Spisovatelka Jana Šrámková
Hned za svou první knihu Hruškadóttir jste ve svých šestadvaceti letech získala cenu Jiřího Ortena. Jak zrála a vznikala? Co má společného s Jóbem?
Šlo o můj první větší text. A vlastně můj první nápad na text vůbec. Od Jóba vyšel, když mě napadlo, jak se asi musí „cítit“ Jóbovi přátelé, kteří se stali archetypálními packaly, jaké kolem sebe rozhodně nechceme. Přestože jejich pohnutky vypadají velmi opravdově, dokonce toho věcně pro Jóba mnoho udělají. Kdo trávíme s trpícími bližními týdny v mlčenlivé účasti? Jen nejsou dokonalí, nemají ve všem pravdu. Ale to ani Jób, akorát ten je hlavní postava, takže mu nic nevyčítáme. Hlavních postav, velkých mužů, je plná literatura, ale i celý svět. Příběhy se točí jen kolem nich, vnímáme je z jejich perspektivy.
Ale co všechny ty epizodní postavy z jejich okolí, které se pro ně nasazují, které mají své osobní plnohodnotné příběhy, ale nakonec sehrají jen úlohu jakési stafáže pro potřeby hrdiny a bez ovací zmizí ze scény? Tak se začal rodit příběh dívky (inspirované nejmladším Elíhúem), která oddaně a nezištně investuje svoji energii do těch, které obdivuje a miluje, nicméně ji okolnosti z jejich příběhu vyšachují. A zatímco ostatní chytají druhý dech po katastrofě, ona stojí sama, stigmatizovaná a zápasí o vlastní hodnotu. Jóba v tom bez příbalového letáku asi najdete… Příběh se ve mně přetvářel pět let. Až po několika letech studia psaní jsem si ho troufla zpracovat. Nechtěla jsem si látku vyplácat na pokusy. Když jednou něco napíšete, už je těžké to odvolat. Psaním se věci stávají skutečností.
Je umění psát tak, aby i kritici ocenili „rafinovanou práci s kompozicí, schopnost udržet v textu zároveň několik časových vrstev a získat sílu příběhu z pnutí mezi nimi“ spíš darem od Boha, nebo výsledkem zvládnutých lekcí tvůrčího psaní?
Je to stejné jako s jakýmkoli jiným uměním. Základní míra talentu je nezbytná, zbytek je snaha, odhodlání a prostě práce. Darem od Boha je myslím tohle obojí… Každopádně každý trénuje na výkon jinak. Někdo vyznává neustálé psaní – psát pořád, denně, cokoli, vypsat se, nevypadnout z toho. Já, když se „vypíšu“, jsem měsíce vyschlá jak fixa a nevezmu tužku do ruky. Takže píšu naopak málo. Musím se šetřit. Protože je jedno, jestli napíšu povídku, rozhlasovou glosu, posudek na diplomku, status na Facebook nebo rozhovor do Brány – můj potenciál psaní se tím pro daný okamžik, den, týden vyčerpá a jsem na suchu. Plodný autor proto každopádně nebudu.
Existuje ona pověstná „spisovatelská múza“?
Který autor to řekl, že píše výhradně pod vlivem múzy, ale dává si dobrý pozor, aby ho políbila každý den přesně v devět ráno? Tak nějak to je. Čekat na kouzlo nikam nevede. Ale jsou chvíle, ba celá období, kdy člověku pořád něco lítá hlavou, má spoustu tvůrčí energie, všude vidí souvislosti, záminky k textu, tanou mu na mysli věty, pořád si píše poznámky, bývá duchem nepřítomný, blaženě zírá do kouta a za očima mu pulzují fikční světy. A pak jsou období, kdy stojí nohama na zemi, tře si spánky, vaří kafe a vděčně loví v poznámkách z lepších časů.
Jistě je to individuální, ale mně k těm inspirovaným obdobím pomáhá čtení kvalitních knih, spánek, a především volný čas. Leckomu to zní jako výmluva, ale aby mohl člověk něco dobrého vytvořit, musí nejdřív pořádně dlouho zevlit. Nebýt na nic zaměřený, nesnažit se být efektivní, nebýt pod tlakem výsledků. Mít čas přemýšlet nad blbostmi. Nic nedělat, jen pozorovat – cokoli. Nechat mysl volně těkat, odbočovat, jet na volnoběh.
Dokud využíváte každou minutu času k práci, zábavě nebo seberozvoji, při žehlení sledujete fotbal, při běhání posloucháte podcasty, v tramvaji rolujete telefonem a na dálnici oprašujete angličtinu, nic z toho nefunguje. Takže si jako spisovatel můžete odpracované hodiny počítat dost těžko. Povídku napíšu třeba za tři dny, ale bylo to několik měsíců průběžné práce a v nich spousty hodin zírání. Román můžu psát rok, ale stál mě celou dekádu. Pro efektivní pracanty jsme holt líní povaleči.
Píšete i pro děti, sama máte děti, jste „kazatelské dítě“…
Mám tři děti, ale se psaním dětských knih to souvisí trochu za roh. Nepíšu knihy pro ně, ale právě kvůli nim jsem se teď mnoho let nemohla soustředit na větší text „pro zletilé“. Při psaní složitějšího celku není problém jenom do práce se ponořit, ale taky se z ní vynořit. Psaní pro mě bývá emocionálně náročné, fikční svět zaklapnutím počítače nezmizí. Jsem pak často „duchem nepřítomná“, děti nevnímám, je to frustruje, začnou zlobit a já jsem protivná.
A to nechci. Tak jsem teď náročnější texty prostě mnoho let nepsala. Kromě dětských knih jsem při mateřské zvládla třeba filmový scénář, to jde, to není tak osobní. Pak píšu krátké komiksové scénáře, občas povídku, teď jsem dokončila rozhlasovou hru… Ale konečně bych ráda román. Už měsíce začínám, ale pak se kouknu na účet a utíkám pracovat. A že jsem kazatelské dítě, to s mým psaním souvisí volně. Každý máme svůj rezervoár šťastných vzpomínek a traumat, ze kterých čerpáme, cokoli děláme.
Čím je pro vás Kniha knih?
Může to znít rouhačsky, ale já se poslední roky intenzivně učím číst Knihu knih jako „obyčejnou literaturu“. Je to pořádná práce, opustit vyjeté koleje automatických intepretací, kdy oči jen jedou po písmenech a hlava už dávno ví, co si má přesně myslet. Čím víc se pro mě Bible stává „literárním textem“, tím je pro mě čtení intimnější. Je mi pořád bližší, promlouvá ke mně nově a proniká hlouběji. Je to radost číst knihu, kterou napsal tak famózní nobelista!
Jana Šrámková je česká spisovatelka. Vystudovala Evangelikální teologický seminář, v roce 2009 dokončila studium tvůrčího psaní a redakční práce na Literární akademii. Prozaička, držitelka Ceny Jiřího Ortena.
Spisovatel Spisovatelem se stanete v okamžiku, kdy vám to v televizi nebo v novinách napíšou pod obličej. Když mi vyšla první útlá kniha, vůbec by mě nenapadlo se takhle označit. Na to bych musela publikovat celý život a být dobrá! Cítíte se jako studentka, manželka, čerstvá matka, sestra kazatelová, čtenářka, ale oni tam napíšou: spisovatelka. A je to. Povinná náplň práce je pouze publikovat čas od času text libovolného žánru. Povinně volitelná část práce vyplývá z potřeby živit krom svých uměleckých ambic taky rodinu, k čemuž vám „artovější“ literatura moc nepomůže. Pokud nepíšete dechberoucí thrillery, červenou knihovnu, herecké a mateřské deníčky nebo pseudohistorické romány, musíte vykonávat buď zcela nesouvisející zaměstnání, nebo autoři doplňují rozpočet publicistikou, autorskými čteními, psaním scénářů, výukou tvůrčího psaní, překladem, redakcí, korekturami, provazochodectvím...
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána
