O různých obětech čteme každý den v novinách, ovšem jen ve velice oslabeném až vyprázdněném smyslu slova.
„Oběti“ jsou pro nás lidé, kteří zahynuli při živelních pohromách, dopravních neštěstích, teroristických útocích anebo i při hladomorech a epidemiích. Naopak se to neříká o vojácích padlých v boji nebo o teroristech a zločincích, které zastřelila policie. Ani sebevrah není tak docela oběť, protože si smrt způsobil sám. Aby se mluvilo o obětech, je třeba, aby jich bylo víc, aby je postihla smrt nebo těžké poškození, a to bez jejich přičinění, vlastně „nešťastnou náhodou“. A pak má slovo „oběť“ i metaforičtější významy, když se lidé stanou „obětí“ nějakého podvodu či podvodníka, anebo dokonce omylu. Obětí tedy dnes rozumíme pasivní protějšek lidských pachatelů, přírodních živlů nebo technických havárií.
Všichni ale víme nebo aspoň tušíme, že původní, nemetaforický význam oběti je hlubší a tajemnější a zařadili bychom jej nejspíš do oblasti náboženské. I tu ovšem naši dávní předkové chápali jinak a šířeji než my. Stačí připomenout, že odtud se vyvinula a oddělila všechna odvětví lidské kultury: hudba i zpěv, divadlo i tanec, malířství i sochařství patrně začaly jako součást společných slavností a svátků a provozovaly se v chrámech. Ještě athénský filosof Platón trval na tom, že báseň se musí zpívat a patří k tanci a k divadlu. Podle mnoha odborníků odtud pocházejí i takové věci, jako je básnictví, písmo a literatura nebo právo a možná dokonce i sama lidská řeč jako společný prostředek dorozumívání i sdělování.
Tato kultura v nejširším slova smyslu zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, čím ho nevybavila žádná příroda, ale co se musí naučit od svých rodičů a od své společnosti. A do tohoto rozsáhlého celku patří i obřad čili rituál a jeho časté jádro – totiž oběť. Současní odborníci většinou soudí, že rituál a oběť jsou dokonce starší než mýty a vyprávění, protože se konec konců mohou obejít i bez řeči a beze slov. Bez čeho se ovšem obejít nemohou, je širší a více méně trvalé společenství, které se ve společném slavení teprve tvoří a upevňuje, uvědomuje si samo sebe.
Ta nejstarší společenství samozřejmě neznala písmo, takže se o nich dozvídáme jen nepřímo, z archeologických nálezů, z pozdějších popisů primitivních společností a ze stop, které jejich myšlení zanechalo v jazyce. Z nejstarších pohřbů víme, že svým zemřelým dávali do hrobu tzv. milodary, cokoli budou potřebovat v onom životě. Pozdější jsou patrně obětní místa, kde se nacházejí hromady kostí obětovaných zvířat, v drtivé většině krotkých a domácích, případně i zbytky obilí a jiné cenné věci, věnované bohům. Ještě ve Starém zákoně lze najít místa, která odkazují k těmto prastarým obětním zvykům, například v podobě „předkladných chlebů“ (Ex 25,29n). Hospodin je sice nepotřebuje, protože celý svět je jeho, přesto trvá na tom, aby na oltáři byly.
Religionisté rozlišují různé druhy obětí, například děkovné, oslavné, prosebné nebo očistné, a z početných archeologických nálezů můžeme zjistit, že zdaleka nejpočetnější jsou oběti ovcí a dalších hospodářských zvířat, následují obiloviny a pečivo a v Evropě se jen velice vzácně vyskytne lidská oběť, běžná ve fénické kultuře nebo ve Střední Americe. Všude se ovšem pokládala za oběť nejcennější. Pokud jde o smysl či účel oběti, můžeme rozlišit milodary zemřelým, oběť jako dar božstvu, která se buď spálí (biblický „celopal“ čili holocaust), anebo odevzdá kněžím, a konečně oběť jako společnou hostinu lidí s Bohem.
Zvláštní a velmi rozšířený druh oběti je oběť „prvotin“, prvních mláďat na jaře, prvního obilí ze sklizně a vzácně i prvorozeného syna. Podle slavného religionisty Mircey Eliade je tak rozšířená proto, že vychází z jednoduché úvahy. Jako lidé žijeme z přízně a darů bohů, kteří dávají zvířatům rodit a polím přinášet úrodu. Tím se ovšem bohové vyčerpávají, a aby nás mohli živit stejně velkoryse jako dosud, musí se jim první část této úrody jaksi vrátit. Stopa tohoto druhu obětí se zachovala i ve Starém zákoně, i když je omezena na zvířata a lidi, jak to odpovídá pasteveckému hospodaření. Podle Ex 13,2.12 a Ex 34,19 „všechno, co otvírá lůno“ patří Hospodinu a teprve Nu 18,15 dodává, že prvorozeného syna je třeba nahradit čili vyplatit.
Pro izraelskou i křesťanskou tradici má zvláštní význam Abrahamova oběť prvorozeného syna Izáka (Gn 22), kterou Hospodin nejprve vyžaduje a v poslední chvíli odmítne. Biblické líčení je strohé a stručné, připomíná ovšem, že Izák jako jediný syn byl Abrahamova jediná naděje. Dramatičnost příběhu ještě víc vynikne, když si Izák cestou všimne, že nemají žádné obětní zvíře, a Abraham mu dá jen vyhýbavou odpověď. Už židovská tradice zdůrazňovala hrdinskou poslušnost praotce Abrahama a nedokonanou oběť chápala jako zkoušku a zároveň definitivní zrušení lidských obětí. Významné je i to, že se to stalo z rozhodnutí samého Hospodina.
V Bibli se ovšem vyskytuje ještě jedna lidská oběť, a to dokonaná: oběť dcery Jiftáchovy, jak ji líčí kniha Soudců (Sdc 11,30nn). V chronologii Starého zákona by se tedy odehrála mnohem později, když už se Izrael „po tři sta letech“ pevně usídlil v zaslíbené zemi. Není to oběť prvorozeného syna, nýbrž jediné dcery izraelského hrdiny, který si získává Hospodinovu pomoc v bitvě zvláštním slibem. Zaváže se obětovat čili zabít a spálit toho, kdo první vyjde z vrat jeho domu, až se bude vracet z vítězné bitvy. Amónovce skutečně porazí, ale první, kdo mu vyjde vstříc, je jeho jediná dcera. Jiftácha ani nenapadne, že by o slibu mohl dodatečně vyjednávat a nabízet nějakou náhradu. Zato dcera sice s pláčem, ale výslovně přijme svůj strašný úděl a jen si vyžádá odklad dvou měsíců, aby mohla v horách s družkami oplakat své panenství.
Vyložit příběh Jiftáchovy dcery je mnohem obtížnější než vzorový příběh Izákův. Popisuje totiž se stejnou samozřejmostí společenské poměry daleko drsnější a tedy snad i archaičtější. Hrdina Jiftách je také zbojník, nemanželský syn, kterého nevlastní bratři vyhnali z otcova domu. A právě ti ho přicházejí prosit, aby se v krajní nouzi ujal obrany jejich země. Jiftách jim vyhoví, až když mu slíbí, že zůstane jejich vůdcem a náčelníkem i po vítězství nad nepřítelem. Skutečným hrdinou příběhu – aspoň v našich očích – se ovšem stane spíš nevinná dcera, pravá oběť jeho neuváženého slibu. A žádný posel Hospodinův nezabrání její tragédii tak, jako zabránil zabití Izáka.
Zdá se mi, že příběh Jiftáchovy dcery přesto významně doplňuje výklad biblického pojetí oběti. Na rozdíl od příkladné oběti Abrahamovy neplyne z něho žádné jednoduché mravní poučení, kromě té neúchylné poctivosti dávných správců izraelské tradice. Ti totiž museli mít tak velikou úctu k tomuto literárnímu dědictví, že si nejen nedovolili vyřadit knihu Soudců z biblického kánonu, ale dokonce ani příběh upravit, aby aspoň trochu odpovídal „hlavnímu proudu“ převážně morálního výkladu Bible. Právě tyto těžko přijatelné příběhy jsou jakousi pečetí pravosti a svědomitosti biblického předávání, jakou si nemůže dovolit žádná pouze lidská ideologie. Čtenáři dává pocítit tajemství Božího jednání s Izraelem, které se teprve v evangeliu stává srozumitelným poselstvím čisté lásky.
Autor: profesor Jan Sokol, 4. 3. 2019
Zdroj: Časopis Brána
