Po pěti letech se slavnostně otevřela brána obnovené katedrály Notre-Dame. Požár na začátku Svatého týdne 2019 interpretovali někteří též jako začátek těžkých časů pro francouzskou společnost i církev. Krátce poté vypukla pandemie covidu-19, francouzská církev se kromě toho musela rovněž v této době vyrovnávat s řadou odhalených případů sexuálních zneužívání. Znovuotevření proto můžeme vnímat jako znamení naděje pro církev i pro společnost.
Strnule, nevěřícně, nechápavě zírali na černý dým a mohutný oheň. Se smutkem, v slzách postávali kolemjdoucí, místní i turisté, a sledovali plameny, které pohlcovaly katedrálu Notre-Dame. Požár vypukl vpodvečer pondělí Svatého týdne 2019 (15. dubna). Zhruba čtyři stovky hasičů usilovaly o maximum možného. Zachránit katedrálu před naprostou zkázou. Začali s asi půlhodinovým zpožděním, protože alarm sice ohlásil požár, ale v prvních minutách nebylo zřejmé, zda doopravdy hoří a kde. Zpráva o ohni prolétla celým světem.
Na začátku noci svitla pro katedrálu naděje – první signály dávaly najevo, že stavba jako taková odolá. Druhého dne ráno, kdy byl požár zcela uhašen, začalo sčítání škod. Shořela prakticky celá střecha včetně typické štíhlé novogotické věže (sanktusníku), zčásti zničena byla vitrážová okna a část nosných kleneb v chrámové lodi. Újmu trpěla též část vnitřního vybavení. Nejvzácnější artefakty se však podařilo zachránit. Mezi nimi i ten nejvzácnější, a to trnovou korunu, kterou z plamenů vynesl spolu s dalšími cennými relikviemi kaplan pařížského hasičského sboru Marc Fournier. Trnová koruna se dostala do Francie v roce 1239, ale teprve od roku 1806 byla převezena do pokladnice katedrály. Od té doby přežila všechny války i jiné otřesy a nepokoje.
Papež František se připojil k zármutku celé Francie. Napsal, že si je vědom, jak se tato událost dotkla srdcí všech, protože katedrála je jednak architektonickým skvostem, jednak také místem setkání pro mnoho významných událostí, svědectví víry a modlitby katolíků uprostřed města. Ocenil také odvahu hasičů. Vyjádřil naději, že se katedrála opět stane krásným klenotem a znamením víry, duchovním dědictvím Paříže, Francie a lidskosti.
Jeho naděje se naplnila po pěti letech, kdy se slavnostně otevřela brána obnovené Notre-Dame. Při této příležitosti zaslal papež pařížskému arcibiskupovi Laurentu Ulrichovi osobní poselství. Vzdal v něm chválu všem, kteří se podíleli nejdříve na záchraně katedrály a posléze na její obnově. „Dnes smutek a žal ustoupily radosti, oslavě a chvále,“ píše papež, a dodává „Kéž je znovuzrození tohoto obdivuhodného kostela prorockým znamením obnovy církve ve Franci.“
Velikonoční symbolika
V příběhu katedrály můžeme vskutku vnímat řadu inspirujících poselství. Již samotné vypuknutí požáru v týdnu, kdy se křesťané připravují na slavení velikonočních svátků a připomínají si Ježíšovo utrpení. Záchrana Kristovy koruny v těsné blízkosti Velkého pátku je obzvláště silnou připomínkou velikonočního příběhu. Podobně také nález sošky kohouta z vrcholu sanktusníku mezi ohořelými zbytky připomíná, abychom zůstávali bdělí.
Biskup Matthieu Rougé z diecéze Nanterre připomněl, že požár je možné interpretovat též jako začátek těžkých časů pro francouzskou společnost i církev. Krátce poté vypukla pandemie covidu-19, francouzská církev se kromě toho musela rovněž v této době vyrovnávat s řadou odhalených případů sexuálních zneužívání. Znovuotevření proto můžeme vnímat jako znamení naděje pro církev i pro společnost.
Skutečná příčina požáru zůstává dosud neodhalená. Ačkoliv stále platí, že nejpravděpodobnější variantou je neúmyslný vznik při opravách, ani pět let vyšetřování a znaleckých posudků nestanovilo viníka. I když by to z hlediska prevence bylo velmi užitečné, musíme se smířit i s tím, že se nám vždy nepodaří objasnit všechno, jak bychom si přáli, a musíme si připustit limity našeho poznání. Ke zvládnutí požáru výrazně přispěl i robot Colossus, tedy zařízení vzešlé z lidského umu a vynalézavosti, který pomohl připravit podmínky pro práci hasičů. Díky Bohu a také použité technice nezahynul nikdo z hasičů.
Paprsek světla v temnotách
Slavnostního znovuotevření se zúčastnila řada prezidentů, premiérů a dalších osobností politického života, včetně Donalda Trumpa či Volodymyra Zelenského. Zahajovací film oslavil práci všech, kdo se podíleli na obnově katedrály. Přes počáteční extravagantní nápady, nakonec zvítězil návrat k obnově původního díla. Toto rozhodnutí můžeme vnímat jako úctu k poselství předchozích generací a ocenit zdrženlivost a schopnost umírnit vlastní ega. Po zahajovacím koncertu poděkoval jménem francouzského národa prezident Emmanuel Macron všem, kdo přispěli k tomu, že katedrála opět zazářila.
Philippe Villeneuve, hlavní architekt oprav, přiznává značné obavy, které na něj během rekonstrukce doléhaly. To nebylo pouhé restaurování budovy, ale obnova srdce Francie. S úlevou doplňuje, že, jak se prokázalo, i ve velké temnotě lze objevit záchvěv paprsku světla. Toxický olovnatý prach pokryl celý vnitřek katedrály. Sochy, stěny a varhanní píšťaly musely proto být pečlivě očištěny a zbaveny veškeré špíny a sazí. Díky tomu můžeme vidět jas, který nespatřily oči příchozích po staletí. Na soše Piety ponechali restaurátoři záměrně několik stop olova, které spadlo ze střešních trámů. Tento ohořelý kus v Kristově ruce má zachovat vzpomínku na požár.
Velkou pozornost připoutaly také ornáty duchovních zdobené velkými zlatými kříži a střípky zářivých barev. Jejich autor, známý francouzský návrhář Jean-Charles de Castelbajac, který již v minulosti vytvořil duhový ornát pro papeže Jana Pavla II., se inspiroval velkým zlatým křížem sochaře Marca Couturiera, umístěným v zadní části katedrály, který zůstal zázračně ušetřen plamenů. Návrhář vysvětlil, že liturgická roucha byla ušitá ze skotské látky vanilkově bílé barvy „jako je kámen v katedrále“.
Barevné střípky na ornátech pak připomínají okenní vitráže. Návrhář je sám vystřihl a přilepil na látku, a uspořádal je tak, aby představovaly paprsky radosti a naděje, a také poselství mladším generacím v dobách strachu. Zmínil inspiraci obrazem zářícího dítěte (The Radiant Baby) pop-artového umělce Keitha Haringa, představujícím jednoduchý obrys dítěte nebo člověka plazícího se po zemi po rukou a kolenou, z něhož vycházejí čáry. Haring prohlásil, že toto zobrazení pro něj představuje mladistvou nevinnost, čistotu a dobrotu.
Poctu záchranářům vyjádřil před dvěma lety rovněž režisér Jean-Jacquese Annaud filmem Notre-Dame v plamenech. Nepatetický hraný snímek vychází z pečlivé rekonstrukce událostí a ukazuje odvahu a obrovské nasazení hasičů, včetně zdůraznění priorit, kdy velitel zásahu neopomene připomenout, že lidské životy jsou důležitější než kamení, a tudíž není povinností hasičů riskovat za hranou. A také dodává jemné odlehčení, když se rozpoutá úsilí o záchranu trnové koruny. „Jak vypadá ta trnová koruna?“, ptá se jeden hasič. „No jako na kříži,“ zazní odpověď.
Všechny symboly spojené s katedrálou Notre-Dame hovoří o obětavosti, schopnosti spojovat se, o naději do budoucna. Požár představuje varování, připomenutí pomíjivosti a výzvu k ostražitosti. Znovuotevření je pak pozvání na cestu, kdy jsme prošli fází zbavení se starých zbytečných nánosů a upřeli zrak k tomu podstatnému, které nás může inspirovat napříč věky.
