Zničení ekosystémů kvůli těžbě surovin a budoucí důsledky klimatické změny nás nestaví do pozice dobrých správců planety. Druhá část velkolepého snímku Duna zobrazuje kromě ekologie také společensko-politická témata: soupeření jednotlivých velkorodů, imperátor, který kvůli zachování moci různě lavíruje a uzavírá dočasná spojenectví, neustálé soupeření o moc, genetické manipulace společenstva Bene Gesserit s cílem prosadit vlastní zájmy – to vše dnes vidíme ve světě velmi intenzivně, a právě proto je příběh tak aktuální.
Po ovacích nad první částí epické sci-fi podívané přichází nyní do kin pokračování s jednoduchým názvem Duna: Část druhá. K zajímavostem patří, že zpočátku vůbec nebylo jisté, zda celý pokus o zfilmování románu Franka Herberta Duna neskončí právě s tímto prvním počinem. Kanadský režisér Denis Villeneuve pochopil, že celý rozsáhlý epos rozhodně nevměstná do jednoho filmu, o což se v minulosti nepříliš úspěšně pokusil David Lynch. Natočil proto jen první ucelený úsek a očekával reakce diváků a též pochopitelně finanční úspěšnost, která by umožnila pokračovat v natáčení. Po velkolepém úspěchu bylo rozhodnuto.
Připomeňme si krátce první část. Děj se odehrává ve vzdálené budoucnosti poté, co lidé opustili Zemi a založili galaktické impérium, jemuž vládne imperátor společně s velkorody. Na pouštní planetě Duna (Arrakis) se nachází mimořádně cenné koření melanž prodlužující život, pozitivně ovlivňující psychiku – a co především, umožňující cestování v kosmickém prostoru. Na těžbu tohoto koření má monopol rod Harkonnenů, který utiskuje a pronásleduje Fremeny, původní obyvatele této planety. Fremeni jsou stateční bojovníci, kteří si osvojili dokonalý systém hospodaření s vodou včetně odívání zamezujícího jakékoliv ztrátě tělesné tekutiny.
Imperátor svěřil správu planety rodu Atreidů v čele s vévodou Letem, nikoliv však z lásky k nim, ale naopak, aby se jich zbavil. Napřímo to učinit nemůže, ale ví, že takto je postaví proti rodu Harkonnenů, kteří si rozhodnutí vládce nenechají líbit. Leto by rád zavedl spravedlivější dohody s Fremeny, ale podlehne v boji s Harkonneny. Zachrání se jeho těhotná partnerka Jessica a syn Paul. Jessica je členkou sesterstva Bene Gesserit, vycvičeného k mimořádným fyzickým a psychickým schopnostem. Sesterstvo sleduje vlastní zájmy a pomocí genetických manipulací se snaží vytvořit Kwisatze Haderacha (Zkrácení cesty) – muže, který vidí budoucnost i vzpomínky a je schopný být na více místech najednou. Děj druhého dílu začíná v okamžiku připojení se Jessicy a Paula k Fremenům.
Duna uchvátila diváky fascinujícími filmovými obrazy doprovázenými podmanivou hudbou Hanse Zimmera. Nádherný vizuál dominuje i druhé části. Hudba nabrala ještě hutnějšího výrazu. Podmaňující atmosféra pouště vtahuje diváka do příběhu a nedovolí mu rozmělňovat pozornost. Od poloviny filmu nabírá děj na akčnosti, je totiž nutné ještě hodně odvyprávět. Villeneuve miluje obrazy a dovolí si i drobnou hravost. Na chvíli se zjeví malá pouštní myška. Režisér o ní říká, že to není žádné skutečné zvíře, ale imaginace vytvořená na základě předlohy. Myška dokáže vstřebávat vodu prostřednictvím ušních chloupků, a představuje proto obraz naděje. Této myši věříte a věříte i výzvě světa kolem ní.
Mesiášem proti své vůli
Klíčová otázka se soustředí na Paula a jeho možnou roli spasitele, kterého v něm vidí Fremeni. Kmenový vůdce Stilgar si je vědom Paulových schopností a také ví, že bude snazší získat důvěru fremenských bojovníků, pokud budou věřit Paulově mesiášskému poslání. Villeneuve má jako filosofující režisér k těmto tématům blízko. Dialogy jsou vedeny úsporně s citem na uchopení podstaty. Oproti knižní předloze posunuje do nezávislejší podoby postavu Chani. Nejdříve pomáhá Paula naučit se vše, co ovládají Fremeni, včetně té nejnáročnější dovednosti – jízdy na písečném červu. Zjišťuje, že je jí Paul blízký, pociťuje k němu lásku, ale současně si zachovává vlastní kritický úsudek a nesouhlasí s tím, že je považován za mesiáše. Slepá víra není ku prospěchu nikomu. Chani ví, jak fundamentalismus brání v reálném hodnocení situace.
Pro řadu Fremenů však Paul představuje naplněné očekávání, je mahdím, tím, na koho čekali, kdo měl přijít. Již dlouho čelili útrapám a pronásledování. Paul si volí přezdívku Muad'Dib, podle malé myši ovládající dokonale schopnost přežít v poušti. Stilgar ho nazývá Usúlem, což znamená základna pilíře. Jessica se snaží přesvědčit Paula, že právě on je Kwisatzem Haderachem, obdařeným mimořádnými schopnostmi. Přes zdráhání, až odmítání Paul podstoupí úspěšně všechny zkoušky. Je tedy v roli, o kterou neusiloval – naopak, nevěřil tomu, že by právě on mohl být někým mimořádným.
Pro diváka neznalého knižní předlohy se příběh jeví jako klasické schéma boje dobra a zla, kdy Paul reprezentuje vyvoleného zachránce, který o svoji roli sice nestojí, ale okolnostmi je nucen ji přijmout a začít jednat jako vůdce. Zvládne to? A především: co to s ním udělá? Právě v tomto okamžiku se nacházíme na konci druhého dílu. Z jemných náznaků můžeme vnímat, že tentokrát se nemusí jednat o černobílý příběh. Timothée Chalamet v roli Paula skvěle zvládá onu skrytě tušící proměnu. Sám spisovatel byl zklamaný tím, že čtenáři považovali Paula za kladného hrdinu. Měl být naopak varováním, což se pak snažil vtělit do navazujících pokračování příběhu. Režisér prohlašuje, že jeho filmovou ságu nebudou tvořit více než tři díly, a do posledního dílu nazvaného Mesiáš se zřejmě bude snažit toto varování zapracovat, jak v nepatrných záblescích naznačuje závěr filmu.
Knižní předloha pochází z roku 1965 a její poselství se během času nijak nerozmělnilo, ba právě naopak. Zničení ekosystémů kvůli těžbě surovin a budoucí důsledky klimatické změny nás nestaví do pozice dobrých správců planety. Druhá část doplňuje příběh o společensko-politická témata. Soupeření jednotlivých velkorodů, imperátor, který kvůli zachování moci různě lavíruje a uzavírá dočasná spojenectví, neustálé soupeření o moc, genetické manipulace společenstva Bene Gesserit s cílem prosadit vlastní zájmy – to vše dnes vidíme ve světě velmi intenzivně. Jak připomíná Villeneuve, Paulův osud nás má varovat před současnými charismatickými vůdci, což odpovídá i záměrům autora předlohy. Režisér vysoce oceňuje Herbertovu prozíravost. Všechna témata jsou daleko naléhavější. Prolínání náboženství a politiky, nebezpečí fanatismu, rizika vyplývající z umělé inteligence i změn klimatu, lídři zneužívající svého charismatu…
Duna přitahuje kvůli všemu výše řečenému. Myslím, že je velmi osvěžující se ponořit do nádherného obrazu pouště a na chvíli se zastavit. Režisérovi se výborně podařilo vytvořit prostředí nabízející meditaci i zážitek z akce. A možná přimět k zamyšlení, jak si my sami stojíme nejen tady a teď, ale i tváří k budoucnosti.