Přibližně před rokem se v mém životě stala jedna událost, která ve mně rezonuje až do dnešních dní. Byl jsem se svým dobrým kamarádem na jedné akci, kde jsme přes den pracovali na blízké faře a po večerech si užívali atmosféru letních večerů, popíjeli a povídali si.
Jedno odpoledne jsme spolu v klidu debatovali nad běžnými věcmi, když jsme se dostali k tématu, na které měl každý z nás naprosto odlišný pohled. Zamýšleli jsme se nad otázkou, jak je to s posmrtným životem lidí, kteří vyznávají víru jiného náboženství nebo se považují za nevěřící.
On tehdy zastával názor, že pro spásu člověka je zásadní víra v Ježíše Krista – konkrétně víra v jeho smrt a zmrtvýchvstání a v to, že na sebe vzal lidské hříchy. Podle něj tedy člověk, který tuto základní křesťanskou víru nepřijímá, nemůže po smrti vstoupit do plného společenství s Bohem. Ani život vedený podle svědomí a snaha konat dobro podle něj samy o sobě nestačí, protože všichni lidé jsou hříšní a od hříchu je podle křesťanského učení očišťuje Kristova oběť. Rozhodující proto podle něj není pouze to, jak člověk žil, ale především jeho vztah ke Kristu a přijetí jeho vykupitelské oběti.
Já mu tehdy oponoval, že to tak nevidím. Věřím totiž, že i člověk, který nežije v křesťanské víře, se může dostat do nebe, pokud se snaží konat dobro a žít podle svého svědomí.
Dlouho jsme nad tím tématem diskutovali, ale společnou řeč jsme nedokázali najít, a tak jsme debatu po asi dvou hodinách ukončili a už se k ní nevraceli. Pro mě ale znamenala něco velmi důležitého – tehdy jsem si uvědomil, že víru vnímám naprosto jinak než on, navzdory tomu, že jsme vyrostli v podobném prostředí.
Moc dobře si vzpomínám, jak jsem z toho byl tehdy rozhozený, a tak jsem si na faře našel volný pokoj a otevřel knihu, kterou jsem zrovna četl. Byla to kniha Co je bez chvění, není pevné od Tomáše Halíka. A jako naschvál jsem narazil právě na kapitolu, která se tomuto tématu věnuje.
Tomáš Halík v ní vzpomínal na svůj pobyt v Japonsku, na ranní meditace a na rozhovory s tamními buddhistickými mnichy. Přemýšlel nad tím, zda tito lidé ve své usebranosti a poctivém hledání nevstupují do kontaktu s týmž tajemstvím, které my křesťané nazýváme Bohem – jen na něj nahlížejí skrze zcela jinou kulturu, tradici a pojmový svět.
Není tím myšleno, že všechna náboženství jsou stejná nebo že pocházejí ze stejného základu – východní směry ostatně vznikaly ve zcela jiném kontextu a za jiných podmínek. Znamená to ale, že i lidé jiné víry mohou ve svém životě poctivě hledat a rozpoznávat Boha, byť pro to nepoužívají stejné názvosloví.
Na slova, ale skutky
Tahle pasáž mě tehdy velmi oslovila a zároveň mému srdci dodala klid – jistotu, že nejsem jediný, kdo to vidí stejně. Podle mého názoru totiž není tak důležité, jaké názory máme na určitá dogmata nebo „pravdy“. Mnohem víc záleží na tom, jak skutečně žijeme, než na tom, co si myslíme nebo říkáme.
V křesťanství se často opakuje, že Bůh je Láska. Láska není jen jednou z jeho mnoha vlastností, je jeho podstatou. A Bible to dokládá mnoha pasážemi – například z Prvního listu apoštola Jana:
„Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1J 4,7–8)
„Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1J 4,20)
Pro mě je ale naprosto nejzásadnější tato pasáž z Matoušova evangelia. Ježíš zde popisuje soud nad národy a kritériem spásy tu není znalost správných formulací ani křesťanská nálepka, ale konkrétní projevené milosrdenství:
„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království… Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestě a ujali jste se mě… Vpravdě vám pravím: Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,34–40)
Tato pasáž hezky ukazuje, že samotný intelektuální souhlas s dogmaty a správnými formulemi nestačí, pokud chybí láska k bližnímu. Cesta k Bohu se neotevírá pouhým vyznáním rtů, ale tím, jak se Boží láska zrcadlí v našich činech. Platí to i pro ty, kteří Krista třeba jménem neznají nebo Boha nevyznávají svými ústy, ale svým milosrdenstvím a životem podle vlastního svědomí nevědomky odpovídají na jeho hlas.
Tam, kde se lidé mají upřímně rádi, tam je Bůh. Tam, kde se lidé snaží konat dobro, tam se aktivně děje Bůh. Člověk nemusí přímo vyslovit jeho jméno, aby cítil, že je přítomen i v těch nejobyčejnějších a nejvšednějších aktech lásky.
A proto věřím, že naději na věčný život s ním nemají jen křesťané. Věřím, že ať už člověk vyznává některé z náboženství, nebo se nehlásí k žádnému vyznání, pokud se upřímně a poctivě snaží žít podle hlasu svého svědomí a konat dobro kolem sebe, podílí se tak aktivně na Božím působení ve světě. A Bůh nezapomene na žádného z těch, kteří skrze činy dobra, lásky a milosrdenství ukazují druhým jeho tvář.
