Jak se může potkat ženský klášter a cela smrti? V texaské věznici Gatesville se to stalo realitou. Sestry z řádu Panny Marie Jitřní hvězdy začaly doprovázet ženy odsouzené k trestu smrti. Jejich příběh odhaluje hluboké otázky spravedlnosti, milosti a lidské důstojnosti. V době, kdy se ve světě znovu rozmáhá touha po tvrdých trestech, připomínají, co znamená zacházet s člověkem jako s člověkem.
Zatímco všechny země Evropské unie zrušily v souladu s Evropskou úmluvou o lidských právech trest smrti, na jiných kontinentech se stále popravuje – a dokonce loni proběhlo nejvíce poprav od roku 2015. V Evropě byl loni popraven pouze jeden člověk v Bělorusku. V Rusku zatím stále platí moratorium na trest smrti. Nemám na mysli to, co se děje na ukrajinském bojišti – to jsou válečné zločiny, nikoli popravy v právním slova smyslu. Zrušení moratoria je však v Rusku stále populárnější. V USA se situace liší stát od státu; trest smrti byl zcela zrušen v 19 státech. Magazín The New Yorker nedávno publikoval zajímavou reportáž z texaské věznice v Gatesville, kde v celách smrti čeká několik žen na vykonání rozsudku.
Vězeňský kaplan, jáhen Ronnie Lastovica, před několika lety oslovil sestry Institutu Panny Marie Jitřní hvězdy žijící v konventu poblíž věznice s nabídkou duchovního doprovázení odsouzených žen. Život těchto řeholních sester je založen v mnišské tradici. Nežijí však zcela odděleně od světa, protože pravidla jejich institutu jim umožňují působit i mimo zdi kláštera. Vstávají před svítáním, modlí se, rozjímají, studují Písmo, účastní se slavení eucharistie, věnují se ručním pracím. Vše tráví v tichu, jedí – s výjimkou nedělního oběda – samy ve svých celách. Po večeři mají chvíli volného času, kdy mohou vést společné rozhovory, ale obvykle se jim příliš nevěnují. Jednou týdně mohou opustit klášter za účelem rekreace.
Pozvání do věznice přijaly sestry s rozpaky – netušily, co je čeká. Jejich komunita neměla s tímto typem duchovní služby dosud žádnou zkušenost. Nedokázaly odhadnout, jak na ně budou vězeňkyně reagovat. Sestry oblečené v šedých hábitech a proti nim ženy oblečené v bílém vězeňském oděvu. Vzápětí se obě skupiny spontánně objaly. Byly nesmírně překvapené, kolik toho mají společného. Obě skupiny nosí prostý, jednoduchý oděv, bydlí v celách, žijí v odloučení s pevným denním režimem. Když sestry vyprávěly, jak se ve svých celách modlí, vězeňkyně přitakaly, že mají v celách také svůj koutek, své útočiště. Postupně se začaly více sbližovat a svěřovaly se se svými životními osudy. I vězeňkyně zjišťovaly, že sestry nejsou přísné, upjaté ženy, ale jejich přítelkyně, které ve svém životě překonaly různé zkoušky a přinesly do věznice mír a pokoj.
Většina odsouzených žen nebyla nikdy předtím trestána za jiný zločin. K udělení trestu smrti je třeba prokázat, že odsouzená představuje trvalé nebezpečí pro společnost – že její jednání odhaluje neodvratné vnitřní zlo, které znemožňuje nápravu. Splňují opravdu odsouzené ženy tato kritéria? Při nahlédnutí do jejich minulosti se se stereotypní pravidelností opakují příběhy rozvrácených rodin, alkoholu, drog, zneužívání, znásilnění, bití – ať už v dětství od rodičů nebo později v partnerském vztahu.
Jejich život je mapou psychických ran a traumat, které formovaly jejich osud. Nikdo je nepodporoval ve studiu, nikdo je nepovzbuzoval, když byly na dně. Často se stěhovaly, občas žily jako bezdomovkyně. I přes pokusy některých žen změnit svůj život se často ocitly zpět v dřívějším vzorci chování. Kritické situace – ať už vyvolané osobními selháními či vnějšími okolnostmi – je přivedly zpět ke starým návykům. U některých byla cesta k materiální stabilitě spojena s nedostatkem vzdělání a vedla je až do sexuálního byznysu.Tatáž materiální nouze jim později neumožnila, aby účinně hájily svá práva.
V případě některých odsouzených panují pochybnosti, zda soud skutečně řádně prokázal jejich vinu. Advokát přidělený soudem často vykonával svoji práci jen formálně. Po vynesení rozsudku smrti se některých případů ujali elitní právníci pracující pro bono – specialisté, kteří našli v rozsudcích chyby a došli k závěru, že tvrzení o nevině může být věrohodné. Rozdíl v odbornosti byl pro ženy šokující. I to je jeden z důvodů, proč některé procesy mohou trvat i desítky let. Jenže přesvědčit soud o zrušení rozsudku smrti je mnohem náročnější než obhajoba před jeho vynesením.
Pro ilustraci slouží případ Melissy Lucio, která byla odsouzena k trestu smrti za týrání a smrt dvouleté dcery Mariah. V případu však existují velké pochybnosti. Mariah měla vbočené nohy a často padala. Když dorazili záchranáři, Melissa tvrdila, že Mariah spadla ze schodů. Záchranář si však všiml, že dům je jednopodlažní. Jenže den předtím bydlela Melissa v domě se čtrnácti schody. Kvůli tomuto nedorozumění byla vzata do vazby. Odpovídala zmateně; později vysvětlovala, že se bála, že jí odeberou další děti. Ostatní děti nikdy nebila; jeden ze sourozenců vypovídal, že viděl Mariah padat, a poté se její zdravotní stav výrazně zhoršil. Soudem jmenovaný advokát se ucházel o místo na prokuratuře, prokurátor, který Melissu stíhal, byl později odsouzen za úplatkářství a vydírání. Melissa na úplatky neměla.
V době, kdy sestry začaly docházet do vězení, obdržela Melissa rozhodnutí o datu popravy. Zhroutila se v slzách, později se začala připravovat na smrt. Začala se smiřovat s krutou realitou. Sestry se za ni intenzivně modlily. Uspořádaly jí i večeři na rozloučenou. Čtyři dny před plánovanou popravou nabídly Melisse a ostatním odsouzeným, aby se staly přidruženými členkami institutu. „Ano,“ odpověděla Melissa a dodala s nadějí: „Uvidíme se znovu.“ Mezitím se její případ stal opět veřejně známým a ve věci se angažovala řada dalších osob. Dva dny před stanoveným datem vydal soud rozhodnutí o odložení popravy. Loni soudce shledal, že smrt Mariah v roce 2007 byla způsobena náhodným pádem a že žalobci se opírali o falešná svědectví a chybné vědecké důkazy. Vše musí ještě přezkoumat texaský odvolací soud.
V katolické církvi byl trest smrti vykonaný po řádném procesu vedeném oprávněnou úřední mocí dlouho považován za přijatelnou krajní možnost. Papež František však dlouhodobě důrazně poukazoval na jeho zásadní rozpor s požadavkem na ochranu lidské důstojnosti, která náleží každému člověku. Trest smrti označoval za lidské a právní selhání. U příležitosti 25. výročí vydání Katechismu katolické církve vyhlásil papež František nové znění paragrafu 2267 s tím, že trest smrti není přípustný, protože odporuje neporušitelné důstojnosti lidské osoby. Sama církev se proto zasazuje o jeho celosvětové zrušení. I po tomto vyhlášení papež František znovu připomínal nepřijatelnost tohoto trestu. V předmluvě ke knize Dalea Racinella Křesťan v cele smrti. Moje angažovanost po boku odsouzených upozorňuje, že trest smrti není řešením násilí, které může postihnout nevinné lidi. Popravy nepůsobí spravedlnost, ale živí pocit pomsty, který se mění v nebezpečný jed pro tělo naší občanské společnosti. I vězni jsou pořád lidské bytosti.
V bule k letošnímu Jubilejnímu roku papež František znovu vyzval ke zrušení trestu smrti ve světě. Den poté se američtí biskupové obrátili na prezidenta Joea Bidena a vyzvali ho, aby před koncem svého funkčního období změnil všechny stávající federální rozsudky smrti na trest odnětí svobody, což také posléze Biden učinil a zmírnil rozsudky 37 lidem ze 40. Už na začátku svého mandátu vyhlásil moratorium na výkon trestu smrti na federální úrovni.
Donald Trump začal zcela opačně. Ihned po nástupu do úřadu nařídil ministerstvu spravedlnosti, aby důrazně prosazovalo trest smrti. Volá po něm i nyní – v aktuálních kauzách ubodání mladé ukrajinské ženy a v případě vraždy Charlieho Kirka. Vyhlásil také, že chce prosadit trest smrti za vraždy spáchané ve Washingtonu.
Zastánci trestu smrti argumentují jeho odstrašujícím účinkem. Řada výzkumů však prokázala, že trest smrti tuto funkci neplní a nemá vliv na míru zločinnosti v zemi. Kromě toho je nevratný. FBI před několika lety přiznala, že v zemi byly omylem popraveny desítky lidí. Odpůrci trestu smrti poukazují též na jeho diskriminační povahu – což platí právě i pro USA, kde barva pleti a chudoba znevýhodňují obviněné. Jeho politickou zneužitelnost není třeba v naší zemi ani připomínat. Platí to i v současnosti, protože tento trest často používají autoritářské nebo totalitní režimy. Nejvíce se popravuje v Severní Koreji, Číně, Íránu, Iráku, Saúdské Arábii, Jemenu, Egyptě, Pákistánu a Somálsku.
Trestem smrti se argumentuje též jako spravedlivou odplatou ve smyslu „život za život“. Můžeme se však ptát, jaký smysl má, když zemře další člověk. Mrtvému se život nevrátí. Příbuzní někdy tvrdí, že konečně pocítili úlevu – a to třeba i po desítkách let, kdy probíhalo odvolací řízení. Jaký smysl však má upínat svůj život k okamžiku, až bude vrah popraven? Destrukce jiného života nemůže přinést nic pozitivního. Chybí v ní tvůrčí potenciál, chybí v ní vztah k tomu, co nás přesahuje. Rozvinout svůj život – a nesvazovat ho touhou po pomstě. Té se nikdo nenají. Kelley Meagher, dcera jedné zavražděné ženy, říká, že se necítí jako oběť, a dodává, že žádný stát nemá morální právo vykonávat trest smrti.
Důstojnost stvořené lidské bytosti náleží každému – i tomu, na koho se díváme přes prsty či dokonce s pohrdáním. Sestry z Institutu Panny Marie Jitřní hvězdy vyprávějí, co se naučily od odsouzených žen. Při setkávání s nimi pochopily, co je pravá křesťanská naděje. S vděčností vnímaly, jak tyto ženy hledí smrti do očí a jak se vyrovnávají se svou minulostí, s bolestí, se zločinem, který spáchaly, či naopak s nespravedlivým odsouzením. Vyžaduje hodně odvahy a pokory přijmout Kristův dar milosti a nezoufat si. Z této zkušenosti sestry hodně čerpají a přiznávají, že odsouzené ženy tímto poskytují službu sestrám.
Provádění trestu smrti nevede k ničemu dobrému – což dobře věděl papež František, který proti němu vystupoval s velkou naléhavostí. Vede k podceňování a neúctě k lidskému životu, ke snížení prahu citlivosti ve společnosti. A to nemluvím o návratu k veřejným popravám, jak také nedávno zaznělo. K těm sahají jen režimy, které potřebují ukázat pravou tvář brutality. Severokorejci by mohli vyprávět o svých traumatických zkušenostech. Ke křesťanství však patří úcta k životu – a to ke každému a v každém okamžiku.
