Rozhovor Evy Čejchanové s Markem Orko Váchou pro časopis Brána.
Že modlitba proměňuje vztahy a události a věci kolem nás. Nebo teologicky asi přesněji, modlitba proměňuje nás a skrze nás věci a události.
V normálním režimu jste neustále v pohybu, je těžké Vás někde zastavit. (úsměv) Teď, v „době koronavirové“, se zastavilo skoro všechno. Jaké to pro Vás je, tak náhlá změna tempa?
Zavrávoral jsem na hraně propasti a zažívám věci, jaké jsem nikdy v životě nezažil. Nejsem Karel Gott, ale jaksi se stalo, že všechny večery tak do půlky listopadu už jsem měl nějak něčím obsazeny. Teď mám všechny večery volné. Nejsou přednášky pro veřejnost, nejsou ty dva večery v týdnu, kdy jsem k dispozici u Salvátora, není moje farnost v Lechovicích, poprvé za tisíc let mám volné neděle. Ale změna tempa to snad asi ani není. Jen je to jiné všechno. Přednášky pro studenty jsou, jen je nahrávám, a posílám elektronicky, objem práce je zhruba stejný, jen je to jiná práce.
Řekl jste, že karanténa je nejlepší věc na světě. Jak ji trávíte?
To jsem řekl v rozhovoru pro Deník N hned, jak to začalo, a od té doby dostávám pravidelně textové zprávy a maily od kamarádek maminek, co mají doma ty tři čtyři děti, se staršími se marně pokouší zvládnout on-line školu, mladší se marně snaží zabavit, všem dát najíst, se střídavými úspěchy je nějak ukáznit, se silami jsou za hranou a karanténu za nejlepší věc na světě úplně nepovažují.
Já se snažím asi jako všichni. Ráno vstát v obvyklých pět třicet, cvičím, pracuji, učím se, nahrávám přednášky. Taky píši rozhovor pro Bránu. A tak. Ta jediná věc, co nemám, je pocit, že nemám co dělat. To tedy mám.
Kde je největší pozitivní potenciál karantény?
Půl roku jsem žil v hodně přísném kontemplativním trapistickém klášteře ve Francii. Ono vás to tam stopne. Normálně jedete životem jak po dálnici, a často hodně předjíždíte a krajina kolem se míhá. Tady vás to kompletně zastaví, mlčí se, nevyjdete za bránu, šíleně dlouhé hodiny modliteb v kostele se střídají s fyzickou prací ideálně pod nebem venku, máte zvon, co vám pořád určuje, co se bude dělat. Zastavíte se a vracejí se vám sny. Z mládí, kde vystupují moji rodiče jako mladí, kde je nábytek rozestavěn tak, jak už dávno není, vynořují se moji dávní skautští vedoucí, je to zvláštní, co všechno je v mozku schované. Kamarád Karel Satoria, který byl tamtéž deset let, to definoval přesně. Z té otázky „Bože, kde jsi?“ se pomalu stane otázka „Bože, kde nejsi?“. Jinak to neumím popsat, ale přesně tohle se stane.
Je možné, aby se zastavení, které prožíváme teď, stalo tou nejlepší věcí na světě pro každého?
To asi nejde. Chci říct nahlas, že krize je krize. V nemocnici nesmíte obcházet trpící pacienty a vysvětlovat jim, že nemoc je dar. Není. Nemoc je zlo, proti kterému je třeba bojovat. Se současnou krizí je to podobné. Přinese ekonomickou nejistotu, asi propouštění, finanční nejistotu. Pro mnohé z nás. Že se z ní dá taky naučit něco dobrého, je taky pravda, ale až jaksi druhotně. Já žiji sám, tak mně krize přinesla ty volné večery. Je to možná pyšné, ale věřím, že mně Bůh takto nějak zastavil a že mi snad i vzkazuje, abych se trochu uklidnil a dal se do pořádku.
Pro ty, kdo nejsou obklopeni rodinou a byli zvyklí trávit čas ve společenství, je karanténa samotou, která bolí. Jste teolog. Dá se přetavit do úzkého vztahu s Bohem?
Krize vzala mnoho i v náboženské oblasti. Píší mi lidé z domova důchodců, že se těšili, že alespoň o svátcích uvidí svoje přátele na obřadech v kostele. A neuvidí. Pro mě samotného jsou Velikonoce vrcholem roku a miluji ten třídenní rituál, vlastně jeden obřad, který začíná na Zelený čtvrtek večer a končí v noci na neděli, s tou rituální vážností těch dní, do Lechovic na faru přijede spousta kamarádů a slavíme to všechno spolu, až do toho výbuchu Vzkříšení. Tohle všechno je pryč.
Na straně druhé, z určitého úhlu, je krize možná to nejlepší, co se nám křesťanům mohlo stát. Nejsou kostely, nejsou liturgické průvody, mnohohlasé sbory, nejsou svíčky ani vůně kadidla. Když z náboženského života setřepete všechny ozdoby, zůstane jen nahá víra. Sola fide. Čas na modlitbu. Čas na četbu evangelií.
Co může tato nová zkušenost křesťanům na jejich cestě víry přinést?
Když se zbožně modlíme „Přijď Duchu svatý“, tak aniž bychom o tom přemýšleli, tak se modlíme přesně o tohle. Přijď, chyť nás za límec, zatřes s námi, ať se už konečně probereme, jsi Vítr, Duch, Dech, Vichřice, vířící plameny shora, tak s námi něco udělej, ať už konečně začneme žít! A tohle přesně se stalo. Jsme v úplně nové situaci. Možná na začátku nového jara církve, na začátku duchovní obrody Evropy. Jsem zvědavý. Pandemie v sobě tento potenciál má.
My křesťané se občas dostáváme do představy, že věčný život nám přinese důsledné plnění náboženských povinností, nedělní bohoslužba, pravidelná svátost smíření, účast na rituálech a podobně. A najednou to není. Ty povinnosti nelze plnit. Logicky vzniká otázka, co mi tedy věčný život přinese? Mistře dobrý, co mám dělat, abych byl spasen?
Prochází křesťané celého světa jednotnou zkouškou víry? Nebo je to jen šance „pobýt na poušti“, což na cestě víry dříve nebo později (jako i Jana Křtitele a Ježíše) potká každého?
Zkouška možná taky, hlavně ale impuls víry. Židé na rozdíl od nás mají propracovanou tu rodinnou liturgii. Občas jsem pozván na šabat nebo na nějakou takovou oslavu a vždycky jsem jim to záviděl. Teď máme možnost to zavést, možná dočasně a třeba i trvale do naší spirituality. Rodinnou bohoslužbu. Nějakou formu velikonočních obřadů v rámci rodiny. Věřím, že ty děti na to budou vzpomínat třeba ještě za třicet let a že nezapomenou nikdy.
My, co žijeme sami, máme o trochu víc času na osobní modlitbu. Můžeme jej využít, nemusíme. Kéž bychom využili.
Proč je samota v životě křesťana tak důležitá?
Kontemplativní řeholníci, kteří by tomu měli rozumět, mají jedno pravidlo. A to, že než někoho pustí, aby se stal poustevníkem, musí mít za sebou mnoho let života v klášteře. V klášteře je jednoduché žít v kázni – pořád vám tam zvoní ten zvon, který určuje, co se bude dělat. V poustevně si to musíte hlídat sami. Střih, pobyt na Antarktidě. Konec osamělého polárníka na stanici začíná ve chvíli, kdy si ráno ještě půl hodinky pospí. Takže ano, samota je důležitá, ale není pro začátečníky.
Vy žijete sám i mezi lidmi, znáte oboje. O co člověk přichází, když se vyhýbá ztišení o samotě? Co Bůh pro člověka v těchto chvílích má?
Jéje, to víte určitě mnohem lépe než já! Scéna se stereotypně opakuje v evangeliích. Důležité věci se vždycky odehrávají v tichu. Čtyřicet dní na poušti před veřejným působením. Noc o samotě v modlitbě před vybráním apoštolů. Taky noc v Getsemanské zahradě. Co Bůh pro člověka v těchto chvílích má? Všechno. Co přijde pak, je už jen logický důsledek, realizace toho, co je už jaksi dopředu připraveno.
Lidé se teď spojují ve společném úsilí, aby zvítězili nad nákazou. Zároveň se ale svět ocitl v dosud nepoznaném klidu – ten hektický život ustal, na planetě se díky zastavení výroby čistí atmosféra. Slovy Kazatele: Je čas boje, nebo je čas pokoje?
Čas boje, zdá se mi. Nejen pro umírající pacienty, zdravotní sestry, lékaře, maminky s dětmi žijící v jednom pokoji a pro všechny ty, jejichž síly fyzické i psychické jsou napínány až k nevydržení. Za deset let se budeme vracet k letošnímu létu a ptát se, jak jsme obstáli. Tak kéž bychom obstáli dobře.
Jakou zbraní je v téhle situaci modlitba?
No, my křesťané to obvykle děláme tak, že když přijde problém, zkusíme první racionální řešení, když nevyjde, tak druhé, pak třetí, pak čtvrté a pak, když už nás nic nenapadne, tak se za to ještě pomodlíme. Myslím, že je to přesně naopak. Že když přijde problém, že především se máme modlit. S vírou, že není možné, aby se něco nestalo. A pak zkoušet ta řešení. Jestli jsme na něco za těch dva tisíce let přišli, pak na tohle. Že modlitba proměňuje vztahy a události a věci kolem nás. Nebo teologicky asi přesněji, modlitba proměňuje nás a skrze nás věci a události.
Jakou roli v pandemii nebo v tom, co se kolem ní děje, podle Vás hraje Bůh? O co tu jde? Lze se v tom nějak zorientovat?
Jde o virus a v širším pohledu o vratkost našeho vesmíru. Občas zapomeneme na to, že žijeme ve vesmíru, kde se dějí záplavy, tsunami, kde je mor, ebola, zemětřesení a podobně. Většinou se bráníme úspěšně a ta bublina bezpečí, kterou jsme kolem sebe zbudovali, nás drží. Ve smyslu, že máme teplo, máme co jíst a neprší na nás. Občas přijde tsunami v Thajsku v roce 2004 nebo povodně v Troubkách v roce 1997 nebo COVID-19 v roce 2020. U některých z těchto katastrof je částečně i lidský faktor, u některých ne. Proč to tak je, nevíme. Určitě ne Boží trest, možná znamení času, pro někoho možná zkouška.
Má smysl klást si otázku „Proč“? Není spíš důležitější „Jak“?
Otázku „proč“ si klást musíme vždycky! Jób si ji ve svém příběhu kladl znovu a znovu. Rezignace na tuto otázku by byla rezignací na naše lidství. Zatímco ve Starém zákoně se nikdy nic nedělo jen tak, a všechno, co se dělo, byla vždy akce Boží, přesuny armád, boje, všechny rány egyptské, Rákosové moře, mana, křepelky a podobně, Izraelity moc nezajímalo, zda byly porušeny fyzikální zákony, které ostatně v té době vůbec nebyly formulovány, tak my dnes jdeme do opačného extrému a oddělili jsme dějiny člověka od dějů v přírodě. Což si nemyslím, že je šťastné. Vždycky se musím ptát „proč“ se to děje. Když se učedníci v Janově evangeliu ptají, kdo zhřešil, zda on nebo jeho rodiče, že se narodil slepý, Ježíš musí vysvětlovat, že je to složitější. Tak možná i současná pandemie je příležitost, aby se na nás zjevily skutky Boží.
Jak může být křesťan v této době „zjevením skutků Božích“?
Tak asi tisíci možnými způsoby. Kam se podíváte, jsou hladoví a žízniví. Možná skutečně tím, že potřebují, aby jim někdo dovezl jídlo. Nebo hladoví po telefonním hovoru. Nebo žízniví po tom, abyste jim alespoň poslali textovou zprávu. Nebo jim vzali děti na chvilku někam do přírody. Teď jsou ty chvíle. My křesťané umíme skvěle pomáhat vzdáleným, třeba koupit pastelky dětem do Afriky. Pomáhat bližním je vždycky náročnější.
Učíte budoucí lékaře etiku. Připravujete je na to, že třeba jednou budou vybírat z nemocných, komu pomohou a koho nechají umřít?
Ten koncept je teoreticky velmi dobře znám a doufejme, že zůstane v teorii i v naší zemi. Modelový příklad je polní nemocnice, kam přivezou raněné, kterých je víc než lůžek. Chodící ranění a beznadějné případy musí počkat. Ošetřuje se nikoli jen podle závažnosti diagnózy, nýbrž i podle prognózy, ošetřujeme ty, u kterých je nejvyšší šance, že se uzdraví, že naše pomoc jim zachrání život, že bude mít smysl. Je to hodně pragmatický, hodně utilitaristický přístup. S tím, co máme, se snažíme udělat co největší množství dobra.
Hledají u Vás, jako u kněze, odpovědi nebo duchovní pomoc lidé, kterých se pandemie nějak osobně dotkla?
No jasně. Denně několik mailů, telefonátů, textových zpráv od různých lidí, které osobně znám a které neznám vůbec.
Apoštol Pavel v listu do Filip říká: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ Jaký největší důvod k radosti máte v této situaci Vy?
Mám na to historku. V semináři jsem rok studoval v ročníku s klukem, co se jmenuje Roman Frič, on pak odešel do Německa ke kartuziánům, což je ten nejhorší mnišský řád vůbec. Absolutní mlčení, absolutní samota. Roman popisoval, jak v prvních dnech jej novicmistr poklepal na rameno a utěšil jej slovy – neboj se, uteče to rychle. Přísní trapisti jsou proti nim pionýrský tábor. Po devatenácti letech Roman odešel ze zdravotních důvodů a po dalších mnoha letech jsme se setkali.
Řekl mi tenkrát, víš, těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Jasně, osmá kapitola Římanům, všichni jsme to četli, já za život tak asi milionkrát. Jenomže jsem to potřeboval slyšet od něj, s tím zvláštním důrazem na slovo „všechno“. Nezapomenu to nikdy v životě. Bylo mi, jak by někdo malinko poodhrnul záclonu z mých vlastních životních kotrmelců, z těch zoufalých let, která mi přišla jen černá a beze smyslu, ze srdcí, co jsem porozbíjel a šel dál, z toho, co v mém životě je a chtěl bych, aby nebylo. Takže Romanovu výzvu předávám dál. Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému. Všechno.
Z čeho se může radovat každý z nás?
Na to mám jinou historku. Osm let jsem učil na gymnáziu a pochopil jsem jednu věc. Že to jediné, to opravdu jediné, co učitel potřebuje, je schopnost objevit ten plamínek dobra, nějakého dobra, v každém studentovi, a ten zkusit rozfoukat dál. Že třeba umí hrát dobře fotbal, nebo dělá dobrou keramiku, cokoli. A že učitel musí být v tomhle úsilí umanutý, tvrdohlavý a vůlí zkoušet to nacházet u každého. A až mnohem později jsem pochopil, že se to netýká jen studentů, ale všech lidí, co Vám Bůh přivede do cesty. Kdo bude důsledně hledat v duši svých bližních to zlé, najde, a bude to pravda, vždyť jediný bez hříchu je Ježíš Kristus. V důsledku budete žít ve stavu, kterému se technicky říká peklo.
A budete si to klidně omlouvat a vysvětlovat Vaším zbožným zápasem za pravdu, a ona to pravda je. Jen se soustředíte na to zlé. Jak možná víte, po veleúspěšných Radách zkušeného ďábla zkusil C. S. Lewis napsat ještě druhý díl a brzy toho nechal. Jak sám popisuje, přistihl se, jak jde po ulici a vidí už dění kolem pohledem Screwtapa. Když budete naopak hledat ten plamínek dobra, když se budete umanutě učit nedolamovat třtiny a nezhasínat knoty, budete ve stavu, kterému se říká nebe. Takže důvody k radosti jsou. Jen se naučit mít čisté srdce a budete vidět věci.
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána