Český bratr 12/2017
V jedné z říjnových nedělí navštívila naše bohoslužby skupina německých farářů z Evangelické luterské církve v Oldenburgu poblíž Brém. Po bohoslužbách jsme seděli u kávy a čaje, a protože bylo v naší zemi den po volbách, hovor se přirozeně stočil k tématům, která letošní volby ovládala nebo v nich hrála velkou roli. Jedním z nich bylo téma imigrantů a strachu z nich, který řadu lidí (a možná i křesťanů) přesvědčil, aby volili politické strany, jež byly v odmítání uprchlíků razantní, často až nenávistné. Němečtí hosté českému strachu příliš nerozuměli a bylo vidět, že v této věci je atmosféra v Německu trochu jiná. Rozhovor s nimi byl zajímavý pro obě strany, i když jsme si toho nestihli říci mnoho. Po jejich odjezdu se podařilo od vedoucího skupiny získat ještě odpovědi na některé další otázky.
Při rozhovoru u nás jste mluvili o aktivitách, které církve v Německu pořádají pro migranty. Týká se to i vašeho sboru a sborů v okolí Brém. Jak jste vlastně s uprchlíky a migranty začali pracovat a jak je to časově náročné? Jedná se o činnost dobrovolnou, nebo je nějak finančně podporována státem?
U nás v Delmenhorstu (město v blízkosti Brém) se dostalo v dřívějších i nedávných letech přijetí poměrně velkému počtu uprchlíků a migrantů. Ve městě se zhruba 81 000 obyvateli žije kolem 12 000 cizinců, což je asi 15 %. K tomu je třeba přičíst ještě několik tisíc lidí, kteří mají kulturní kořeny především v Turecku a přišli do Německa již před desetiletími, mezitím získali německý pas, ale dosud se řada z nich cítí být Turky.
Z těch 12 000 cizinců, kteří v Delmenhorstu žijí, je polovina Poláků, Rumunů a lidí jiných východo- a jihoevropských zemí EU, případně jsou také ze zemí mimo EU. Takřka třetina z nich jsou Turci, kteří už zde žijí déle. A konečně sem v posledních letech přišlo asi 1 200 lidí ze Sýrie, 700 z Iráku a 300 z Afghánistánu. Většinou neumějí německy, cítí se zde hodně cizí a často také vyčleněni.
V šesti luterských sborech ve městě našli (a dosud nacházejí) uprchlíci přátelské přijetí a podporu. Dobrovolníci je zvali do takzvaných Willkommens-Cafés (kaváren „na uvítanou“). Bývalí učitelé nabízeli ve sborových prostorách dobře navštěvované jazykové kurzy. Řemeslníci založili dílny na opravu kol; uprchlíci tu opravují darovaná kola a mají je potom k dispozici. Vytvářela se také partnerství – němečtí členové sboru doprovázeli jednotlivé uprchlíky nebo uprchlické rodiny, podporovali je a radili jim. Sbory zvaly uprchlíky k bohoslužbám a slavnostem, a tak se s nimi seznamovaly.
Všechno je organizováno dobrovolnicky, bez nároku na odměnu. Stát potom nabídl finanční podporu, především na profesionální poradenství. Naše Diakonie s těmito prostředky zřídila řadu poraden, které mohou uprchlíkům účinně pomoci. Dobrovolnické aktivity ale existují dosud a jsou organizovány v úzké spolupráci s poradnami při Diakonii.
Při našem rozhovoru v Praze bylo vaší první a bezprostřední reakcí na otázku po problémech s migranty důrazné popření závažnějších obtíží. Neobjevují se přece jen nějaké problémy, způsobené třeba kulturními odlišnostmi? Vnímáte vztahy s imigranty jako skutečně přátelské, nebo jde především o pomoc? Je to podobné u muslimů i křesťanů, nebo existují rozdíly?
S uprchlíky a migranty, kteří přicházejí do sborů nebo diakonických poraden, máme dobré, i když často spíše volnější kontakty. Lidé se vzájemně poznávají a začínají se přijímat ve své kulturní různosti, někdy i s radostí. Mnohé z toho je jistě především pomoc a poradenství, ale často se lidé stanou dobrými známými nebo dokonce přáteli. Někteří uprchlíci se integrují do společnosti a sborového života i jako muslimové, někteří, ojediněle, se nechají i pokřtít.
Problémy s těmito lidmi skutečně nejsou. Přirozeně se ale ve společnosti některé těžkosti objevují. Začíná to jazykovými obtížemi a někdy to jde až k vzájemnému kulturnímu odsouzení. Ne úplně zřídka vedou tyto věci k vyloučení cizinců, někdy dojde i k násilným konfliktům.
Jak dlouho mají lidé v Německu osobní zkušenost s lidmi z muslimských zemí? Měli jste vy nebo vaše děti muslimské spolužáky? Vzpomínáte na své první kontakty? Mají Němci muslimské přátele, nebo nejsou vztahy většinou takto těsné?
Od šedesátých let přišlo v rámci pracovní migrace do Německa a také přímo do Delmenhorstu hodně muslimů, převážně Turků. První generace žila ještě velmi odděleně, druhá už byla mnohem otevřenější a ochotnější k integraci. Nyní je zde už generace třetí. Dost mladších Němců skutečně vyrostlo mezi muslimskými spolužáky a sousedy.
Ale lidé s různými kulturními zvyklostmi a etickými zásadami či s různými mateřskými jazyky žijí samozřejmě spíš vedle sebe než ve vzájemných intenzivních vztazích. Až na některá setkání (často organizovaná právě církvemi) žijí křesťané, muslimové a sekulární lidé spíše odděleně.
Rozumíte strachu z imigrantů, který vládne v naší zemi? Co byste vzkázali v této věci Čechům, hlavně křesťanům?
Většina uprchlíků a migrantů opravdu hledá ochranu, bezpečí či lepší život a strach z nich není vůbec odůvodněný. Samozřejmě jsou nám ve své kultuře a náboženství cizí, ale většinou se chtějí integrovat a přizpůsobit. Jsou ale jednotlivci, kteří integraci nechtějí a přicházejí s neporozuměním pro naši kulturu, často dokonce se silným odmítáním až s nenávistí. Mít strach z těchto lidí je zcela pochopitelné. Škoda, že tito lidé představují pro mnohé Němce obraz všech uprchlíků.
Pro křesťany není ale útěk nic nového. Také v Bibli čteme o spoustě lidí na útěku. Opustili svůj domov, museli se oddělit od rodiny a přátel a vydat se do neznáma. Abraham byl ekonomický uprchlík, Jákob uprchl před vlastím bratrem, Mojžíš byl politický uprchlík. David utíkal před svým tchánem. Ježíš z Nazareta musel utíkat se svými rodiči už jako dítě. A první křesťané byli ve své domovině pronásledováni z náboženských důvodů.
Bible mluví v tomto bodě poměrně jasně: Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude jako jeden z domorodců. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin váš Bůh. (Lv 19,33–34)
A Ježíš říká: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mě. Amen pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Mt 25,35;40)
Mým českým bratřím a sestrám bych rád dodal odvahu. Nechte lidi na útěku vejít do vaší země. Poznáte zajímavé a laskavé lidi. Přivítejte je, jako člověk vítá a přijímá sousedy. Budou vám vděčni a vy ztratíte svůj strach.
Srdečné pozdravy z Delmenhorstu. Shalom.
Autor: Jana Šarounová
Zdroj: Český Bratr
