Víra, která vede ke spáse, není pouhé „náboženské přesvědčení“, ideologie ani nějaká sentimentální nebo zmanipulovaná rozjuchaná zbožnost na stadionech. Je to existenciální víra, z hloubky vycházející orientace celé naší existence, proměňující síla. Je to otevřenost vůči daru, který je vložen do našeho života jako zrno, jehož vnější podoba odumírá, ale to vnitřní roste, proměňuje se, proměňuje nás, zapouští kořeny a vydá v pravý čas klas, píše v kázání na první neděli postní Tomáš Halík.
Přečtěme si druhé čtení z první neděle postní, z listu apoštola Pavla:
Bratři a sestry! Co říká Písmo? ‚Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci‘; to je slovo víry, kterou hlásáme. Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Písmo přece říká: ‚Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.‘ Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem; všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají.
Písmo nás nabádá, abychom se nebáli a nestyděli vyznat svou víru před druhými, když je to třeba. Ale vyznání ústy samo nestačí; podobně jako nestačí volat „Pane, Pane!“ Vyznání ústy vede ke spáse, pokud člověk věří v srdci.
Co to znamená „věřit v srdci“? Je to něco jiného a mnohem víc než „souhlas rozumu s články víry“, jak to kdysi stálo v katechismech.
Mnohé články víry – a zejména zde zmíněná víra ve vzkříšení Krista – jsou tajemstvími, k nimž rozum sám nemá přístup. Je třeba otevřít hlubší dimenzi svého života, než je pouhé racionální uvažování. Také nejde o nějaké emocionální prožívání víry – srdce v Bibli není sídlo emocí, nýbrž sám střed naší existence. Víra, která vede ke spáse, není ani pouhé „náboženské přesvědčení“, není to žádná ideologie ani nějaká sentimentální nebo zmanipulovaná rozjuchaná zbožnost na stadionech.
Je to existenciální víra, z hloubky vycházející orientace celé naší existence, proměňující síla. Je to otevřenost vůči daru, který je vložen do našeho života jako zrno, jehož vnější podoba odumírá, ale to vnitřní roste, proměňuje se proměňuje nás, zapouští kořeny a vydá v pravý čas klas. Je to živá víra: co je živé, roste, mění se, zraje.
Ježíšův příběh neskončil
Když jsem byl dítě, mluvil jsem a myslel jako dítě, říká svatý Pavel, ale když jsem dospěl, odložil jsem, co bylo dětské. Během lidského života, ale i v dějinách církve, dochází ke zlomovým okamžikům, k nutnosti překročit nový práh.
Výzva papeže Františka k synodální reformě, k novému způsobu, jak být křesťanem a jak být církví v dnešním světě, je takový příhodný čas, kairos, který nesmíme promeškat. V době postní v liturgii slyšíme: nyní je čas příhodný, nyní je doba spásy!
Vydáváme se nyní na cestu k Velikonocům. Každoroční slavení Velikonoc a celého velikonočního okruhu od Popeleční středy po slavnost seslání Ducha svatého je příležitostí nově a hlouběji porozumět jádru, srdci naší víry. Základní poselství křesťanství, velikonoční zvěst o vzkříšení Krista, je zvěstí o tom, že Ježíšův příběh je otevřený, že neskončil na Golgotě, na kříži a v hrobě, nýbrž pokračuje v dějinách a v našich životech, v našem svědectví víry.
Bolest, kterou zakoušíme v srdci, když jsme solidární a empatičtí s utrpením v našem světě, je účastí na kříži. A naopak každý okamžik, kdy otvíráme svůj život živému Kristu, je pokračováním jeho vzkříšení v našich životech a našich dějinách.
Zralá víra
Když dovolíme Kristu vejít jen do povrchních oblastí našeho života, když je naše víra jen ideologií, zvykem, folklorem nebo zbraní do kulturních válek, když je jen sentimentem nebo emocí, pak je to víra nezralá, která musí odumřít, aby nebránila svobodnému růstu Kristova života v nás.
Cílem je to, co vyjadřuje svatý Pavel – nežiju už já sám, nýbrž Kristus žije ve mně. Naše malé, nezralé já a jeho styl náboženství odumírá, abychom mohli objevit ono hlubší já, hlubinu našeho života, která je Kristovou svatyní. To je ono srdce, tam je těžiště naší existence.
Papež František nikoliv náhodou věnoval poslední encykliku úctě k Ježíšovu srdci a vztahu našeho srdce k onomu „středu všech srdcí“ a „odvěké touze všeho tvorstva“, jak o tomto tajemství mluví jedna z nejhlubších a nejkrásnějších modliteb, litanie k Ježíšovu srdci.
Vnější člověk má vnějšího boha, vnitřní člověk má vnitřního Boha, učí Mistr Eckhart, jeden z nejhlubších myslitelů křesťanství a kníže mystiků. Kdo žije na povrchu, ten má boha, který je pouze projekcí jeho přání a strachů. O povrchní zbožnosti povrchních lidí velmi tvrdě, ale pravdivě mluvili velcí kritici náboženství jako Feuerbach, Nietzsche, Freud či Marx. Jeden pronikavý americký teolog navrhl texty ateistických kritiků náboženství jako postní čtení pro křesťany: půst je totiž příhodná doba pro očistu naší mysli od idolatrie, od karikatur víry.
Sestoupit na hloubku
Když sestoupíme od povrchu na hloubku, když proměníme své smýšlení a jednání, když se nebudeme fixovat na to, co nás znesvobodňuje, objevíme ono vnitřní centrum naší existence, „srdce“, v němž působí síla Kristova vzkříšení.
První krok je ztišení a naslouchání. Odvrat od hluku reklam a ideologií k osvobozujícímu hlasu evangelia.
Uslyšíte-li dnes jeho hlas, čteme v Písmu, nezatvrzujte svá srdce!
Rozdíl mezi Ježíšem Kristem v každém křesťanském srdci a samotným Kristem v nebi je jako mezi osobním a neosobním Bohem. Toto osobní a neosobní tajemství člověka je odhaleno ve zjevení sv Jana jako duchovní válka mezi draky a anděly,kteří budou zápasit o naše duše,podle pravidla ,že nejprve Bůh miloval celý svět víc než svého vlastního syna,ale nakonec mu dal celý svět pod jeho nohy..Tímto způsobem nakonec staré nebe a stará země přestane existovat a na náš svět příjde nové nebe a nová země ,jako zcela nový osobní a neosobní Bůh.