Mezinárodní olympijský výbor (MOV) dlouhodobě prosazuje princip „politické neutrality“ a více či méně spravedlivě zakazuje politická gesta, symboly či projevy. Jenže dějiny olympiád ukazují, že sport nikdy zcela neutrální nebyl – a své by o tom mohli vykládat i Češi.
Když Vladyslav Heraskevyč odmítl před startem odložit svou helmu, stal se z ní nejslavnější předmět tohoto ročníku zimní olympiády. Ukrajinský skeletonista s ní chtěl závodit, protože vzdávala hold jednadvaceti sportovcům, trenérům i civilistům zabitých během ruské agrese proti Ukrajině. Nešlo o žádnou výzvu k bojkotu, jen o tváře lidí, kteří kvůli Rusku už nikdy závodit nebudou. MOV helmu zakázal jako „politickou propagandu“.
Heraskevyč s ní absolvoval tréninky a plánoval i ostrý start. Ráno před závodem se setkal s prezidentkou MOV Kirsty Coventryovou, která ho osobně vyzvala, aby helmu odložil. Neuposlechl a následovala diskvalifikace.
Podobná omezení dopadla i na další ukrajinské sportovce. Freestyle lyžařka Kateryna Kotsar musela odstranit nápis „Buďte stateční jako Ukrajinci“. Rychlobruslař Oleg Handei nesměl mít na výstroji verš z ukrajinské poezie. Vše ve jménu ochrany neutrality – v době, kdy ukrajinští sportovci trénují pod raketovými útoky a mnozí z nich už padli na frontě.
Paradoxně zákaz způsobil pravý opak zamýšleného efektu. Fotografie helmy obletěly svět a příběhy lidí, jejichž tváře nesla, dnes zná mnohem více lidí, než kdyby šlo o pietní gesto jednoho závodníka. I tak ale můžeme konstatovat: pravidla zdánlivě dodržena, kontext ale zůstal stranou.
Olympijské hry jako propaganda totalitních režimů
Olympijské hnutí vznikalo s ideálem spojovat svět skrze sport. Když baron Pierre de Coubertin na konci 19. století obnovil olympijské hry, věřil, že mezinárodní soutěž může podporovat mír a vzájemné porozumění. Sport měl být jazykem, kterému rozumí všichni. Jenže už samotné starověké olympiády byly hluboce politické i náboženské. Konaly se jako součást slavností na počest boha Dia a účast na nich byla výrazem identity řeckých městských států. Moderní olympiáda sice opustila náboženský rámec, ale politice se nikdy zcela nevyhnula.
Historie ukazuje, že sportovní arény často odrážejí konflikty světa za jejich branami. Olympijské hry byly využívány k propagandě totalitních režimů, k demonstraci moci i k symbolickým protestům. Nacistické Německo v roce 1936 chtělo ukázat nadřazenost své ideologie, studená válka zase proměnila olympiády v nepřímé soupeření bloků.
Olympijská historie zná i okamžiky, kdy jediné gesto změnilo způsob, jakým si hry pamatujeme. Pro české prostředí je nejsilnějším symbolem Věra Čáslavská. Na olympiádě v Mexiku roku 1968, krátce po sovětské invazi do Československa, během ceremoniálu odvrátila hlavu při sovětské hymně. Jednalo se o nenápadné gesto nesouhlasu, které přesto obletělo svět a stalo se symbolem důstojnosti malého národa tváří v tvář okupaci. Čáslavská za něj zaplatila vysokou cenu. Po návratu domů byla režimem izolována a její kariéra prakticky skončila. Přesto dnes její gesto nevnímáme jako narušení sportu, ale jako morální čin.
Podobně americký sprinter Tommie Smith a John Carlos zvedli v roce 1968 na stupních vítězů pěst v gestu boje za občanská práva. Byli okamžitě potrestáni a vyloučeni z her. Dnes je jejich protest považován za jeden z nejvýznamnějších momentů sportovní historie.
Rusko vždy zneužívalo olympijské hry ke svým účelům
Rusko dlouhodobě využívá velké sportovní akce jako symbolické kulisy svých zvrácených geopolitických kroků. Během olympijských her v Pekingu 2008 začala invaze do Gruzie. Krátce po hrách v Soči 2014 následovala anexe Krymu. V únoru 2022, v den zahájení zimních her v Pekingu, podepsal Vladimir Putin s Čínou deklaraci o „partnerství bez limitů“. Čtyři dny po skončení her začala plnohodnotná invaze na Ukrajinu.
Otevírá se tak důležitější otázka: jak je možné, že helma zobrazující oběti agrese jednoho státu je problém, ale účast toho státu, který agresi páchá, je v pořádku? Nedělejme si iluze. Ruští sportovci dnes sice startují jako „neutrální“ jednotlivci bez vlajky a hymny, doma jsou ale prezentováni jako důkaz síly státu a nespravedlnosti západních sankcí. Okamžitě se stávají součástí státní propagandy.
Na helmě ukrajinského skeletonisty přece nebyly slogany ani ideologie. Byla tam jména a tváře lidí, kterým Rusko zničilo život. Například biatlonista Jevhen Malyšev, který soutěžil na Zimních olympijských hrách mládeže 2020 ve švýcarském Lausanne. Měl 19 let, když padl na frontové linii v Charkově. Nebo Alina Perehudova, která byla kandidátkou ukrajinské národní reprezentace ve vzpírání a připravovala se na účast na mistrovství Evropy. V pouhých čtrnácti letech byla zavražděna spolu se svou matkou a bratrem během ruského ostřelování Mariupolu.
Vladyslav Heraskevyč nepřinesl konflikt na olympiádu – ten už tam dávno byl. U kořenů, u toho, jak je možné, že stát pustošící již skoro čtyři roky stát jiný může celé olympijské hry zneužívat pro svou propagandu a soutěžit po boku těch, jejichž smrt schvalují.
Sport není jen fyzickým výkonem, ale také otázkou charakteru a svědomí. Dobře to ukazuje příběh britského běžce Erica Liddella z olympiády roku 1924. Odmítl nastoupit do své nejsilnější disciplíny, protože finále připadlo na neděli, kterou chtěl zachovat jako den zasvěcený Bohu. Místo jisté medaile zvolil věrnost svědomí – a nakonec stejně zvítězil v jiné disciplíně.
Stejně tak Heraskevyč udělal správnou věc. Přišel sice o svůj olympijský moment, ale rozhodl se nezradit své kolegy, kteří by nebýt Ruska mohli stále být po jeho boku. Navíc způsobil to, čeho se Rusko nejvíce bojí – šíření pravdy. Díky tomu, že neuhnul, obletěly svět příběhy zavražděných sportovců a znovu nám ukázaly, s jak zvráceným režimem musíme všichni bojovat.
Autorka: Julie Kaletová
