“Každý má svou pravdu …” Určitě už každý z nás toto rčení slyšel, možná i sám vyslovil. Žijeme v době, kdy na jedné straně pravdu relativizujeme, na druhé straně jsou oblasti života, ve kterých jsme ochotni se za (svou) pravdu prát až do roztrhání těla.
Podívejme se například na to, jak je v současnosti společnost polarizovaná v otázce vakcín či opatření v souvislosti s onemocněním COVID-19. Různé skupiny se zabarikádovaly svojí pravdou a zpoza těchto barikád střílejí své argumenty. Avšak druhá strana je tak pevně opevněna ve své pravdě, že vyslechnout argumenty druhé strany není schopna.
Už jen na tomto jednom příkladu vidíme, že i když si naše postmoderní civilizace do velké míry navenek osvojila postoj, že pravda je relativní, realita nás doběhla. Jednoduše, i když můžeme hlásat toto přesvědčení, ani jedna strana nedokáže podle něj důsledně žít.
Záleží na pravdě?
Opravdu je to jedno, jestli COVID-19 je jen chřipečka, nebo nebezpečná pandemie? Je důležité, zda vakcíny jsou bezpečné, nebo mají nebezpečné vedlejší účinky? To, jak odpovídáme na tyto otázky, zásadním směrem určuje naše další rozhodnutí a ovlivňuje náš život. I ti, kteří hlásají teze postmodernismu o relativizaci hodnot, a tedy i pravdy, vyvíjejí enormní úsilí na to, aby přesvědčili druhou stranu o své pravdě, protože jsou přesvědčeni, že tu jde o víc než jen o názor.
A skutečně, ať už se zařadíme více doprava nebo doleva, ke liberálnějšímu nebo konzervativnějšímu křídlu, jsou oblasti života, kde v realitě žijeme tak, jakoby objektivní, univerzálně platná pravda existovala. Ve skutečnosti, neumíme žít tak, abychom vše zpochybňovali. K tomu, abychom se nezbláznili, potřebujeme žít tak, jakoby jisté pravdy byly nezpochybnitelné.
A možná je to tak, že čím více jsme uprostřed světa, kde už nevíme, komu a čemu můžeme věřit, o to houževnatěji se držíme té své pravdy. Pravdu prostě k životu potřebujeme. Například, ať už si zaléváme ranní kávu, kupujeme nový mobil, hledáme partnera pro život, přemýšlíme o své kariéře, není nám to jedno a hledáme to nejlepší řešení s nadějí, že se nespletete.
Při ranní kávě možná mávneme rukou, vždyť nejde o život (ale i tam vědci už roky zkoumají, zda je zdraví škodlivá nebo prospěšná), ale jsou otázky, které se nás až bytostně dotýkají a není nám jedno, jaká je pravda. A přestože nejde o vědecké otázky, u kterých se dají skutečnosti experimentálně ověřit, i v otázkách vztahů je pro nás pravda důležitá. Chceme vědět, na čem jsme.
Pravda a světonázor
Pravda není jen názor, není to ani jen vědecké poznání. Pravda má pro nás i bytostný existenční rozměr. A právě tato existenční pravda nejzásadnějším způsobem ovlivňuje náš život. Když mluvíme o relativizaci pravdy, ve skutečnosti, pravdu opravdu zpochybňujeme zejména v oblasti světonázoru, filozofie, náboženství, víry, hodnot, morálky. V oblasti přírodních věd a na ně navazujících disciplín se chováme pragmaticky tak, jakoby pravda existovala. Pravdou je, že vědecké poznávání ani není možné bez přesvědčení, že pravdu o světě, ve kterém žijeme, je možné poznávat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že čím více víme, tak zároveň objevujeme nové horizonty, které ještě neznáme.
Jak je to však s pravdou v oblasti světonázoru a víry? Opravdu je to tak, že všechna náboženství jsou rovnocenné? Někdo jednou řekl, že náboženství jsou rovnocenné a odlišují se od sebe jen v pohledu na Boha, svět, člověka, spasení a morálku … Je vůbec něco, v čem se neliší? Zdaleka ne každé náboženství hlásá lásku vůči nepřátelům (srov. Lukáš 6:27), odpuštění provinilcům (srov. Lukáš 23:34), žehnání vrahem (srov. Skutky 8:60), nastavení druhého líce útočník (srov. Matouš 5:39).
Abychom se posunuli dál, je užitečné si uvědomit, že pojem pravda používáme v různém významu. Když řekneme, že “každý má svou pravdu”, má to stejnou vypovídací hodnotu jako když řekneme: “Každý má (právo na) svůj názor” nebo “Každému se líbí / vyhovuje něco jiného”. Ve skutečnosti zde nemluvíme o pravdě v jejím původním významu, ale o názorech a osobních preferencích.
Na druhé straně mluvíme io “vědeckých pravdách”, které platí univerzálně (vzhledem k vztažnou soustavu) jako např. zákon gravitace. Samozřejmě chápeme, že gravitace je jiná na Měsíci jako na Zemi, ale kdybych seskočil v zahradě ze stromu a odstřelili by mě to do vesmíru, tak by to bylo pro každého z nás skutečně překvapivé.
Dnešní člověk zařazuje filozofické, náboženské, kulturní či morální pravdy do té první kategorie, do oblasti názorů a osobních preferenci. Zpochybňuje, že by nějaké náboženské či morální normy měly platit pro všechny lidi obecně. Člověk se obrátil od transcendentna k sobě. Už nehledá pravdu v nějakém metafyzickém prostoru objektivní pravdy, ale sám se stává tím, kdo určuje existenční pravdu sám pro sebe, tedy pravdu, podle níž bude žít. Člověk sesadil z trůnu Boha a posadil se na něj sám. Pokud pravda o Bohu patří do první kategorie, nic neztratím, pokud ji neuznám. Pokud patří do druhé, riskuji však velmi mnoho …
Cesta ke svobodě
V křesťanském pohledu na svět je otázka pravdy velmi důležitá. Ne náhodou se moderní věda rozvíjela především v prostoru, kde dominovala křesťanská víra, a tedy i přesvědčení, že Bohem stvořený svět je nenáhodné, racionální a racionálně poznávatelný. Křesťanství se sice neodkazuje na vědecká fakta v tom smyslu, že by víra byla experimentálně dokazatelná, jeho vznik je však neoddělitelně zakořeněný v historických událostech, na které se odvolává jako na historická fakta, nebo pokud chcete, historické pravdy.
Jedním z nejznámějších výroků v tomto směru je věta z pera Pavla z Tarsu, který napsal svým přátelům do Korintu: “Jestliže však Kristus nebyl vzkříšen, pak je marné naše kázání, marná je vaše víra.” (Srov. 1 Korinstkým 15:14) Pavel zde vyslovené říká, že pokud vzkříšení Krista není historický fakt, pokud se neudálo reálně v konkrétním čase a prostoru, tak křesťanská zvěst a víra ztrácejí své opodstatnění. A hned v další větě píše, že pokud by přesto, že vzkříšení Krista se nestalo, toto tvrdil, tak je falešným svědkem, jinými slovy, člověkem, který nemluví pravdu. (Srov. 1 Korintským 15:1).
Křesťanský pohled na svět předpokládá, že pravda je poznávatelná. Trochu nás mate vědomí, že lidstvo nemá v žádné oblasti života plné poznání. Francis Schaeffer k tomu říká, že si potřebujeme uvědomit rozdíl mezi úplným poznáním a pravdivým poznáním. I když věci nedokážeme znát naprosto dokonale do posledního detailu, to neznamená, že je neznáme pravdivě. Například, když seskočím ze stromu, dopadnu směrem dolů, na zem. A i když to zdaleka nevystihuje celou pravdu, dokonce nemusím mít ani tušení o nějakém gravitačním zákoně, moje poznání o seskoku ze stromu je pravdivé.
V oblasti přírodovědeckého poznání umíme tuto skutečnost přijmout, dokonce je pro každého vědce vzrušující – neustále může přijímat nové výzvy a posouvat hranice našeho poznání. V oblasti světonázoru jakoby jsme však rezignovali – pokud nám není dopřáno úplné poznání, raději odmítneme pravdu a utíkáme se k relativizujícím názorům.
Pravda je pro zdravý a smysluplný život důležitá. Není jedno, na co vsadíme svůj život. Život v souladu se skutečností člověka osvobozuje a vede k rozumnějším rozhodnutím než život v omylu. Podobně se vyslovil i Ježíš když řekl: “A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.” (Srov. Jan 8:32).
Když v roce 1999 vyšel první díl úspěšné série Matrix, rychle si získal fanoušky. Kromě originálního příběhu a zajímavé akce se skvělými efekty ve filmu najdeme i hlubší filozofické témata. Klasickou scénou je moment, kdy si hlavní hrdina Neo vybírá mezi modrou a červenou pilulkou a rozhoduje se tak, zda vystoupí z klamu virtuální reality a objeví pravdu o světě, ve kterém žije. Právě tento krok mu umožní osvobodit se od Matrixu a nastoupit nelehkou cestu záchrany druhých.
Na opačném pólu je Cypher, který v tvrdé realitě, odpojen od Matrixu, žije už dlouhá léta. Zrazuje své druhy a upřednostňuje život ve lži Matrixu, o kterém ví, že není skutečný, ale je mnohem příjemnější a pohodlnější. Pravda není vždy příjemná ani pohodlná, nejednou je i bolestivá. Ale pravda je pravda. Je to cesta ke svobodě žít skutečný život, který stojí za to.
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
Foto: unsplash/Merlin lightpainting
to, že se mnou nesouhlasíte, neznamená, že nemám pravdu
Jojo. A pravda (realita) Vás osvobodí i od “bohů” (jakýchkoli), jakmile o nich zjistíte pravdu (realitu). Ne jako další (jiný) světonázor, ale jako existenciální zkušenost, protože pravda (realita) je existenciální.