Je lepší zemřít v běhu, než žít v hnilobě

Abychom se mohli stát skutečně svobodnými, nestačí žít v demokratické zemi, která respektuje lidská práva. Tuto cestu musí nejprve ujít každý z nás sám v sobě a stát se nejdříve vnitřně svobodným. K tomu patří umění rozlišování. Svobodnými se stáváme právě tehdy, když dokážeme přijmout naše omezení a selhání, a žít život s plnou důvěrou Bohu, že právě tato cesta má pro nás smysl. Svoboda znamená volit s plnou důvěrou v Boha a bez strachu ze špatného rozhodnutí nebo promeškání.

Svoboda je nejvyšší hodnotou. Znáte snad někoho, kdo by s tím nesouhlasil? Kromě vlastníků otroků. Nemíním na toto téma vtipkovat. Naopak. Všichni, kdo žili v nesvobodné společnosti, dobře ví, jak je cenná svoboda. Na druhé straně nelze přehlížet, že se v současnosti setkáváme s lidmi, kteří budou s vážnou tváří hájit dobu před rokem 1989 jako příjemnější pro život. Bez uzardění budou prohlašovat, že nyní jsme na tom se svobodou ještě hůř. 

Nedorozumění v otázkách svobody spočívá podobně jako i v jiných případech v jazyce, který používáme, a v tom, jak mu rozumíme. Co nás napadne jako první, když se řekne svoboda? Nejčastěji si lidé vybaví svobodu jako absenci omezení, limitů a zákazů. Základní představa o svobodě spočívá v přesvědčení, že plnou svobodu disponuji tehdy, pokud rozhoduji sám za sebe a nejsem nikým a ničím omezován. V tomto příspěvku se nezaměřuji na analýzu vnějších aspektů omezování svobody, ačkoli ani ty v demokratickém právním státě nelze podceňovat. K jeho předním úkolům patří, aby chránil práva a svobody jednotlivce a pečlivě zvažoval nezbytně nutnou míru jejích omezení. Svoboda rozhodování však není zdaleka omezena jen vnějšími činiteli. 

Je důležité si přiznat, že nemáme nekonečnou svobodu. Naše volby jsou podmíněné více, než jsme ochotni si připustit. Významné omezující faktory ale spočívají především uvnitř nás. Naše rozhodování vychází z naší povahy, předchozích zkušeností, rodinného zázemí, osobnostního založení a dispozic. Všechno toto zásadně ovlivňuje naše volby. I když jsme pevně přesvědčeni o racionalitě svého rozhodování, ve skutečnosti podléháme emocím a rozhodujeme se pod jejich vlivem. Stačí se na chvíli zahloubat do široké palety technik, které se používají pro manipulaci. Všechny kulturní války a identitární zápasy jsou opakem seriózní racionální debaty, v níž se identifikují jednotlivé postoje a kladou na stůl promyšlené argumenty. Za cíl mají právě útok na vnitřní svobodu člověka – cílí na jeho emoce, jeho slabá místa a zkratkovité myšlení či jednání. 

Strach z promeškání

Digitální svět, a zvláště sociální sítě, nás neustále zaplavují novými nabídkami a podněty. Nabízejí širokou paletu variant k výběru, současně ale představují past. Rozhodnout se pro jednu možnost znamená ztrátu jiné. Jak správně zvolit, co nezmeškat, co všechno stihnout, o co není možné přijít. Uživatel tak velmi brzy může začít mít pocit, že nelze stihnout všechno, což může vyvolat úzkostné stavy. Psychologové pojmenovali tento nový syndrom jako FOMO (fear of missing out), strach z promeškání. Projevuje se obavami, až úzkostí, že zvolíme špatně, že o něco přijdeme, že promeškáme ještě atraktivnější nabídku, že si nevšimneme pozvání na zajímavou událost. Místo toho, abychom si užívali svobody volby, propadáme se do úzkostí, že zvolíme nesprávně. Nabídek je příliš. Při každé volbě jedné současně ztrácíme jinou. 

Jezuita Samuel Prívara a psycholožka Miroslava Veselková nedávno vydali knihu s názvem Svoboda místo strachu z promeškání anebo FOMO jinak. Tato kniha nabízí myšlenky ideální kombinace autorů, protože rozměr křesťanské víry je v ní doplněn o praktické poznatky z psychologie. Poctivý duchovní život se neobejde bez pravidelné modlitby, nemůže však ani odhlížet od současného stavu poznání věd o člověku. Bagatelizace psychologických poznatků patří k oblíbeným disciplínám některých zbožných duší. Jejich rada zní: prostě to umodlete. Stejně jako tělesné neduhy léčíme s využitím znalostí lékařů specialistů, mělo by totéž platit pro nemoci duše. Jak je patrné i v této knize, psychologické poznatky a praxe duchovního rozlišování nejdou proti sobě. Naopak, panuje mezi nimi soulad a navzájem se doplňují.

Téma vnitřní svobody vyžaduje promyšlený jazyk zbavený běžných frází a prázdných floskulí, byť dobře myšlených. Prvním předpokladem pro učinění správné volby je poznání místa, kde se právě nacházíme. K tomu slouží zkoumání stavu nitra, prožitků a jejich interpretace. Výborný návod poskytl svatý Ignác z Loyoly. Zkušenost s duchovním rozlišování získal v době, kdy se zotavoval z komplikovaného zranění. Zpočátku léčby nemínil vést žádný promyšlený duchovní život. Čistě z pouhého nedostatku jiné zábavnější literatury, jen aby zahnal nudu, začal číst životopisy svatých. S překvapením objevoval svět, který ho přitahoval čím dál víc a hlouběji. Výsledkem tohoto procesu, kromě založení jezuitského řádu, je též jeho stále inspirující návod na duchovní život, resp. jak doplňuje James Martin ve své knize Jezuitský návod (téměř) na všechno, Ignácova cesta má univerzální využití. Martinova kniha je určena všem, ať už jsou věřící, pochybující, hledající či dokonce přímo přesvědčení o Boží neexistenci, přesto i oni mohou u sv. Ignáce nalézt inspiraci. Touha dobře se rozhodnout a nalézt vnitřní svobodu není vyhrazena pouze věřícím. 

Číst svůj vlastní příběh

Dovednost čtení svého vlastního příběhu je základním předpokladem dobrého rozhodnutí. O této dovednosti mluví také papež František ve svých katechezích. Je třeba, abychom se zvykli znovu číst svůj vlastní život a rozvíjeli svůj zrak, což nás povede k úžasu nad množstvím malých zázraků v každodenním životě. Navíc se tímto způsobem zbavíme toxických stereotypů. Každodenní examen, což je chvíle ztišení na konci dne, kdy si uvědomujeme Boží přítomnost, s vděčností zkoumáme svůj den, hledáme v něm Boží působení, přemýšlíme o svých emocích, modlíme se a připravujeme se na zítřek, představuje základ pro vyjití na cestu k dobrému rozhodování. 

Pravá svoboda spočívá ve výběru správné možnosti vzhledem k cíli, kterým je život v Bohu. Americký jezuita David Fleming vysvětluje, že všechny věci na tomto světě jsou dary od Boha a my jich máme užívat na cestě k Bohu tak, aby náš život byl tou nejlepší odpovědí na jeho pozvání. Není proto až tak důležité, jak dlouhý život žijeme, zda jsme zdraví nebo nemocní, bohatí či chudí, úspěšní či neúspěšní. To zní jako maxima, protože být zdravý, úspěšný a hmotně zabezpečený je příjemné. Na touze mít se v životě dobře není nic špatného, ale neměla by být tím nejpodstatnějším v naším životě. Ztráceli bychom pak svobodu v okamžiku, kdy se na naší životní cestě objeví náročné překážky. Svobodnými se stáváme právě tehdy, když dokážeme přijmout naše omezení a selhání, a žít život s plnou důvěrou Bohu, že právě tato cesta má pro nás smysl. 

O výše uvedené svobodě svědčí i příběh Iryny „Čeky“ Cybuchové. Tato mladá Ukrajinka cestovala po Evropě a pracovala jako novinářka. Po ruské invazi se vrátila domů a vstoupila do armády. Sloužila jako polní medička. Říkala, že obrana napadené země je pro ni jedinou volbou, i přes strach ze smrti, s nímž se učila vypořádat. Ve svém dopise píše, že svoboda je nejvyšší hodnotou. Abyste byli svobodní, musíte získat jiné hodnoty. Musíte dobře rozumět sami sobě a vědět, kdo jste, co pro vás znamená štěstí a jak ho dosáhnout. Když si na tyto otázky odpovíte, je nejdůležitější jít stále kupředu. Iryna připomíná, jak je náš život ovlivnitelný veřejným míněním a jak jsme jím svázáni. Skutečnou svobodu nacházíme až ve smrti. 

Iryna se dokázala svých strachů postupně zbavovat, protože následovala cestu k vnitřní svobodě. Rozlišila svoje povolání a okusila svobodu, ve které už nezáleží na tom, zda ji někdo další ocení. Píše, že je stále na cestě ke skutečné svobodě a zmiňuje důležitost dalších kol terapie. Její dopis původně určený bratrovi můžeme nyní číst i my. S obdivem a úžasem nad její otevřeností. A také s nekonečným smutkem. Iryna napsala svůj dopis jako rozloučení. Padla letos 29. května při evakuaci zraněných v Charkově. Tři dny před svými 26. narozeninami. Na závěr svého dopisu vzkazuje: „Abyste měli sílu být svobodným člověkem, musíte být stateční. Jen odvážní najdou štěstí a je lepší zemřít v běhu než žít v hnilobě.“