Ve studiu ctností pro magazín Křesťanská Revue pokračuje Jan Zámečník.
Etika ctností má kořeny v antické filosofii, ale již v období patristiky byla vsazena do křesťanského kontextu a dodnes představuje v teologii životný proud. Dokladem toho je skutečnost, že teologové neomezují své úvahy pouze na klasické ctnosti – moudrost (rozumnost), statečnost, uměřenost a spravedlnost–, ani na ctnosti, které Tomáš Akvinský považoval za vlité neboli darované – víru, naději a lásku–, ale přemýšlejí také o jejich nových podobách.
V takto orientovaném zájmu se odráží vědomí toho, že doba a situace, v níž se člověk nachází, se mění, a proto v ní čelí výzvám a překážkám, které mu v minulosti nebyly známy nebo existovaly jen omezeně. Ekologické krizi, tlaku na konzumní styl života nebo obrovskému nárůstu informací, který může vést k pocitu ztracenosti a k názoru, že se nelze odpovědně rozhodnout, protože vše má své pro i proti.
Právě obtížím s rozhodováním se věnuje Karl Rahner v úvaze Jak unést napětí mezi životem a myšlením, která vyšla ve sborníku Novou odvahou k ctnosti (Mut zur Tugend). Upozorňuje v ní, že jsme na jedné straně reflektujícími tvory, na straně druhé tvory jednajícími, ale zatímco jednání je vždy absolutní, reflexi provází nejistota.
Když o něčem přemýšlíme, vyrovnáváme se v duchu s protiargumenty a čelíme nejednoznačnosti. V životě jsme však postaveni před rozhodnutí a naše volba je nezvratná. Mezi úvahami a jednáním tedy panuje rozdíl. „Svobodný čin nelze vykonat s oním rozdvojením ‚z jedné strany – z druhé strany však‘, které patří k podstatě racionální reflexe.“
Stojíme-li před volbou, můžeme reagovat dvěma nesprávnými způsoby, které Rahner nazývá „skeptický relativismus“ a „ideologický fanatismus“. Skeptický relativismus zpochybňuje mravní reflexi názorem, že nelze dospět k naprosto jednoznačnému závěru, a vede k setrvání v nerozhodném postoji. Vyhneme se tím však volbě? Rahner právem poznamenává, že i tato pasivita je ve skutečnosti rozhodnutí.
Správná cesta podle něj není ani ideologický fanatismus, když nepřipustíme možnou problematičnost svého rozhodnutí a své zdůvodnění chápeme jako absolutní. Mezi Skyllou a Charybdou skeptického relativismu a ideologického fanatismu je podle Rahnera možné proplout „aristotelsky“ – nalezením střední cesty, která je ctnostná, ačkoli dosud neznáme její jméno. Jak poznamenává: „Zda má tato ctnost nějaké známé jméno, nebo ne, není nakonec tak důležité. Pěstovat by se však tato ctnost měla. Právě dnes, kdy míváme dojem, že se většina lidí dělí na unavené relativisty a tvrdošíjné fanatiky.“
Systematičtější pozornost možnostem novodobých ctností se věnoval teolog Dietmar Mieth v knize Nové ctnosti (Die neuen Tugenden). Má za to, že bychom mezi ně mohli zařadit mimo jiné oproštěnost, sebekázeň, sebeutváření, smysl pro možné nebo biofilii. Ačkoli se neomezuje pouze na ně, postačí nám tento výběr jako ilustrace jeho nápaditého přístupu.
Oproštěnost je ctnost, která reaguje na dobu plnou horečné aktivity. Svět uhání vpřed v dříve nevídaném tempu a kvůli této hektičnosti pociťujeme napětí; i ve volném čase jsou nám předkládány nejrůznější nabídky, které bychom mohli a měli využít. V hektickém tempu přestáváme mít osobní vztah ke svému „já“, přistupujeme k sobě jako k funkci či roli a nejsme schopni dosáhnout vyrovnané sebelásky. Právě proto je podle Mietha třeba bránit se rozpuštění svého „já“ v neustálých aktivitách a je žádoucí naučit se znovu klidu a oproštěnosti, dospět k setkání se sebou samým.
U další ctnosti, sebekázně, Mieth přiznává, že toto slovo nepoužívá rád, protože v něm zaznívá cosi násilného. Je však přesvědčen o tom, že od oproštěného sebepřijetí je třeba učinit další krok – krok k sebeutváření. Sebekázeň má podle Mietha tři cíle: Mravní autonomii jako schopnost být příjemce morálního nároku a stanovovat si cíle jednání, což zahrnuje i schopnost odolat vnějškové morálce, se kterou přicházejí nejrůznější skupiny či jednotlivci; uměřenost jako správnou míru v individuální i sociální oblasti; a schopnost obětavosti, jež je spjata s kultivací něžnosti a senzibility.
Spoluutváření je podle Miethova pojetí základní postoj, ve kterém zakoušíme sami sebe jako kreativní bytosti, tedy jako ty, kdo se v jednání formují a zároveň jsou formováni druhými. Tento postoj je spjat s vědomím, že zdar v sebeutváření má povahu daru – nejde o produkt technického postupu, o něco, co lze vyrobit. Zdar není jen „vytvořen“, ale i „vytrpěn“.
Odstup dává Mieth do souvislosti s ambivalencí lidského jednání a lidské existence vůbec. Člověk poznává, že klíč k spáse světa netkví ani ve ctnostech ani v mravnosti. Přes veškerou snahu člověk zažívá nezdary a ztroskotání, setkává se s nesmyslností a čelí smrti. Naučit se odstupu znamená naučit se v jistém smyslu umírat – tj. přijmout svou existenci jako provizorní a nehledat z defektů, ve kterých vězíme, falešné úniky hledáním viníka-obětního beránka, zoufalstvím z kupící se nesmyslnosti apod. Odstup ovšem neznamená rezignaci – zakládá se na zkušenosti smyslu, který je dán kontextem víry.
U smyslu pro možné Mieth upozorňuje: Z psychologického hlediska patří ke zrání to, že člověk opouští iluze a dětinská přání a vstupuje do skutečnosti – osvojuje si „princip reality“. Mieth však kriticky poznamenává, že se někdy člověk realitě zcela přizpůsobí a přestane uvažovat o možnostech; realita je prohlášena za jediný fakt a vše ostatní za iluzi či utopii. V takovém případě se jedinec stává zajatcem reality.
Pro to, aby dokázal poměřovat realitu různými alternativami, je totiž zásadní právě smysl pro možné, v němž je prvek exodu, osvobození a humanizace. Jak Mieth píše, „necháváme si takříkajíc od skutečnosti diktovat možnost. Avšak musí existovat i opačný proces – nechat si něco říci možnostmi o skutečnosti. Jinak bychom mohli skutečnost stěží kritizovat a proti skutečnosti protestovat. Musíme se pokusit nepouštět ze zřetele nejen možnou skutečnost lidství, ale také skutečné možnosti lidství“.
Poslední z uvedených ctností, biofilii, chápe Mieth jako podporu života na všech úrovních. V této souvislosti si ve vyspělejších zemích všímá vyšší míry sebevražd, která je podle jeho názoru znamení smrti uprostřed života. Moderní vyspělá společnost trpí tím, že je v ní předkládán falešný vztah mezi štěstím a utrpením.
Lidem je sugerováno, že štěstí spočívá ve vyloučení všeho negativního. Současný člověk proto nepříjemným aspektům života buď nevěnuje pozornost, nebo má pocit, že je musí vyřešit. Tam, kde je štěstí pojímáno jako stav bez jakékoli negativity, přestává existovat postoj, že negativní můžeme také snést či vydržet.
Biofilní přístup se trendu vytěsňování záporného brání poukazováním na to, že mezi sebe můžeme přijmout i porušený život, že takový život má ve světě své místo. Podpora života také znamená učit sebe i druhé étosu sebelásky – akceptování vlastní ohraničenosti, tělesnosti a utrpení. Etika nemá sklouznout k tomu, aby v případě sebevraždy řekla jednoznačné „ano“ nebo „ne“; místo normativní etiky by zde spíše měla nastoupit etika preventivní, která ukáže alternativní obrazy biofilních postojů, jež jsou spojeny právě s přijetím porušeného.
„Ukázat v prakticky žitých přesvědčeních, jak se může život zdařit navzdory všemu porušení, navzdory všemu utrpení a navzdory všem problémům, je podstatně důležitější než etická diskriminace sebevraždy. Názorný postoj podporování života má lidem sloužit k tomu, aby štěstí, svobodu a lásku zakusili ve svých vztazích tak, aby se nemuseli cítit izolovaně a přetíženě. Trpící, jenž není izolován, se možná k utrpení postaví čelem. Člověk s postižením, jenž není odsunut stranou, možná uvidí, že všichni lidé jsou postiženi a nějakým způsobem sdílejí jeho osud.“
Biofilní postoj se také kriticky obrací proti konzumerismu, který „není nic jiného než produkt hospodářství, které sází na tržní pravidla nabídky a poptávky, aniž by znalo hranici potřeb“. Konzumerismus, opakuje Mieth po Pieru Paolu Pasolinim, je svého druhu vražda, neboť konzum jednoho znamená smrt druhého, což platí nejen na mezinárodní a národní úrovni, ale také na úrovni psychické a sociální.
Podle Mietha jej však nelze překonat spotřební askezí. Je třeba, aby se ekonomika přeorientovala podle dvou pravidel: „Za prvé musí mít kvalitativní zlepšování uspokojování potřeb jednoznačnou přednost před kvantitativním rozšiřováním potřeb; za druhé nesmějí být nemateriální potřeby lidí zdánlivě uspokojovány materiálními náhražkami.“
Úvahy Karla Rahnera, Dietmara Mietha i dalších teologů, kteří předkládají nové ctnosti nebo klasické ctnosti zasazují do aktuálního kontextu, umožňují promýšlet, jak se vyrovnávat s výzvami současného světa. Tito autoři se ovšem snaží také odpovědět na to, co bylo s etikou ctností spjato od samotného prvopočátku: Jak můžeme vést skutečně plný, autentický život?
V tomto smyslu představují staré i nové ctnosti protiváhu toho, co tento život ochuzuje a mrzačí – pasivity, fanatismu, nezřízeného konzumerismu, bezduchého „realismu“ nebo silného individualismu. Primárně však neznamenají kritiku zhoubné praxe. Jde o model zdařilého života, ve kterém se etické a estetické spojuje v jedno, života proměněného v krásné umělecké dílo, jde o vizi člověka, přetaveného v „krásnou duši“ (Friedrich Schiller).
Z teologického hlediska se člověk takovým dílem a duší stává tím více, čím více se přibližuje životu Ježíše, „obrazu neviditelného Boha“ (Ko 1,15), a samotný se tak přetváří v obraz Boží. Nauka o hříchu a Boží milosti, která v protestantismu někdy vedla ke kritickému pohledu na etiku ctností, je však i zde korektiv: Tahy štětcem budou mnohdy křivé a sebekrásnější obraz bude mít vybledlá místa a trhliny. Přesto platí, že bez snahy o dobrý život, prodchnutý ctnostmi, se obraz lehce proměňuje v karikaturu nebo z něj zbývá jen prázdný rám.
Autor přednáší etiku na ETF UK.
Autor: Jan Zámečník
Foto: K. Mitch Hodge/unsplash
