Pokud ruští představitelé alespoň symbolicky nepoklekli před svými oběťmi, nevidí tím pádem vlastní chyby spáchané v minulosti, a tudíž ani důvod tyto zvěrstva neopakovat. Kde chybí pokání, tam přichází hluboká temnota. Tu vidíme dnes zcela jasně.
Asi každý zná jména jako Buchenwald, Osvětim, Treblinka nebo Mauthausen. I když od konce druhé světové války uplynulo mnoho let, tato a další místa nikdy nevymizí z paměti lidstva jako symboly hrůzy a toho, kam až může dojít lidské zlo. Ale zná někdo z vás jména bývalých koncentračních táborů v Rusku? Pokud se nezajímáte do hloubky o dějiny minulého století, pak silně pochybuji. Rusové sice nepoužívali plynové komory, ale ve svých lágrech zabili ještě více obětí než Němci. Proč jména Ruských vyhlazovacích táborů neznáme?
Poté, co došlo k Ruské agresi, lidé vymysleli pro Putina přiléhavou přezdívku Putler. Intuitivně ho spojili s největším agresorem minulého století. Jenže Hitlera dalece předčil Stalin. Putinovy by více slušela přezdívka Putlin. Nejde však o to, která přezdívka je lepší. Chci poukázat na něco jiného. To, že nacismus byl zlo, je jasné nejen díky zkušenosti našich prarodičů, ale i díky tomu, že se k tomu Němci mnohokrát přiznali a vyznali svoji vinu.
V knize Tekuté zlo Bauman a Donskis píší, že „největší zosobnění etiky viny byla morální tour de france německého kancléře Williho Branda, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté u Jad vašem (světové centrum pro výzkumu, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli)“. Připomenu i omluvu německého prezidenta J. Gaucka v Lidicích. Autoři knihy Tekuté zlo píší: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě W. Brandta, porušuje hobbesovský model státu – státu, který nikdy neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“
Naproti tomu se Rusko neomlouvá a pravděpodobně ani nikdy nebude. Snad i proto je doposud Stalin mnoha obyvateli Ruska vnímán jako jeden z největších Rusů. Je nemyslitelné, že by takto dopadl v Německu Hitler. Proč ho tak tedy mnozí běžní Rusové vnímají? Důvodem je, že se ruská vláda neomlouvá, necítí vinu za hrůzy minulosti. Mimo disidentské kruhy neexistuje dílo podobné Jaspersově Vině, které by bylo doporučováno ke čtení jako snaha vyrovnat se z historickou vinou Ruska.
Vyznání vin sice nemůže vrátit životy, ale může vyjádřit lítost, distancovat se od zločinů minulosti, vynést pravdu na světlo a mnoho zlého veřejně prohlásit za nepřípustné. To není málo. Vyznání vin není slabost, ale síla. Naopak zamlčování a bagatelizování zločinů – často od těch, kteří se tváří jako silní – slabostí je. Pokud nedojde k pokání, není důvod svá selhání neopakovat.
Jeden z největších znalců Ruska u nás, Martin Putna píše: „Současné Rusko je kultura lži. Je to kultura nemluvení o tom, čeho jsme se dopustili. A dokud se Rusko nezačne kát za zločiny, jichž se dopustilo ve 20. století a jichž se dopouští stále, tak to nikdy lepší nebude. I kdyby to s Putinem dopadlo – což doufáme, že dopadne – co nejdříve, co nejhůře, nic se nezmění. Jednoho šílence nahradí jiný, menší šílenec. Dokud se nezmění mentalita, dokud skutečně to pokání, to uvědomění vin, které jsme spáchali na Ukrajincích, na pobaltských národech, smlouva s Hitlerem, toto všechno, všechny ty okupace, všechny ty vpády… Dokud se nezačnou kát, dokud toto se nestane součástí vědomí takzvaných obyčejných Rusů, nic se nezmění.“
Jsme zhnuseni tím, jak ruští představitelé cynicky lžou, bagatelizují dnes již tisíce mrtvých, střílení do porodnic, vymýšlejí nesmysly o nacifikaci Ukrajiny... Ale proč by měli být jiní? Pokud nevidí problém ve své minulosti, ruští představitelé alespoň symbolicky nepoklekli před svými oběťmi, není důvod tyto zvěrstva neopakovat. Je to kultura ne-viny, která tvoří říši zla a lži. Kde není pokání, přichází hluboká temnota. A tuto temnotu dnes vidíme zcela odkrytou. Dokud k vyznání vin nedojde (a já si myslím, že nedojde), Rusko nebude jiné. Zde vždy platí orwellovské „minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou“.