František vyzývá básníky, aby překračovali hranice a tvořili krásu

Papež František opakovaně zdůrazňuje význam poezie a umění jako cest k hlubšímu poznání Boha, sebe sama i světa. Ve svém dopise básníkům, který je součástí nové antologie duchovní poezie, vybízí k odvaze, kreativitě a uchování nepokojné touhy lidského srdce. Poezie podle něj není pouhou nostalgickou připomínkou minulosti, ale cestou k pravdě, kráse a duchovní obnově.

V církvi se dodnes uchoval zvyk, že papežové reflektují ve svých textech a promluvách smysl a roli umění ve společnosti i církvi. Zvláště Jan Pavel I., Jan Pavel II. – sám básník – a opakovaně papež František oslovovali umělce a básníky své doby. Připomínali jim, jak si jich církev váží a jakou naději do nich vkládá. Tímto způsobem papežové pokračují v nejlepší teologické tradici, kde básnické vyjádření spirituálního prožitku a teologických pravd často překonávalo složitý a těžkopádný jazyk filosofických a teologických analýz. Možná i vy máte své oblíbené básníky a básnířky, jejichž dílo významně ovlivnilo váš duchovní život.

12. listopadu letošního roku vyšla v Itálii kniha Verše k Bohu: Antologie duchovní poezie (Versi a Dio: Antologia della poesia religiosa), kterou sestavili básník a spisovatel Davide Brullo, jezuita a novinář Antonio Spadaro a spisovatel a překladatel Nicola Crocetti. Kniha zaujme nejen křesťanské čtenáře, neboť obsahuje také dopis papeže Františka básníkům. Tento text, jehož části byly publikovány v tisku, odráží Františkovu osobní zkušenost s poezií jako svébytnou cestou k Bohu a hlubšímu poznání sebe sama. Ačkoli není tak rozsáhlý jako někdejší List umělcům Jana Pavla II., jeho osobitý tón zaujme. František v něm píše:

„Slova spisovatelů mi pomohla pochopit sama sebe, svět, můj lid; ale také prohloubit lidské srdce, můj osobní život víry, a dokonce i můj pastorační úkol, teď, v tomto úřadě. Nuže, literární slovo je jako osten v srdci, jenž podněcuje ke kontemplaci a přivádí tě na cestu.“

V konzervativních kruzích církve může poezie působit jako zbytečný přepych, ne-li přímo zbytnost. Pokud všechno podstatné již vyslovili teologové minulosti, proč by měli být básníci dneška považováni za relevantní? Papež František se však těmto nostalgiím důrazně vymezuje. Jeho osobní proměna – od stárnoucího muže k člověku všednodenní laskavosti a úsměvu – je do značné míry postavena na bohatství světové literatury, poezie a umění. František píše básníkům:

„První věc, kterou bych chtěl vyjádřit, je tahle: jste oči, které se dívají a které sní. Nejenom dívají, ale také sní. Člověk, který ztratil schopnost snít, postrádá poezii – a život bez poezie nefunguje. My, lidské bytosti, prahneme po novém světě, který pravděpodobně zcela neuzříme svýma očima, a přesto po něm toužíme, hledáme ho, sníme o něm. Jeden latinskoamerický spisovatel řekl, že máme dvě oči: jedno z masa a druhé ze skla. Tím z masa pozorujeme to, co vidíme, tím ze skla to, o čem sníme. Jsme chudáci, jestliže přestaneme snít.“

František ve svém textu neustále klade otázky: Co vidíme, když se díváme? Po čem toužíme? K čemu lneme? O čem sníme? Má poezie za úkol pouze vyvolávat nostalgii po minulosti, po tom, co už je pryč? Anebo nám může i dnes pomoci na cestě k věčnosti a být užitečná i církvi? Papež zdůrazňuje, že poezie není jen veršování pro děti ani bezvýznamný útěk od reality, ale pramen hluboké náboženské zkušenosti. Připomíná, že Bible sama je plná náboženské poezie. Na rozdíl od večerních zpráv, které mnohdy vyvolávají beznaděj, odkazuje poezie vždy k něčemu vyššímu. Básnické slovo nás může vést k světlu Spasitele, i když to básník sám nemusí explicitně zmínit. Papež píše:

„Umělec je člověk, který se svýma očima současně dívá a sní. Vidí hlouběji, prorokuje a zprostředkovává porozumění věcem, které přesahují naši přímou zkušenost. Poezie nehovoří o realitě abstraktními principy, ale naslouchá jí – lásce, práci, smrti a všem malým i velkým věcem, které naplňují život.“

Podle Františka není duchovní život člověka uzavřený, bezpečně izolovaný od každodenních otřesů. Naopak, je nezbytné, aby křesťan čelil pochybám a deziluzím – právě tam totiž může zakusit, že má Boha jako průvodce a přítele. Papež dodává:

„Chtěl bych říct ještě druhou věc: jste také hlasem lidského nepokoje. Tolikrát je tento nepokoj pohřben hluboko v srdci. Vy dobře víte, že umělecká inspirace není pouze utěšující, ale také zneklidňující. Ukazuje totiž jak krásu, tak tragiku lidského života.“

František vybízí básníky, aby byli průzkumníky duchovních pouští a nebáli se překračovat hranice. Jejich úkolem není jen bavit nebo unikat k banalitám, ale uchopit lidský nepokoj a přetavit jej v harmonii a krásu. Papež uzavírá:

„Slovy poezie shromažďujte nepokojné touhy lidského srdce, aby neochladly a nezhasly. Toto dílo umožňuje Duchu, aby jednal – aby udržoval oheň dobrých vášní a přispíval k růstu krásy ve všech jejích podobách. Krásy, která vyjadřuje bohatství lidského života.“

Papežova výzva básníkům je povzbuzením k péči o jejich talent, který má sloužit k chvále a slávě Boží. Bůh nežádá velkolepé činy – očekává pravdivost a hloubku, vyjádřenou prostým a civilním jazykem. Velká poezie minulosti, včetně té biblické, byla právě taková. František proto uzavírá:

„Vaším úkolem, básníci, je dávat život, tělo a slova všemu, co člověk cítí, sní a trpí, abyste tvořili harmonii a krásu. Tím také pomáháte lépe pochopit Boha jako velkého „básníka“ humanity. Budou vás kritizovat? Přijměte kritiku, poučte se z ní, ale zůstaňte originální a kreativní. Neztrácejte údiv nad tím, že jste živí.“