Během zimního svátku Chanuka, známého také jako Svátek světel, si židé připomínají zázrak při opětovném vysvěcení druhého Chrámu vystavením chanukového svícnu. Tento koncept nazývají Pirsumei Nisa – zveřejňování zázraku. Hrdě se tak hlásí ke své víře a historii. Je ale v dnešní době bezpečné dávat veřejně najevo své židovství?
V této době v onom čase – tak zní slova jednoho z chanukových požehnání. Já se před dvěma lety v této době procházela ulicemi Jeruzaléma. Zvlášť po západu Slunce je během Chanuky Jeruzalém opravdu kouzelný. Všichni ve Starém Městě vystavují své chanukije u vstupů do svých domů ve speciálních skleněných schránkách, které plameny chrání před studeným zimním větrem. Kolem mě hořely tisíce svíček a vydávaly teplo a světlo. Působilo to neuvěřitelně přívětivě.
Koncept, který v židovství stojí za nutností vystavovat chanukije vedle dveří nebo na parapetu se aramejsky nazývá Pirsumei Nisa. Česky: zvěřejňování zázraku. Myšlenka za ním je relativně prostá: Tento zázrak se nám stal v minulosti a my ho nyní, o více než dva tisíce let později, slavíme. A každý kolemjoucí se o tom musí dozvědět.
To, že židé během zimního svátku Chanuka zapalují a vystavují své devítiramenné svícny, je celkem známá věc. Méně se už ale ví, že koncept zveřejňování zázraků se vztahuje i na svátky Purim a Pesach. I tyto zázraky bychom měli zveřejňovat.
Proč právě v těchto třech případech? A proč jen tyto? Proč Purim, Pesach a Chanuka? A co Šavuot? Nedá se Šavuot, svátek, kdy slavíme, že jsme dostalu Tóru, také považovat za zázrak?
Ze všech židovských svátků mají Pesach, Purim a Chanuka společné to, že všechny oslavují židovské přežití. Přežili jsme Egypt, přežili jsme zlého perského Hamana a přežili jsme řeckého Antiocha. Je v nich zakódován zázračný příslib: Vždycky přežijeme.
Příběhy přežití
Třikrát v roce bychom měli sebe i ostatní upozornit na tyto velkolepé příběhy o přežití a osvobození tím, že zveřejníme jejich zázraky. Měli bychom si připomínat, že jako židovský národ přežijeme.
O Pesachu by se měly čtyři poháry pít v „chavuře“, ve společenském a rodinném prostředí. Na Purim by se svitek Ester měl v ideálním případě číst před co největším počtem lidí. A na Chanuku by měla být chanukija umístěna na viditelném místě, aby se o zázraku mohli dozvědět Židé i nežidé.
Chanukové oslavy jsou pro širokou veřejnost nejviditelnější. Purim a Pesach slavíme doma nebo v synagoze, ale během Chanuky dáváme všem najevo, že jsme tady. Nejen svým židovským souvěrcům, ale všem – my Židé jsme tady, žijeme vedle vás, žijeme s vámi. Tady v Londýně vidím chanukije všude.
Přesto opět žijeme v době, kdy pro nás není tak snadné dávat hrdě najevo své židovství. Zveřejňování našich zázraků, veřejné ukazování naší židovské identity a naší víry v nás v posledních týdnech může vyvolávat obavy a úzkost. Můžu mít na krku svou šesticípou hvězdu v metru? Spousta lidí se mě v synagoze ptá, jestli si nemají ze dveří radši sundat mezuzu, aby jejich domácnost nemohla být identifikována jako židovská.
Od začátku války jsem prošla různými fázemi: byly chvíle – zejména když jsem trávila příliš mnoho času na sociálních sítích – kdy jsem měla pocit, že nemohu bezpečně chodit po ulicích Londýna. Pak byly dny, kdy jsem si to potřebovala vyzkoušet, a tak jsem svou hvězdu, co nosím na krku, v metru hrdě ukazovala. Jsou dny, kdy si při cestě do práce nevytahuji židovskou knížku, a jsou dny, kdy mi to je jedno.
Jedna věc se ale nemění – jak mě rmoutí a mrzí, že na to vůbec musíme myslet. Že musíme přemýšlet o tom, zda můžeme veřejně v neznámém prostředí přiznat, že jsme Židé.
Ve čtvrtek odpoledne jsem se procházela po londýnské čtvrti Hampstead a žena, která jela kolem mě, měla stažená okénka a z jejího auta se linula izraelská popová píseň. Ta píseň se jí očividně líbila a já jsem si představovala, že se možná moc těší na to, až se svou rodinou večer oslaví první chanukový večer. Celá ta situace mě naplnila radostí – ta paní se nebála a nezajímalo ji, co si myslí ostatní. Ukazovala své židovství a užívala si to.
To mě přimělo k tomu, abych se zamyslela nad tím, jak zveřejňuji zázraky ve svém životě a své židovství. Nechci se bát. Chci se ze svého židovství radovat.
