Spisovatel mnoha tváří – buřič, politicko-kulturní glosátor i tvůrce pečlivě formulovaných charakteristik současného postavení jedince ve společnosti. Nor Dag Solstad svou literaturou otřásal člověkem jako společenskou a předvídatelnou bytostí, poukazoval na jeho existenciální boje a nemožnost začlenit se do společnosti.
Dag Solstad zemřel v půli března tohoto roku. Jako jediný autor třikrát získal norskou Cenu kritiků (dvakrát ji obdrželo jen několik jedinců, namátkou nobelista Jon Fosse) a taky Literární cenu Severské rady. Patří mezi úzkou skupinu norských spisovatelů, jimž se dostalo širokého mezinárodního uznání. Podle některých odborníků, například norských znalců, je největším současným norským autorem vůbec. The Guardian o něm post mortem píše jako o spisovateli „známém pro své prózy kombinující existenciální zoufalství, politická témata a laškovný smysl pro humor“.
V Česku povědomí o něm pokulhává, ovšem to se dá vztáhnout na mnohé další velikány norské literatury. Širší známosti se u nás zkrátka těší pouze tvůrci krimi a detektivního žánru. V českém literárním prostoru se Solstad poprvé výrazněji ocitl roku 2008, kdy byl přeložen jeho román Ostych a důstojnost z devadesátých let. Roku 2013 následoval text Jedenáctý román, kniha osmnáct ze stejného tvůrčího období. Tato dvě díla však zůstávají jedinými většími celky, k nimž má český čtenář přístup.
Přitom právě díla z devadesátých let sám Solstad považoval za své vůbec nejlepší tvůrčí počiny. Všechny romány z tohoto období sjednocuje zájem o existenciální zápas jedince a jeho marná snaha nalézt smysl bytí ve společnosti. Zásadním mezníkem se pro Solstada stal jeho Roman 1987, jenž byl oceněn zmíněnou prestižní Cenou Severské rady, poněvadž se v něm poprvé výrazně soustřeďuje na existenciální rozměr života jednotlivce. Přitom v čase se Solstadovo dílo vyznačuje vedle soustavného mapování kulturně-společenských podnětů celého posledního půlstoletí, pro něž získal přízvisko novodobý norský kronikář, také turbulentním vývojem.
Solstad debutoval v šedesátých letech jako radikální socialista a v letech sedmdesátých coby maoista psal v duchu socialistického realismu. Nezůstával stranou společenského dění – naopak, aktivně se ponořil do ducha své doby a psal jako přesvědčený socialista i jako postmodernista. Přechod k existenciálně laděné tvorbě, prosycené ironií a zvláštní trpkostí, však rozhodně nebyl předem daný ani samozřejmý.
Solstadův příspěvek světové literatuře lze dobře ilustrovat na jeho románech z devadesátých let. Podle The New York Times byl „bezútěšný vesmír Solstada zalidněn postavami, které se necítí dobře samy se sebou a jsou v rozporu se svým okolím“. V radikální podobě to můžeme pozorovat v Jedenáctém románu, knize osmnáct (který se nazývá věcně, až s banální uštěpačností pořadovým číslem Solstadovy literární produkce). Protagonista Bjørn Hansen se zde totiž po odcizení s milenkou, jejími přáteli a také vlastním synem, který se k němu dočasně nastěhoval, rozhodne předstírat ochrnutí.
Na vlastní motivy k takovému činu už si Hansen nepamatuje, přesto jej tento nezvratitelný akt naplňuje „vlahým a temným klidem“. Solstad tím nechává naplno vyvstat absurditu takového rozhodnutí, v němž netkví heroická realizace nebo vzrůst svobody – Bjørn Hansen se naopak stává vězněm svých vlastních nohou, které – ač zdravé – dobrovolně nechce používat. Ale tím se vystavuje situacím, v nichž se strachuje o odhalení svého dokonalého invalidního podvodu.
Otevřenou otázkou zůstává, zda takové revoluční rozhodnutí může učinit Hansena šťastným. Nic tomu nenasvědčuje: ač hovoří o klidu, neustále má nastražené uši a oči na stopkách, aby ho někdo neodhalil. Existenciální zápas o sebe sama a smysluplnost žití se u Solstada přirozeně pojí s otázkou integrity ve společnosti. Už dávno před rozhodnutím předstírat invaliditu si Hansen uvědomuje, že „nejvyhledávanější ze všeho štěstí je na tomto světě štěstí krátkodobé“. Sám Hansen jej spojuje s návštěvami své milenky Turid Lammersové v momentech, kdy už ví, že vztah nemá dlouhodobou perspektivu. Instantní potřeba mít vše hned je možná spojena s devalvací společenského veřejného prostoru.
V jiném románu Ostych a důstojnost je Solstad prostřednictvím svých postav vůči společnosti ještě tvrději nekompromisní. Stárnoucí a frustrovaný Elias Rukla v něm se znechucením sleduje, jak jeho žáci ztratili zájem o literaturu a jeho kolegové chuť a potřebu mluvit – o čemkoli, včetně vlastních prožitků. Rukla polemizuje s Kunderovou nesnesitelnou lehkostí bytí, která podle něj nepředstavuje existenciální otázku lidského života, ale otázku sociální. Tato lehkost „zbavuje člověka schopnosti něco říct. Někomu. Mluvit. Diskuse se zadrhla,“ přemítá Rukla.
Tento postřeh, formulovaný v devadesátých letech, se bohužel dá bez úpravy vztáhnout k dnešku. Bytí ve společenství se stalo nesnesitelně lehkým, mnozí se zatnutými zuby odpracují v kanceláři potřebné a mizí do samoty svých opuštěných příbytků, tak jako Bjørn Hansen, který jen předstíral ochrnutí. Jak komentuje překladatel Ondřej Vimr, „v těchto románech vychází v nejčistší podobě najevo Solstadovo věčné téma neautenticity života, nutnosti hrát role a nemožnosti žít v jistotě ani před sebou samým.“ Tříbení veřejného prostoru a svobodné diskuse je tudíž zcela klíčová. Bránit veřejný prostor, byť už možná nejednotný, pro názory všeho druhu, poctivou argumentaci, zkrátka pro myšlení. Nejde o nic menšího než zachování výměny názorů, jednoho z kritérií fungující demokracie.
Nakonec, Solstadovy literární analýzy, jakkoli trefné a skličující, jsou obtěžkány trudomyslně nostalgickým tónem, jenž místy hraničí s pesimistickým spíláním dnešní době a vyzdvihováním dob minulých. Takový pohled na svět mnohdy Solstad promítá do svých protagonistů-stárnoucích skeptiků. Dokud ve veřejném prostoru zaznívají varované hlasy před takovou mytizací minulosti a je jim nasloucháno, není to s ním samým ještě tak nezvratně nahnuté. Nenechme se vykolejit, když veřejný prostor naplňuje přílišný hluk, anebo naopak – jak poukázal Solstad – naprostá prázdnota. Nepředstírejme mrzáctví jako Solstadův Hansen, ale svým myšlením i jazykem kultivujme tento společný prostor.
