jsme během roku házeli lístky, na které jsme psali, za co jsme vděční. Nebyli jsme v tom celkem důslední, ale přece, když jsme na konci roku lístky z láhve vybírali, vzpomínali jsme k mnoha milé okamžiky našeho života.
Jedna kamarádka svého času každý den dala na sociální síť fotografii nějaké věci, za kterou je vděčná. Dělala to celý rok. A na konci roku měla album 365 fotek plných vděčnosti.
Je mnoho způsobů, jak pamatovat a nezapomínat na to, za co můžeme být vděční.
Projevme vděčnost Bohu
Jako věřící máme na rozdíl od ateistů jednu výhodu. Když je ateista vidí krásnou zasněženou krajinu, nebo hory zalité sluncem, nemá komu za tu krásu poděkovat. Já mám komu poděkovat za každou sněhovou vločku.
Když projevíme dík, vlastně tím říkáme, že to, za co děkujeme, nebereme jako něco samozřejmého. Nevděčnost na druhé straně znamená, že jisté věci považujeme za samozřejmé.
Pokud žiji v tom, že mi Bůh dává málo, tak jsem velmi nevděčným křesťanem. Možná dokonce žiji v domnění, že si Boží přízeň musím nějak zasloužit, a tak si “vydřít” Boží přízeň. Nebo žiji v tom, že si od Pána Boha zasloužím víc.
Boží přízeň bych neměl brát jako samozřejmost. Není to samozřejmost, že mě Pán Bůh přijal za své dítě, že mě omilostnil, že mi odpustil hřích. Nemusel to udělat. On to nepotřeboval a já Mu k tomu také nedal žádný důvod. Nezasloužil jsem si to. Naopak, můj hřích mě diskvalifikovat, vyloučil ze společenství s Bohem. Přesto mi Bůh vyšel v Ježíši Kristu vstříc. On mi odpustil a přijal mě.
Někdo moudrý jednou řekl: “Kdyby mi Bůh už nic víc nedal než to, co mi dal skrze Pána Ježíše, je to dostatečný důvod, abych Mu byl do smrti vděčný.”
Jaký mám tedy postoj vůči Bohu? Jsem Jeho dítě, které je vděčné za každý projev lásky a přízně svého nebeského Otce, nebo žiji jako Boží zaměstnanec, který očekává, že si za svůj zbožný život zaslouží přiměřený plat?
Když si uvědomím, jakou hodnotu má dar, který mi Bůh dal, pozdvihuje mě to. Již více nežiji jako ztracená sirotek, nejsem nechtěné dítě. Jsem Boží dítě. Bohu na mně záleží. A i když mi Bůh nedává vždy to, co bych chtěl a kdy bych to chtěl (Konečně, který dobrý rodič to dělá?), I tak mě On má rád a štědře mě zasypává svou přízní.
Jak se cvičit ve vděčnosti?
Už jsem zmínil, že dobrý způsob je zapisování si byť každodenních malých věcí, vyslýchaných modliteb apod. Dobrým nápadem je také zavedení nějaké aktivity pro celou rodinu, jak jsme my dělali s lahví nebo nalepování nějakých značek do kalendáře, nástěnku apod.
Výbornou možností je položit při společné pobožnosti otázku: Za co můžeme dnes Bohu poděkovat? Za co můžeme prosit? To nás učí, abychom od Pána Boha neustále jen neprosili, ale Mu i děkovali.
Další mou zkušeností je, že moje vděčnost roste ne přes hromadění, ale přes skromnost / odříkání. Čím méně toho mám, jako bych si to uměl víc vážit. Zaměřuji se více na to, co mám, jak na to, co nemám. V tomto může být užitečným cvičením půst, odříkání nebo i takové praktické věci jako vyřazení nepotřebných věcí do smetí, na recyklaci nebo jejich darování někomu, komu ještě mohou posloužit.
Dávání je tak dalším krokem k růstu vděčnosti.
Otázky k zamyšlení a diskuzi:
- Za co si vděčný/á?
- Jsi vděčný/á i v náročném období?
- Jak rozvíjíš svou vděčnost?
- Začni praxe počítání svých díků. Co konkrétně pro to uděláš?
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Chcemviac.com