Ve čtvrtek 27. června startuje čtvrtá série podcastu Letní punkta – deset dílů osobně laděných nahrávek, ve kterých zajímaví lidé z různých odvětví dávají nahlédnout na spirituální místa v Čechách, která jsou jim něčím drahá. V prvním díle básnířka Klára Krásenská popisuje svůj intimní prostor, který pro ni symbolizuje kreativitu a meditaci.
Letošní ročník otevírá tvoje punktum. O čem ses rozhodla mluvit a proč jsi vybrala právě toto místo?
Místo, které jsem si vybrala, nenaplňuje očekávání fixovaného prostoru, který může posluchač posléze třeba navštívit. Není to dokonce ani místo s jasně čitelnou duchovní vazbou – nepsala jsem o kostele ani kapli ani meditační zahradě: pokusila jsem se napsat text o tom, jak důležitým místem je pro mě psací stůl u okna, které směřuje do zeleně nebo krajiny. Je to místo na pomezí snu a skutečnosti: znám takové sousedství ze svého dětského pokoje, znám ho z bytů svých přátel, ale ještě jsem takové nenašla ve svém vlastním domově (líbí se mi i to, že toto místo je přenosné, leckdo takové může mít doma). Zdávají se mi o něm dokonce sny, proto ho v textu připodobňuji k romantickému příběhu o modrém květu, k Novalisovi.
Mít psací stůl postavený u okna, jímž je možné se dívat do živého světa, je pro mě symbolem bujícího vnitřního života. Sedět u stolu znamená být připravená k práci, k tvorbě, ke studiu, vyhlížet z okna dává možnost přemýšlet, nechat pohled rozplynout v prostoru, který je plný svých vlastních pohybů: v proměnách světla, teploty, v cyklu ročních dob, ptactva, hmyzu… Nechat bloudit pohled po takovém světě je jiné než dívat se do zdi nebo monitoru počítače. Umožňuje to denní snění, myšlení i zvláštní druh meditativní nečinnosti, která se o nic nesnaží, ale nechává k sobě přicházet: v tom je ten duchovní aspekt věci. Jak to celé působí, kolem toho právě kroužím v prvním dílu Letních punkt.
Hrají ve tvém každodenním životě okno a stůl ústřední roli? Nebo je to jenom jeden ze způsobů jak a kde tvoříš? Odkdy je to takhle? Měnilo se to nějak v průběhu let? Jaké další prostory neodmyslitelně patří k tvé rutině?
Mám velmi ráda rána, která začínají o samotě, právě takovým vysedáváním u okna, s první kávou dne. Promítám si možnosti dne nebo noční obrazy, někdy jen tak plynu, ještě rozespalá. Někdy se dívám do poznámek nebo rozepsaných textů, tu a tam něco připíšu, jindy se spíš pustím do jistého druhu studijní četby prostě proto, že mi to ráno bystřeji myslí. Ale myslím, že je to pro mě pořád nový objev. Dřív jsem bývala – a ještě pořád se to děje – zpravidla vlečená spěchem, množstvím činností a povinností, což bylo jistě dané i životní situací, která zahrnovala studium i práci.
V poslední době si opravdu záměrně vytvářím prostor na tvorbu a snažím se jí přizpůsobit způsoby obživy i další činnosti. S tím souvisí i potřeba netrávit tolik času ve městě, ale v přírodě, kde jsem sama. Hodně chodit nebo jezdit na kole. Moct jít po dni práce ven, zatímco se stmívá – zvlášť teď v době krátkých červnových nocí –, na hodinu nebo dvě, dívat se, jak vylétají netopýři nebo se rýsují první hvězdy, jak teple voní posečené louky, jak z polí štěkají srnci, to je pro mě strašně důležité. I když je někdy velmi těžké být sama.
Jak do vztahu okno a stůl vstupuje to, co je za oknem? Nějakou dobu jsi žila na pražských Vinohradech, jakož i na venkově u lesa – jak to ovlivňuje tvé prožívání a tvorbu? V čem se liší tvé vnímání a fungování v těchto různých kontextech?
Už jsem to asi trochu naznačila. Gaston Bachelard píše o různých typech hmoty, která podněcuje snění, představivost. Třeba o vodě nebo ohni, o plamínku svíčky. Pro mě je takovou hmotou strom a les. Potřebuju je mít nablízku a vidět, že prospívají, potřebuju na ně vidět. Městské stromy v květináčích nebo zalité betonem ve mně vzbuzují spíš úzkost, ale ve vnitrobloku našeho vinohradského spolubydlení rostly staré břízy i obrovský kaštan. Ráda jsem sedávala na balkoně a všecko to sledovala.
Ten městský a venkovský kontext ke mně asi patří – oba dva. Potřebují se nějak doplňovat a vyvažovat, byť volná krajina je pro mě skutečně životodárná. Ke svému životu potřebuju jistou a nemalou dávku samoty, ale taky mi velmi záleží na blízkých vztazích, o které se pečuje pravidelně a naživo, a je to zcela nutné. I z toho důvodu jsem se vrátila do dalšího denního studia. Takže vyvažuju: aby samota nebyla ničivá, ale abych nebyla příliš přehlcená podněty.
Sleduješ Letní punkta už delší dobu? Jak na tebe projekt působí? Co ti na tomto formátu připadá zajímavé? Byl v předchozích letech některý příspěvek, který byl podle tebe zvlášť pozoruhodný? Komu bys takový podcast doporučila a proč?
Přiznám se, že něco z Letních punkt jsem zaregistrovala teprve loni. Nejsem moc dobrá v pravidelném sledování čehokoli, formát podcastů, byť už je zaběhlý, vlastně vůbec nevyhledávám. Radši čtu, je to pomalejší. Ale když už si chci něco poslechnout, na Letní punkta někdy vzpomenu. Slyšela jsem tam moc krásný příspěvek Petra Hrušky o výstupu po lešení kolem ostravské katedrály. Bylo to velmi jemné a člověkem to zároveň otřáslo, jak už to Petr umí zařídit. Potěšilo mě, že jsou do programu zařazené velmi různorodé příspěvky a že je člověk opravdu svobodný, jak téma pojme. Přítomná duchovnost není znásilňovaná, může se jevit téměř nepřítomná, a právě to je moc dobře. Jsem ráda, že lidé kolem Dominikánské 8 vytvářejí takto svobodný prostor pro všechny.
Připravila Zuzana Matisovská
