Bývá to obvykle člověk, který Boha o něco prosí. Pokud bychom to ale mohli obrátit, o co by nás ve svém plánu spásy asi prosil on, Bůh? Každý z nás má v Kristově vykupitelském příběhu své nenahraditelné místo. Zkusme po celý rok a zvláště teď, o svátcích Božího narození, naslouchat Božím prosbám.
V tom jedinečném vztahu člověka a Boha se svým způsobem bere za samozřejmé, že ten, kdo o něco prosí, žádá, je člověk. Zvláště ve volné lidové zbožnosti a také v krajních teologických pozicích se z Boha v křesťanském pojetí stává někdy až jakýsi talisman či kouzelný skřítek, který je skoro povinen po vhození mince či prosby vyhovět. Teď a tady.
Velká úloha teologie tkví v tom, aby novým jazykem, novými symboly a novými obrazy ukázala Boha evangelií jako toho, jehož Syn má skutečnou lidskou tvář. Ve vztahu „já“ a „ty“ ale nelze přes všechny reálné i zdánlivé rozdíly mezi lidmi uvažovat formou tohoto zvláštního duchovního účetnictví „má dáti“, „dal“. Když evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer přišel s myšlenkou, že je třeba žít ve světě tak, „jako bychom se měli bez Boha obejít“, inspiroval lidi ze svého okolí.
Ti, k němuž se jeho slova dostala, pak usilovali o to, aby se právě oni stali zárukou Boha na zemi, jeho milosrdnýma rukama, které mohou a mají konat zázraky. Pokud se totiž někdo diví, proč se kolem nás nedějí velké spektakulární zázraky, jaké známe z evangelií a starozákonních i novozákonních textů, měl by se podívat blíž a detailněji právě na ty, v jejichž činech a šlépějích kráčí sám Bůh.
Mohli bychom ten jednosměrný vztah prosby aspoň projednou obrátit a zeptat se, o co by každého z nás, každého jednoho a konkrétního člověka jedinečné tváře a osudu, požádal Ježíš? Co by to bylo? Bůh přece zná hlubiny našeho života, jeho tajné záhyby. Zná opravdový rozsah rezervoáru našich sil, vůle, schopností, dovedností a talentů. Zná naše strachy a fóbie. Zná i to, co by kdokoliv z nás jen těžko mohl položit na oltář jako oběť a dar. Není ale žádný člověk lidských dějin, s nímž by Bůh neměl velké plány, protože každý život – i kdyby byl prožit v naprostém tichu a ve skrytosti – je v plánu Božích dějin spásy nenahraditelný.
Myslím si, že člověk v hrubých obrysech tuší, o co by ho Bůh mohl požádat. Jenže Bůh není talisman ani kouzelný skřítek. Má svůj humor, svou ironii, svá překvapení. Mám rád staré středověké teologické rčení, které říká, že „pokud člověk neplní Boží vůli, splní se Boží vůle na něm“. A je v něm velká pravda. Modlitba, meditace, kontemplace a všechny další způsoby naší komunikace s Pánem nám někdy pozvolna, jindy dost dramaticky dávají poznat, co to znamená „tvá vůle se staň“.
Mám za to, že Bůh se, jak se říká, nesměje, když mu ukážeme své plány. Je to přece on, kdo kráčí na Zemi v našich stopách. Je to přece on, kdo s námi podivuhodnými způsoby hovoří a kdo nás zároveň vystavuje tajemné bolesti svého mlčení. Mám za to, že bychom právě o svátcích Kristova narození měli pokleknout před kolébkou Božího dítěte a prosit ho, aby nás Bůh nikdy nepřestal prosit. O to, co můžeme pro něj a pro spásu duší udělat jen my. O to, co můžeme pro sebe samé udělat jenom my. O to, aby se našima rukama děly zázraky a aby on byl lidskýma očima viděn jako láska. Právě ta se v těchto okamžicích rodí na modré planetě, jež je sama o sobě zázrakem.