Alexandr Flek absolvoval v Uppsale a v Praze studia biblistiky, nyní je doktorand v oboru starozákonní teologie na Vrije Universiteit Amsterodam. Patnáct let se věnoval překladu Bible 21, rozruch vzbudil jako autor knihy Parabible. V současnosti vede pražské nakladatelství Biblion, je ženatý, má čtyři děti a tři vnuky. Rozhovor vznikl pro Křesťanskou revue (pozn. redakce).
Jste nekonformní křesťan, dá-li se to tak říct. Zdá se, že v poslední době přinášejí právě lidé z nekonformního církevního prostředí zásadní podněty do církví hlavního proudu. Čím to je?
Sám u sebe to neumím posoudit, ale zdá se mi, že takový by asi měl být už z definice každý křesťan. Nenapadá mě žádný biblický příběh, jehož hrdinové by byli konformní. Ježíš přece zbožnou nekonformitu přímo ztělesňuje, překračuje vžité normy, škatulky, tradici a hranice. První křesťané například věřili a praktikovali zásadu, že „už není Žid a Řek, otrok a svobodný, muž a žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28) a řadu dalších, v té době revolučních, podvratných, alternativních věcí. Proto byla církev tak atraktivní – a taky pronásledovaná, což asi jde ruku v ruce. Dnes bychom řekli, že to bylo „hodně punk“.
Totéž ale platilo i pro všechna reformační a obrodná hnutí v dějinách církve. Já sám vnímám v posledních letech úplně nevídanou otevřenost „hlavního proudu“ novým impulzům, experimentům a počinům. Samozřejmě to neplatí všude, ale leckde si církve uvědomují, že se stávají muzeem zašlého světa bez spojení se současností. A z toho pramení ochota otevírat se, riskovat a pouštět se do nových dobrodružství víry.
Jaký je podle vás vztah mezi Písmem a slovem Božím? Jak promlouvá prostřednictvím Bible Bůh? Co to znamená pro překladatele Bible do národního jazyka?
Tenhle vztah je popsán různými modely, které se učí na každé teologické fakultě. Pro mě je to spíš otázka žité zkušenosti, která je Písmem sycena a informována. Duch slovo oživuje. Když jsem ještě jako teenager z ateistické rodiny hledal Boha například v brdských lesích nebo na hřebenech slovenských hor, prožíval jsem někdy jeho téměř fyzickou blízkost, náklonnost a přitažlivost. Byl to ale stále zcela „neznámý Bůh“, ono bezejmenné kerouackovské „TO“. Prchavé okamžiky, rychle vystřídané prázdnotou. Nakonec prázdnota převážila a já se rozhodl, že Bůh prostě není.
A pak jsem poprvé v životě slyšel evangelium, opravdu nečekaně „dobrou zprávu“ o Ježíši. Ne že bych nikdy nebyl na bohoslužbách a neslyšel kázání. Poprvé v životě mi ale někdo (čerstvě obrácený spolužák) otevřel Bibli a ukázal, o co jde. Že nejde o hromadu nesrozumitelných pouček, ale o dramatickou love story o Stvořiteli a jeho stvoření – tedy i o mně. A tehdy jsem se obrátil, když mi předčítal „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi…“ (Zj 3,20).
Ta předtím prchavá neznámá Boží přítomnost pro mě ten večer před 34 lety náhle dostala hlas. A tvář Ježíše Krista. Jsem přesvědčen, že Bůh mluví „rozličnými způsoby,“ ale ultimativně k nám promluvil ve svém Synu (Žd 1,1–2). Na něj ukazuje a o něm svědčí celé Písmo, jak Ježíš sám vysvětlil učedníkům na cestě do Emaus. To je důvod Bibli pokud možno denně číst. Bůh je Slovo, ne pomlčka, vykřičník nebo otazník. Mluví mnoha způsoby, ale nejpříměji skrze svého Syna, Ježíše.
Někde se Bible zanedbává, někde se ale (a nejen mezi evangelikály) pěstuje jakýsi její primát nad Ježíšem, zbožštění Písma bez ohledu na Ježíšovu osobu a étos. Dokonce je pro to odborný název: bibliolatrie – „biblářství“. Místo svědectví o živém Bohu se Bible stane neosobní, chladnou a krutou modlou. A někdy dokonce i zbraní v rukou těch, kdo se jí ohánějí. My ale nejsme následovníci Bible, nýbrž Ježíše – který se neváhal i vůči Písmu občas vymezit. Litera zabíjí, Kristův duch obživuje.
Vaše parafráze biblického textu, nazvaná Parabible, nově interpretuje biblické příběhy a zasazuje jejich poselství do současného kontextu. Nabízí se podobnost s biblickými apokryfy Karla Čapka. Ovlivnily vás nějak?
Čapkovy pseudobiblické příběhy mám hrozně rád a možná mě z jeho díla i nejvíc oslovily. Jak se nebojí vstoupit do biblického textu a rozehrát jej, doplnit, vybarvit a dokreslit. Sedá si do stroje času, vydává se zpátky do biblických dob a nám nabízí místo a výhled spolujezdce, ba téměř spoluúčastníka biblických dějů. Parabible je ale v tomto smyslu něco opačného. Ne apokryf, ale parafráze. Nepřenášíme se do biblického světa, ale biblický svět se přenáší k nám, vlastně se náš svět stává světem „biblickým“, historický Ježíš se stává Ježíšem dnešním.
S Čapkem se nemohu nijak srovnávat, on byl spisovatel, já jsem vlastně jen překladatel. On vymýšlel, k Bibli přidával, já jen interpretuji samotný biblický text. Pro mě je to svým způsobem pokračování práce na překladu Bible 21. Ale zatímco u Bible jsme překládali biblická slova a věty do našeho současného jazyka, u Parabible „překládám“ biblické obrazy a pointy do současných kulis.
Parabible trochu připomíná úsilí o civilní interpretaci evangelia, navazující na Bonhoefferovo nenáboženské křesťanství. Je to náhoda?
Těžko říct, vědomě asi ne, ale Bonhoeffer samozřejmě patří k mým hrdinům víry. Sám jsem vyrostl jako zcela nenáboženský člověk a musím přiznat, že mi to, co se často rozumí pod slovem „náboženství“, nikdy úplně nepřirostlo k srdci. Uvěřil jsem ještě za komunismu spolu s lidmi bez předchozí náboženské zkušenosti a naše křesťanství bylo pod vlivem okolností od začátku dost neformální, spíše organické než organizované. Náboženství jako systém mě nijak zvlášť nepřitahuje. Přitahuje mě Ježíš, jeho osoba, jeho učení, jeho příběh a jeho výzva.
Nedávno jsem četl vyznání Sváti Karáska: „Já bych ho asi chtěl následovat, i kdyby nevstal z mrtvých.“ S tím se ztotožňuji, koneckonců Parabible je Sváťovi dedikována, hodně mě ovlivnil, v nultých letech jsme se dost vídali. Asi bych to jeho vyznání ještě parafrázoval: „Chtěl bych Ježíše následovat, i kdyby nebyl Bůh.“ A když se dozvídám, že Parabibli čtou i lidé, co v Boha dosud nevěřili, a „Ježíš z Nošovic“ se stává jejich hrdinou, je to pro mě ta největší satisfakce. A když pak slýchám, že i v Boha uvěřili a dali se pokřtít, je to samozřejmě nejvíc…
Kdybyste měl krátce pojmenovat vydavatelské cíle vašeho nakladatelství, nakladatelství Biblion, co byste uvedl jako hlavní?
Slogan Biblionu je „duchovní literatura pro 21. století“. Naším cílem je pomáhat současníkům a vrstevníkům zaslechnout evangelium jako opravdu „dobrou zprávu“ – slovy jednoho z našich autorů jako „mnohem lepší zprávu, než jsme mysleli“. A to, ať už jsme takzvaně věřící, či nevěřící. V první řadě tedy vydáváme Bibli nebo její části v nejrůznějších podobách, formou přístupnou jazykově, ale třeba i graficky a designově. Do českého prostředí také rádi uvádíme současné zahraniční autory, kterým se daří formulovat nadčasové duchovní pravdy současným způsobem. A chceme taky dávat stále větší prostor původním českým hlasům, které mluví o Bohu tak, jak to může jenom Čech. Nebo Češka! A jak o něm právě Čech potřebuje slyšet.
Prozradíte čtenářům Křesťanské revue, jaké vydavatelské počiny plánujete v nadcházejících letech?
Jako malé nakladatelství máme ten luxus, že můžeme mít plány i poměrně krátkodobé, a ty ještě podle potřeby upravovat. V nejbližší době chystáme kromě nového, upraveného vydání Bible 21 už naši čtvrtou knihu presbyteriánského teologa a známého manhattanského pastora Timothy Kellera Naděje navzdory. Vznikla v době korony, navíc v situaci autorovy osobní zdravotní krize, je tedy nejen aktuální, ale ohromně autentická a silná.
Profesor M. C. Putna pro nás loni vybral a okomentoval Čapkovy Skoro modlitby, a ještě před létem k nim v naší Malé edici klasiků přibudou Magorské modlitby I. M. Jirouse. Začínáme také edici s názvem „Dennodenně“, ve které budou vycházet jednotlivé knihy Bible v téměř sešitové formě, doprovozené čtenářsky přístupným, aktualizujícím a neakademickým komentářem. První je na řadě kniha Ester v podání spisovatelky Jany Šrámkové a už jednáme s několika dalšími autory nejen z řad profesionálních teologů. Moc se taky těšíme na právě vznikající knihu básníka, teologa a terapeuta Adama Borziče o ekologické spiritualitě. A chystáme dotisk beznadějně vyprodané Novozákonní řečtiny pro každého, vhodné nejen pro bohoslovce, ale např. i pro zainteresované samouky.
Máme ale i jeden víceletý „veleprojekt“: S kolegy pracujeme na tzv. Studijní Bibli21. Půjde o Bibli s úvody k jednotlivým částem a s poměrně bohatým poznámkovým aparátem, který by mohl být k užitku jak kazatelům, tak i širšímu publiku, včetně čtenářů dosud „nezasvěcených“.
Doslechli jsme se, že prodejna vašeho nakladatelství byla v lednu vykradena. A také se k nám doneslo, že vzniklá škoda byla během několika dnů uhrazena z veřejné sbírky mezi čtenáři. Je to tak?
Přesně tak. Na Tři krále se k nám vlámali nějací mudrci, ale nepřinesli dary, naopak si odnesli, co cenného našli, dokonce včetně čaje a kávy. Knih se ale naštěstí nedotkli. Když jsme o tom napsali na sociální sítě, vzedmula se vlna až nečekané solidarity. Naši čtenáři a fanoušci nám dali ohromně najevo, že jim na nás a na naší práci záleží. Kromě slov povzbuzení a zvýšených nákupů v našem e-knihkupectví nám začali posílat na účet tolik příspěvků, že jsme po týdnu museli napsat, ať už toho nechají, protože výše darů dokonce převýšila výši škody. Moc nás povzbudilo, že s nabídkou praktické pomoci se nám ozvala například i synodní rada ČCE. Opravdu všem moc děkujeme!
Jste duše alternativního festivalu Meziprostor, který se koná každé léto ve Skalákově mlýně. Můžete festival krátce charakterizovat?
Meziprostor je už splněný, a stále se plnící utopický sen party lidí, které léta pojilo přátelství a touha sdílet aspoň na pár dní v roce oázu v duchu do it yourself s dalšími přáteli a jejich přáteli, s těmi, kteří často úplně „nezapadají“. Navzájem se obohatit, inspirovat a něco unikátního prožít. Není to křesťanský festival, ba ani snad festival vůbec. Není tam žádné povinné vstupné, žádné pásky na ruce, žádné reklamy, žádní sponzoři. Těch pár červencových dní představujeme prostě jako „setkání mezi nebem a podzemím“.
Na kultovním místě českého undergroundu se sejdou lidé nejrůznějšího zázemí, kteří by se jinak asi sotva potkali, a vytvoří doslova meziprostor laskavosti, kreativity, komunikace a pohody. Večer jsou koncerty, ale určitě nejde hlavně o hudbu. Konají se přednášky, workshopy, vernisáže, představení, projekce, nejdůležitější je ale asi ten nedefinovatelný zážitek setkání. Těžko o tom něco víc říct, najděte si Meziprostor na webu, facebooku, YouTube, nebo nejradši rovnou přijeďte. Doufáme, že i letošní, už sedmý ročník se bude konat jako vždy třetí víkend v červenci.
Jak se stavíte k podpoře Donalda Trumpa ze strany amerických evangelikálů?
Bohužel nejen amerických, ale i některých českých. A bohužel taky zdaleka nejen evangelikálů. Trumpa volila např. i polovina amerických katolíků – po všem, co za ty čtyři roky předvedl. Nejsem politolog ani religionista, ale myslím, že tady vznikl nefalšovaný kult osobnosti, asi i v původním smyslu slova kult. Pro mnohé je Trump prostě spasitel přinášející řešení všech skutečných i domnělých problémů. Přesvědčil jsem se, že pro mnohé je to skutečně otázka víry. Uvěřili jeho „evangeliu“, spolehli se na jeho osobu, dali se zformovat jeho slovy. Racionální, ba ani biblické argumenty na ně často nezabírají.
Zajímavé je, že podle výzkumů i podle mé vlastní zkušenosti často Trumpa nepodporují evangelikální pastoři, ale jejich ovečky, včetně těch vlivných, na jejichž finanční podpoře jsou sbory často závislé, a tak je pro kazatele často těžké se jasněji vůči tomuto kultu vymezit. Jde ale myslím o širší problém. Křesťané chápající křesťanství ne jako následování Krista, ale jako příslušnost k určitému klubu nebo mocenskému bloku padají za oběť lídrům, kteří jim slibují moc a vliv a to, že svět pod jejich vedením bude zase „jako dřív“. To ostatně vidíme nejen v Americe, a nejen u Trumpa.
A co byste popřál čtenářům Křesťanské revue do roku 2021?
Snad jen parabiblické přání: Ježíš na Hrad! A lidem na zemi Love & Peace!
Ptali se: Vladímír Roskovec, Jiří Schneider
Zdroj: Křesťanská revue
