Tragédie, která člověka potká, nemusí vůbec souviset s jeho hříchy. Nesuďme bez rozmyslu! Čas soudů a trestů ještě nenastal. Zatím žijeme v době trvající milosti. A i v tom nejhorším neštěstí stojí Bůh při těch, kteří o jeho blízkost stojí.
Maroko nedávno zasáhlo ničivé zemětřesení. Libyí se prohnaly devastující záplavy. Jak se na to může Hospodin dívat? Co je to za Boha, který dopouští taková neštěstí? V evangeliu najdete popsaný i tento příběh z Ježíšova života: Přišli k němu někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět?“ Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.“
Existuje nemálo čtenářů Bible, kteří tuto pasáž v evangeliu objeví a vyvodí z ní přímý a jednoduchý závěr: V Maroku i Libyi žijí hříšníci, a to, co se jim stalo, je jen spravedlivý trest za jejich hříchy. Nakonec, jsou to muslimské země a islám Hospodin stejně jednou zničí. Takový závěr je dokladem velmi ledabylého čtení Bible. Navíc dokazuje, že čtenář vnímá Bibli jako magický prostředek, jako text, jehož každé slovo platí i samo o sobě, i vytržené z kontextu, i bez ohledu na ostatní biblické výroky. Tak tomu ale není.
V Ježíšově životě se rovněž stalo, že cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Zde vidíme velmi zřetelně, že tragédie, která člověka potká, nemusí vůbec souviset s jeho hříchy. Ten člověk se nijak neprovinil. I v Maroku a Libyi žije mnoho spravedlivých lidí, žije tam i mnoho křesťanů. Zemětřesení i povodně je smetly všechny. Nesuďme bez rozmyslu!
Navíc, když Ježíš pověděl své výroky o Pilátových obětech a o obětech neštěstí v Siloe, pokračoval. Vyprávěl příběh: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: `Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?´ On mu odpověděl: `Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit´.“ Vyprávěl ho lidem, kteří byli připravení oběti těch tragédií odsoudit. Ježíš upozornil, že čas soudů a trestů ještě nenastal. Zatím, a to až dodnes, žijeme v čase milosti.
Jak se to tedy mohlo v Maroku a Libyi stát? Jak to mohl Bůh způsobit? Nemyslím, že by to působil Bůh. Vidím v tom důsledek stavu světa, ve kterém žijeme. Čtu v příběhu Adama a Evy, že měli žít v Boží zahradě, že se ale svým rozhodnutím postavili do opozice a museli z Edenu odejít. Odejít do prostředí, které pro ně nebylo určeno. A tak je tomu dodnes. Bůh lidskou volbu respektuje, ona ale přináší své důsledky. Přírodní katastrofy k nim patří.
A nestane se něco takového i tady u nás? Povodně jsme už zažili, nepřijdou horší? Možná ano, možná ne, to nikdo z nás neví. Co ale vím docela jistě, že i v tom nejhorším neštěstí stojí Bůh při těch, kteří o něj stojí. Taková je i moje osobní zkušenost, proto v tom spočívá i moje osobní naděje. Nebojím se.
Autor: Petr Raus - redakčně upraveno