Díky jednoduchému mávnutí rukou se do dalšího dne odloží špinavé nádobí, zmizí těžké konverzace, skryjí se emaily a domácí práce trpělivě počkají. Jak se na odkládání úkolů skrze perspektivu Bible dívá pastor a editor Desiring God Scott Hubbard?
Jednou samozřejmě zítřek přijde a kouzlo odložených věcí zmizí pod tíhou nedokončených úkolů. Opět si uvědomíme, ve frustrující moudrých slovech Alexandra MacLarena, že: „Žádné nepříjemné úkoly se nestanou méně nepříjemné, pokud se odloží na zítřek. Teprve když jsou za námi a hotové, zjišťujeme, že později lze ochutnat sladkost." Pokud je nevítaný úkol trnem, zítřek jej nezmění v růži. Trn tam stále bude, stejně nevítaný, ať dnes nebo zítra.
Mnoho problémů vzniká ze selhání správně rozdělit tyto dva dny. „Nemějte starost o zítřek,“ řekl jednou Ježíš, "zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ (Matouš 6:34). Bůh nás volá žít v rámci dvaceti čtyř hodinové hranice nazvané dnes. Úzkostlivci se snaží dostat přes plot i něco ze zítřejších starostí. Ježíšova odpověď? Stáhni svou ruku ze zítřka; dnešek má dost svých starostí. Samozřejmě prokrastinátoři dělají pravý opak. Raději než zavléct zítřek do dneška, potlačí dnešní problémy do zítřka, doufaje, že se za plotem ztratí. Na toto by možná Ježíš reagoval s podobným selským rozumem: „Zítřek bude mít dost starostí bez tvého přidávání navíc. Postarej se o dnešní problém dnes a o ten zítřejší zítra.“
Zní to docela rozumně, ne? Opravdu je tomu tak. Naneštěstí se náš vnitřní prokrastinátor ukazuje jako odolný vůči rozumu (Přísloví 24:30). Z osvědčených zkušeností ví, že „žádné nevítané úkoly se nestanou o nic méně nevítané, pokud je odložíme na zítra,“ a přece, vždy si najde cestu, jak to zkusit znovu. Takže, spolu se zdravým rozumem, náš Pán dává více milosti. Když se podíváme na dnešní problém a jsme v pokušení říci: „Zítra, zítra,“ On říká dvojí příslib: sílu pro dnešek a sklizeň zítra.
Proč někteří z nás tak často mávají hůlkou zítřka? Mnohokrát proto, že cítíme, že dnes na to prostě nemáme. Dnes nemáme energii umýt koupelnu. Dnes se necítíme být motivováni napsat zprávu. Dnes necítíme vnitřní jiskru pro kreativní práci. Možná se o sílu modlíme, možná ne. Tak či onak, nakonec se odvrátíme a pokrčíme rameny „Zítra“.
V takových momentech, kdy se díváme na nějaký nežádoucí úkol a necítíme sílu na to, abychom jej vykonali, můžeme zapomenout na to, že Bůh často dává sílu, až když začneme jednat. Řeka Jordán se zastavila, až když do ní kněží vstoupili (Jozue 3:13). Vdově tekl olej, až když ho lila (2. Královská 4:1–6). Deset malomocných se uzdravilo, až když od Ježíše odešli pryč (Lukáš 17:11–14). Často v nás Bůh pracuje Jeho silou, až když začneme pracovat (Filipským 2:12–13).
J. J. Packer jednou zpozoroval, že tvrdě pracující křesťané „očekávají od Boha pomoc v každodenních úkolech. Zjistí, že samotná síla očekávání pomoci je použita Duchem k tomu, aby jim dala energii dále pokračovat v každodenních fádních rutinách." Někteří lidé čekají, až se budou cítit silní, aby mohli pracovat; ostatní začnou pracovat očekávajíce posílení. Ti druzí vědí, že energie na vykonání nevítaných úkolů přichází k očekávajícím - k těm, kteří na "necítím se na to" odpoví vroucí modlitbou a se zvednutou hlavou. Dnešní milost bude dostatečná k dnešnímu problému, i když ta milost ještě nepřišla. Takže, pokud čelíme nějaké nežádoucí povinnosti a pociťujeme naši vnitřní slabost, moudří se učí říkat: „Ne zítra, dnes,“ věříc, že pomoc je na cestě.
Chytit se trní
Kniha Přísloví představuje prokrastinaci v kontextu sklizně: „Na podzim lenoch orat nechce, o žních bude žebrat zbytečně.“ (Přísloví 20:4). Náš vnitřní prokrastinátor miluje zítřek, ale jen proto, že nevidí zítřek jasně. Pokud by ho tak viděl, všiml by si blížící se sklizně a věděl by, že dnešní zdřímnutí může být zítřejším pustým polem. Jinými slovy, zítra sklízíme to, co jsme dnes zaseli.
Například, co se stane, pokud mladý muž prokrastinuje, ne občas, ale vždy? Zanedlouho se na něj rodina a přátelé přestanou spoléhat; jeho sliby pro dnešek pokaždé sklouznou do zítřka. Jeho spolupracovníci budou očekávat neuspokojivou práci - práci, která vždy nese znaky shonu hodiny dvanácté. Po čase si raději najdou někoho jiného. Nakonec budou jeho život a vztahy zaplněny trním, které odmítl vytrhat (Přísloví 15:19).
Na druhou stranu, co se stane, když tentýž mladý muž upírá svůj zrak ke sklizni? Pomalu bude růst na vážnosti: Muž, který nechává svůj „dnešek“ být dneškem a svůj „zítřejšek“ zítřkem (Jakub 5:12). Muž, který se vrhne na trní ve svém poli díky síle, kterou dává Bůh. Muž, jehož oddanost se přes nejmenší nežádoucí úkoly rozšíří do těch největších (L 16:10). Muž, jehož pracovitost se stává stromem života pro rodinu a přátele, sousedy a spolupracovníky. Takový muž ví, že i ty nejlepší části života obsahují stovky nežádoucích úkolů. A tak, s každým náznakem zítřka, hledí na úrodu.
Prozatím žijeme v trnem pokryté zemi, kde každý den zaplňují seznam nežádoucích úkolů. Jednoho dne náš Bůh zemi vyčistí, a „místo bodláčí vyroste cypřiš, místo kopřivy vyroste myrta“ (Izajáš 55:13). Zatím ale žijeme mezi trním. Jedním ze způsobů jak velebit Boha je, že uchopíme dnešní trny s dnešní milostí. Volá nás k tomu zdravý rozum a ještě více nás k tomu volají Boží přislíbení, protože každodenní problémy přicházejí s každodenní silou.
Redakčně upraveno
Autor: Scott Hubbard
Zdroj: Chcemviac
