Je mi líto, že teologie ztratila kontakt s většinovou společností. Zvykli jsme si například na to, že v oblasti sexuality nic nemůžeme udělat „správně“, většina naší sexuality byla zahalená do studu a neustálého pocitu viny. Abychom ji dokázali vnímat zdravě, musíme přijmout, že jsme také tvory sexuálními, erotickými, říká v rozhovoru se Zdeňkem A. Emingerem teoložka a publicistka Magdalena Šipka.
Patříte mezi několik málo teoložek v Česku, které navíc vstupují do veřejného dialogu v mnoha jeho vrstvách. Co vás přivedlo k zájmu o teologii?
V mém životě byla teologie a víra dříve než veřejné vystupování. K prvnímu zájmu o teologii mě přivedla moje matka, která se se mnou modlila a naučila mě otčenáš. Jako malá jsem v modlitbě často nacházela odpovědi na otázky a útěchu ve chvílích strachu a obav. Pokud jde o teologii jako vědeckou disciplínu, tak mě pro ni nadchnul můj farář Pavel Klinecký v rámci příprav na potvrzení křtu v dospívání – na konfirmaci. Vedl nás k tomu, abychom spolu na setkáních mládeže diskutovali o tématech, která nás právě zajímají. Ve skupině mladých jsme tak používali katechismus složený z otázek a odpovědí.
Mimo jiné mě zaujal tento dialogický a participativní přístup. Zažívala jsem propojení s ostatními lidmi skrze komunitu založenou na sdílených hodnotách, zkušenostech, na společné víře. K veřejnému vystupování a publicistice mě přivedla snaha vysvětlit svému okolí, jak vztahuji svoje hodnoty k aktuálním společenským otázkám.
Věnovala jste se svaté Hildegardě z Bingenu, ženě, která to neměla nikdy moc jednoduché. Čím může Hildegarda oslovit člověka 21. století?
Hildegarda z Bingenu je dle mého pro člověka 21. století velmi aktuální osobností. Větší pozornost si její teologie získala až ve století dvacátém, kdy se začalo zdůrazňovat propojení makrokosmu a mikrokosmu v její teologii, zelená léčivá síla viriditas nebo začal být románově zpracováván příběh jejího neobyčejného života. Hildegarda byla renesančním člověkem nebo modernější terminologií multipotenciálním – skládala chorály, popisovala floru a faunu v okolí Rýna, psala vizionářské spisy. Pro věřící může být inspirativní právě svou intenzivní spirituální praxí s prvky mysticismu a prožitku Boží blízkosti, také laskavým přístupem k tělu a snahou o harmonizaci vztahu společnosti a přírody.
Kláštery byly v té době centrem vzdělanosti, pomoci potřebným, pokoušely se snoubit duchovní hloubku s praktickou činností vedoucí k soběstačnosti. Tento skromný, ale bohatý způsob života je inspirující sám o sobě.
Mnozí velcí teologové a teoložky minulosti byli ve svém díle multitematičtí. Vedle jazyka teologie a filosofie jim nebyl cizí jazyk umění. Nechybí tahle pestrost současnému českému teologickému světu?
Myslím, že ano, ačkoli znám i mnoho zajímavých farářů a farářek, kteří dokáží teologii propojit s kulturou a záležitostmi, které jsou lidem blízké. Kostel by měl být místem modlitby, ale spousta z nás se modlí mnoha různými způsoby, které často zahrnují umění. Nejedno umělecké dílo vznikalo v úzkém kontaktu s náboženstvím jako projev niterně prožívaného vztahu s Bohem.
Sama toto směřování k přesahu, dialog s Univerzem v mnoha dílech, dál vnímám, ale živý dialog s křesťanstvím utichl, což může být spojené se sebepojetím některých církví, které směřuje spíš pryč od všeho moderního a světského. Umělci a umělkyně se často naopak snaží být vizionářští.
Jste teoložka a zároveň básnířka. Básně také překládáte. Čím může podle vás poezie obohatit společnost, která si navíc připadá sama už dost bohatá?
Poezie má v sobě určité kouzlo přítomného okamžiku. Mnohdy na pozadí kulis všedního života umí vyjádřit hloubku citu, křiklavou touhu nebo sžíravé dilema. Poezie je pro mě kouzlem všednosti – několik řádků, které promění skutečnost. Knihy poezie se často válí všude okolo, v zaprášených knihovnách, v knihobudkách, v knihkupectvích. Stačí je vzít a otevřít. A tak je to dnes s mnoha činnostmi, které mají velkou schopnost nás uzdravovat – třeba jako s procházkou lesem nebo podél řeky. Přála bych si, aby v nás poezie probouzela touhu prožít naše běžné chvíle jako velké bohatství.
Je někdo u nás nebo ve světě, kdo vás svým básnickým dílem inspiroval?
Miluju Johna Ashberyho, Dorotee Sölle a Borise Pasternaka. Ze současných českých autorek čtu ráda Olinu Stehlíkovou, Kateřinu Rudčenkovou, Romana Polácha nebo Kamila Boušku. Pak jsou tu básníci, kteří jsou zároveň mými blízkými přáteli nebo partnery jako Adam Borzič, Kolja Ivaschiv nebo Jan Škrob a jejich poezii samozřejmě miluji, ale tam už to vnímám jako nějaké tvůrčí prolínání a vzájemné ovlivňování.
V našem domácím prostředí příliš nezakořenila tzv. teologie genitivů, např. ekologická teologie, teologie mladých, feministická teologie. Čemu by se měla teologie v této zemi podle vás dnes nejvíc věnovat?
Je mi líto, že teologie ztratila kontakt s většinovou společností. Přála bych si, aby svým důrazem na hodnoty a lásku pomáhala překlenout hranice založené na vzájemném neporozumění. Pokud studujeme proměňující se křesťanskou tradici, všimneme si, že se zásadní hodnoty a víra projevují v každé oblasti, v každé době jiným způsobem, že je mnoho způsobů, jak zůstat věrný, jak nacházet milosrdenství a pochopení pro ty zvláště zranitelné. Přála bych si, aby teologie také dnes hledala způsob, jak plakat s plačícími tohoto světa.
Jste autorkou mnoha poučných článků a úvah o genderu či genderových rolích. Nemáte pocit, že v církevním prostředí jsou tyto pojmy buď karikovány, nebo jsou tabu?
Mnoho z nás si přeje najít šťastný vztah nebo být přijímáni komunitou, ve které žijeme. Abychom toho dosáhli, přejímáme určité role. V rámci křesťanských církví jsem se setkala právě s touhou vytvářet krásné a láskyplné rodiny. A tato touha je jistě přirozená a pochopitelná. Zároveň někdy zapomínáme na to, že opravdové a dlouhodobé vztahy tvoříme na základě hluboké upřímnosti k sobě i ke druhému. Nevzniknou na základě toho, že se budeme snažit být dokonalým prototypem muže nebo ženy, že si oblékneme typické role.
Hildegarda z Bingenu třeba byla žena, ale stejně se podílela na vedení svého společenství, studovala, skládala písně, sbírala byliny. To, že byla žena, nebylo tak zásadní. Chápu, že církev se snaží klást velký důraz na lásky a solidaritu s bližším společenství i celou společností. Proto, abychom druhým prospívali, ale nemusíme oblékat jasné genderové role, ale spíše objevit své specifické dary. Tak věřím, že světu velmi prospívají i lidé, kteří nezapadají do typické tabulek a jsou třeba queer.
Co nám brání se z křesťanského hlediska dívat na sexualitu střízlivýma očima?
Mnoho křesťanů žije od začátku v nesouladu s církevním učením ohledně lásky a sexuality. Nebo to tak alespoň bylo v mém dospívání. Moje generace byla strašená zákazy masturbace nebo předmanželského sexu. Zvykli jsme si tak na to, že nic v této oblasti nemůžeme udělat „správně“, většina naší sexuality byla zahalená do studu, i když mohlo jít právě jen o masturbaci nebo sex v rámci dlouhodobých, heterosexuálních vztahů. Myslím, že v oblasti sexuality je prostě příliš mnoho viny, kterou na sobě nesou i lidé velmi laskaví a jednající velmi odpovědně. Tato vina nám pak někdy zabraňuje vidět ještě ničivější věci, jako je třeba domácí násilí, zneužívání dětí a podobně. Pro začátek myslím, že si musíme odpustit a přijmout, že jako lidé jsme i tvory sexuálními, erotickými a že můžeme mít důvěru v to, že i naše sexualita může být svatá.
Nejen v naší společnosti je stálo zlehčováno a omlouváno násilí na ženách, dětech, seniorech… Jak bychom měli takto „nemocnou“ společnost léčit?
Více jsem se teď zamýšlela nad násilím v partnerských vztazích. V této problematice se objevuje určité schéma oběti-agresora-zachránce. A jako lidé se lehko s jednou z rolí ztotožníme. Ženy se mohou snáze ztotožňovat s obětí a myslet si, že je jejich povinností vše vydržet, že nemohou ani protestovat nebo říct, že jim něco ublížilo. Nebo se stát zachránkyní, která přece vše vydrží, aby svého partnera změnila a opečovala, a tak dělají zas oběť ze samotného agresora. Pak ale utrpení prostě předáváme dál, dalším generacím, a zanecháváme agresory v určitém stavu neznalosti. V takové atmosféře je těžké učit dospívající, že nemohou být násilní vůči druhým. Z násilí se stává určitá společenská norma, která nemusí vyhovovat nikomu.
Lékem na násilí, který jsem vyčetla z nenásilné komunikace, je pro mě přiznání vlastní zranitelnosti, vlastních pocitů, komunikace potřeb. Takové rozhovory nejsou jednoduché a základem pro ně je naslouchání také vlastnímu nitru, péče o sebe.
Postavení žen v protestantských církvích je jiné než v církvi římskokatolické. I když se poměry ve společnosti změnily a mění, jsou ženy v řadě ohledů a oblastí pořád lidmi druhého řádu. Co k tomu může říci jazyk teologie a víry?
V Bibli se setkáváme s mnoha ženami i muži, kteří jsou v mnoha společenských rolích. Určité příběhy i třeba kniha Přísloví velebí statečné ženy. Jiné knihy zase mluví o tom, že by ženy měly být poslušné a přijímat mužovo vedení. Oba pohledy jsou nějak historicky podmíněné. Postava, která ztělesňuje nejopěvovanějšího biblického vladaře Davida zas má mnoho rysů, které bychom mohli považovat za zženštilé – nebojí se na veřejnosti tancovat a projevovat lásku, miluje muže, hraje na loutnu, je považovaný za málo svalnatého.
Víra nám ukládá chránit lidi vystavené systémovému útlaku – ty, na které společnost zapomněla – a já myslím, že v této společnosti jsou to často ženy – ať už v roli samoživitelek, v roli dívek, které jsou učené poslušnosti a vychovávané přísněji než kluci, mladých vědkyň, kterým kolegové nevěří, nebo třeba žen, na druhé straně planety, které nejvíce trpí změnami klimatu, i když za ně nesou nejmenší odpovědnost. Tak mě moje víra vede k pokusům o narovnávání těchto nespravedlností. I když někteří muži samozřejmě trpí také mnoha formami útlaku.
Má kultura, v níž žijete a kterou také tvoříte, přesto něco natolik pozitivního a jedinečného, co jste zatím nikde nenašla?
Cením si na západní křesťanské kultuře velkého důrazu na pomoc druhým a na sociální spravedlnost. Jsme od mala učení, abychom pomáhali druhým a nesli svoje břímě. Přála bych ale naší kultuře, aby se kromě zachraňování všeho okolo zaměřila také na své skutečné potřeby a aby dala větší prostor sdílené zranitelnosti. Po spirituální stránce by nám k tomu mohla dopomoci meditace, zklidnění a patrně i práce s tělem a jeho přijetí.
Je nějaké téma, kterému byste se chtěla uceleně věnovat, a to jak v teologii, tak v jiných oborech?
V současné době se začínám věnovat tématu vlastnictví – ať už vztaženému na druhé lidi, na nemovitosti nebo třeba na zemi. Chtěla bych se mu věnovat především z umělecké, literární stránky.
Magdalena Šipka (*1990), básnířka, teoložka, publicistka a aktivistka. Vystudovala Evangelickou teologickou fakultu UK v Praze a teologii služby na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde nyní pokračuje v doktorském studiu.
Mnoho křesťanů žije od začátku v nesouladu s církevním učením ohledně lásky a sexuality. Nebo to tak alespoň bylo v mém dospívání. Moje generace byla strašená zákazy masturbace nebo předmanželského sexu. Zvykli jsme si tak na to, že nic v této oblasti nemůžeme udělat „správně“, většina naší sexuality byla zahalená do studu, i když mohlo jít právě jen o masturbaci nebo sex v rámci dlouhodobých, heterosexuálních vztahů. ……………………
To je způsobeno i tím, že “Bůh ve své neskonalé moudrosti rozhodl”, že promíchá soustavu rozmnožovací se soustavou vylučovací a ponechá u ní mazové a pachové žlázy, tak jak to mají zvířátka. Pro ně je to důležité, ovšem lidé pro sebe prostě smrdí. No a aby to rozmnožování fungovalo, musí soustava rozmnožovací produkovat rozličné sekrety, které také nemají odér přímo po fialkách. Takže je na místě otázka, proč to tak udělal a proč následně přikazuje lidem, aby se za ty části těla a jejich funkce styděli – viz tzv. Tomáškův katechismus. Možná proto, že nemá osobní zkušenosti, On, Věčný, duchovní, nepožívající a tudíž nevyměšující, množící se Slovem. Možná se zalekl toho, co vymyslel a stvořil a když viděl, že to lidem dělá dobře, tak jim tu radost chtěl trochu znepříjemnit.