„Stereotyp o sektách mě neochránil,“ říká Lucie Strachová o své zkušenosti se životem pod vlivem samozvaného kutnohorského léčitele a duchovního vůdce Richarda Šiffera. Tento případ otřásl českou veřejností poté, co vůdce sekty v říjnu 2022 zemřel při bizarní asistované sebevraždě, k níž přiměl dvě své oddané následovnice. Skupina, která se formovala kolem jeho domnělých léčitelských schopností, přitom roky fungovala na principech náboženského bludu, manipulace a násilí.
Autorka podcastu Zmagořená popisuje, proč manipulativní prostředí nemusí navenek připomínat obvyklou představu sekty, jak se z vděčnosti za uzdravení může stát závislost na autoritě a proč člověk uvnitř často nepřemýšlí nad tím, proč neodešel dřív, ale spíš nad tím, proč by měl vůbec odcházet.
Když se řekne sekta, mnoho lidí si jako oběť představí slabého, důvěřivého nebo málo vzdělaného člověka. Souhlasíte?
Podle mě tahle představa není úplně přesná. Nechci říct, že by byla vyloženě nebezpečná, ale ten stereotyp, který kolem toho vznikl a pořád existuje, může podle mě mnoho lidí uvést do nebezpečí té sekty samotné. Tak, jak si sektu často představujeme, a tak, jak si představujeme členy nebo typy lidí, kteří se tam můžou dostat, je opravdu velmi zkreslené.
Já sama jsem to slovo samozřejmě znala. Studovala jsem vysokou školu, měla jsem načtenou spoustu knih, dokonce i Hassana (světově uznávaný americký odborník na sekty, kultovní kontrolu mysli a psychologickou manipulaci, poznámka redakce). A přesto jsem to nerozpoznala. Samozřejmě jsem si v té době už taky myslela, že v našem případě je to to pravé a žádný pojem sekta pro nás nemůže platit. Takže určitě záleželo i na tom, v jaké fázi procesu jsem byla. Jenže tím, jak jsou tyto termíny stereotypizované, mě samozřejmě neochránily.
Religionisté upozorňují, že pojem sekta může být pro veřejnost srozumitelný, ale zároveň zplošťuje složité vztahy uvnitř skupiny. Často se proto mluví spíš o nových náboženských hnutích. Jak byste čtenářům popsala prostředí kolem Richarda Schiffera tak, aby nevnámali jen varovnou nálepku, ale pochopili, jak takový svět funguje zevnitř?
Spoustu vlastností, o kterých se říká, že by sekta měla mít, náš případ nesplňoval, nebo to minimálně nebylo tak očividné. Člověk si představí nějakou komunitu, u nás to tak ale úplně neprobíhalo. My jsme byli přímo psychicky a emocionálně navázaní přímo na „léčitele“ Richarda. Já mu říkám guru, protože pro mě ten pojem sedí nejvíc.
Až na nějaké zvláštnosti na nás toto napojení nemuselo být vůbec vidět. Richard většině z nás doporučoval instantní proteinový nápoj. Já jsem ho pila i ve škole, kde jsem pracovala, takže třeba kolegyně si toho mohly všimnout. Ale jinak člověk různé věci často dělal mimo veřejnost.
Neprobíhal dokonce ani žádný nábor. Nikdo, kdo by nás přizval třeba na víkendový nebo týdenní seminář, nalákal nás přes přednášku nebo něco podobného, nás nevyhledal. My jsme se tam dostávali skrze alternativní medicínu, skrze léčitelství. Takže ty cesty byly v něčem podobné jiným případům sekt, ale zároveň se lišily. A potom se to samozřejmě hůř rozpoznávalo.
Veřejnost si obecně často představuje, že okamžitě pozná člověka v sektě nebo jedince, který je zmanipulovaný. U nás nic takového neplatilo. Pokud byste se s námi nebavili o hlubších tématech, tak si myslím, že by to nebylo znát.
Lucie Strachová se narodila v roce 1996 a vystudovala transkulturní komunikaci. Ve svém podcastu Zmagořená otevřeně popisuje život pod vlivem Richarda Schiffera, samozvaného léčitele a duchovního vůdce. Svou zkušenost zpracovala také v knize Zmanipulovaná: O životě pod vlivem vůdce kutnohorské sekty. Ve své tvorbě se věnuje psychické manipulaci, osvobozování od nezdravých autorit a postupnému hledání vlastní identity.
Čtenáři z církevního prostředí znají situaci, kdy člověk druhému svěřuje bolest, nemoc nebo duchovní hledání. Kde se podle vás z takové důvěry začíná stávat prostor, ve kterém už člověk ztrácí možnost svobodně nesouhlasit nebo se vymezit?
Určitě je tam obrovský rozdíl v organizaci nebo v tom samotném procesu. V církvi to funguje úplně jiným způsobem. Jsou tam určité další mechanismy, jak toho jednoho konkrétního člověka hlídat, aby svůj vliv nezvyšoval. Toto mimo církev, třeba v rámci alternativní spirituality, není. A to je podle mě velký rozdíl.
Důvěra sama o sobě není špatná. Ale v rámci alternativní spirituality Richarda samozřejmě nikdo dál nehlídal. Nebyly tam další prvky ani lidé, kteří by měli nějakou supervizi. Chyběla tam bezpečnostní pojistka. Nějaká vykazatelnost toho, co se vlastně děje.
V podcastu zmiňujete, že v určitém období na vás Richardova léčba působila jako pomoc. Co pro vás bylo na té pomoci lákavé a proč bylo těžké rozpoznat, že stejný systém zároveň získává moc nad vámi a nad vaším rozhodováním?
Největší roli určitě měla důvěra ohledně zdraví. Jakmile se vám uleví na těle nebo na duši, vzniká obrovské navázání na toho jednoho konkrétního člověka. Vděčnost působí skoro jako automatické spojování.
Guru to samozřejmě potvrzoval a ten pocit v nás ještě posiloval – že ono pozitivní zlepšení má přímou návaznost na jeho osobu a bez ní by nic takového nebylo. To si myslím, že tam bylo úplně nejdůležitější.
A i ve chvíli, kdy se potom věci měnily a ne všechno bylo pozitivní – ať už jeho chování, nebo třeba moje psychika – to už samozřejmě nebylo v pořádku. Ale jak to asi známe i z různých partnerských vztahů, člověk se potom v myšlenkách neustále odvolává na silné spirituální zážitky nebo chvíle, kdy se mu zlepšilo zdraví, a všechno zlé kvůli tomu vytěsňuje.
V křesťanském prostředí se někdy mluví o pokoře, poslušnosti nebo duchovním doprovázení. V některých duchovních hnutích může znít jazyk podobně. Jak podle vás poznat, že už nejde o duchovní péči, ale o zneužití autority nebo manipulaci?
S tím bych chtěla souhlasit, protože argument pokory, vděčnosti a podobně tam byl velký. Bylo podporováno to, že pokud se děje něco negativního v našem životě, tak už to není vina guru, ale je to vina naše. Byla tam spousta procesů, jak si racionalizovat třeba tu změnu.
Ale v tu chvíli si myslím, že je to skoro nerozpoznatelné. Minimálně ve fázi, ve které jsem se ocitala já. Pro mě ta racionalizace fungovala tak, že všechno zapadalo tak, jak mělo. Člověk to samozřejmě vidí až zpětně z vnějšího pohledu.
Ohledně principů asi neřeknu úplně něco nového. U mě bylo nejdůležitější to, že jsem už opravdu nepřemýšlela nad tím, jak to vidím já nebo co bych já chtěla. Automaticky jsem přemýšlela nad tím, co by si o tom myslel guru.
Identita se mi nějakým způsobem rozpadla, sublimovala a nahradila ji nová, kultovní identita, která byla skoro naprosto nahrazená guruem. To už byl u mě zlomový moment. Teď zpětně ho vnímám jako důležitý.
Když mluvíte o jiné identitě, ta se musela dostávat do střetu s lidmi, kteří patřili k té původní. Laici si někdy myslí, že guru výslovně řekne: s tímto člověkem se nesmíš bavit. Jak prakticky Richard ovlivňoval, komu jste mohla věřit?
Určitě to byli lidé, kteří byli mimo jeho vliv. Nebo třeba k němu chodili a on je potom zpětně vyhodil. Tam pro něj byla démonizace samozřejmě o dost jednodušší.
Ale obecně je to přesně tak, že on často nařizovat vůbec nemusel. Mohl jen doporučit. Nebo mohl o někom mluvit určitým způsobem. A člověk si to samozřejmě okamžitě nějak přebral, začal nad tím přemýšlet a sám začal dělat ty kroky.
V mém případě prvotně používal argument, že mě ti lidé brzdí v osobnostním růstu nebo spirituálním vývoji, což v alternativní spiritualitě není nic nového. Izolace se totiž nedělá jen tím, že vám někdo zakáže se s dotyčným bavit. Spíš se ve vás vytvoří pocit, že vám ten člověk nedělá dobře a je součástí vaší minulosti, zatímco vy už směřujete do budoucnosti.Byly tam velké emoce, zároveň pro mě ale bylo zásadní si všechna ta rozhodnutí racionálně omluvit. Nebyla to racionalizace v rámci běžného světa, ale v rámci toho vykonstruovaného. Tam byla asi nejdůležitější.
Abyste všechny ty emoce a vazby potlačili, pomáhal vám k tomu právě „rozum“. Říkala jsem si, že teď nejsou důležité emoce, ale to, abych se správně vyvíjela, abych už nedělala stejné chyby.
Vybavíte si přesný moment, kdy vám poprvé svitlo, že výklad reality, který jste přijímala, nemusí být pravdivý?
Tento proces u mě začal probíhat půl roku až rok po tom, co jsem nebyla pod Richardovým vlivem. To znamená, že v tom světě jsem žila ještě poměrně dlouho bez toho, abych si uvědomovala, že v něm pořád žiju.
Až nový partner mi začal nastavovat zrcadlo. Třeba tím, že řekl „teď nevím, jestli mluvíš sama za sebe, nebo jestli jsou to ještě myšlenky toho guru“.
Těch momentů bylo samozřejmě spoustu, ale docházelo mi to strašně dlouho. I teď jsem nad tím několikrát znovu přemýšlela. Jako by tam ta moje identita pořád zůstávala a z hlasu Richarda se stal můj samotný vnitřní kritik. Já jsem se s tím hlasem naprosto identifikovala.
Všechny představy o tom, jak má vypadat vztah, jak má vypadat budoucnost nebo vývoj, jsem naprosto považovala za své. I proto pro mě bylo těžké se z toho vymanit. Nejen v tu chvíli, ale i v rámci dalších let.
Určitě mi pomohlo, když jsem se dozvěděla, jak se choval ve skutečnosti. Ale nepomohlo mi to oddělit se od toho světa, protože jsem si neuvědomovala, že ten svět je pořád mojí součástí. Že to nejsou moje názory, ale jeho názory.
Až v průběhu nového partnerství jsem zjistila, že musím opravdu vzít každý kousíček názoru. Třeba názor na alkohol. Já tedy ani dnes nejsem člověk, který by holdoval alkoholu, ale v té době pro mě tyhle věci byly důležité, protože jsem vůči nim byla vyhraněná. Jenže ne ze svého popudu, ale z popudu guru.
Protože partner pil, byla jsem s tím velice brzy konfrontovaná. A pak už šlo o všechny možné detaily. Setkávání se se zdravotnictvím, rozhodování se o doplňcích stravy, které mi doporučoval. Musela jsem se ptát, z jakého popudu je beru. Všechno, v čem jsem žila, jsem musela zpětně znovu rozebírat.
Lidé s povrchní představou o nových náboženských hnutích se často ptají, proč člověk neodešel dřív. Co taková otázka podle vás nebere vážně?
Já si myslím, že většina lidí uvnitř by si spíš pokládala otázku: proč odcházet? Nebo proč odcházet za něčím lepším?
Člověk zůstává tam, kde má pocit, že to je pro něj. Nemusí mu tam být vždycky dobře, to je součást nějakého vývoje. Může k tomu patřit i argument toho, že ne vždycky je mi dobře, ale to neznamená, že to na mě dlouhodobě nebude mít pozitivní efekt.
Ten svět sekty je od toho vnějšího úplně oddělený. Kdyby se mě na to v tu chvíli někdo zeptal, tak by mi ta otázka připadala naprosto nelogická. Spíš bych se já ptala: proč ty nechceš být celý? Proč ti stačí ten vnější svět?
Nachytala jste se někdy u pocitu výlučnosti? Že vám bylo třeba líto lidí, kteří to s vámi nemohou prožívat?
Ano. Pocit výlučnosti byl hodně podporován. Člověk se cítil jedinečný, cítil, že je na té správné cestě. Někdy cítil i takovou lítost, ale ne v dobrém slova smyslu. Spíš takové to „ty chudáčku, takhle já bych to nechtěla“.
Zároveň v našem prostředí nebyl tlak na misi. Nemám pocit, že by naše skupina chtěla lidi přivádět, naopak byla hodně uzavřená.
Myslím si, že to souviselo i s tím, že individualizace je v alternativní spiritualitě často silná. Nejdřív záleží na mně a na mém vývoji. I kdybych chtěla pomáhat, nejdřív se já musím vyvinout, abych mohla pomáhat dalším. Moje já je tam velmi důležité. A pod Richardem to bylo ještě důležitější.
Já bych tam další lidi dokonce ani nechtěla. Měla bych pocit, že mi můžou vzít místo vedle něj, protože tam byla velká soutěživost. Někdy mi bylo líto, že to ostatní nevidí, ale do skupiny bych je nechtěla.
Co pro vás po odchodu znamenalo znovu začít věřit vlastnímu úsudku? Myslím to prakticky, v každodenní rovině.
To byla opravdu jedna z nejtěžších věcí. I v tom smyslu, že jsem nebyla schopná se rozhodnout, do kterého světa chci patřit a jaké následky to potom bude mít.
Pořád jsem pochybovala. Dobře, jeho osoba byla nějaká, ale co když to neznamená, že všechny ty věci okolo jsou špatně? Taky mi u toho bylo dobře. A přece nechci zapadat úplně do běžného světa, kde je normální třeba alkohol nebo toxické vztahy.
Hodně jsem s tím bojovala. A pak jsem se v rámci uzdravování zase rozhodla použít racionalitu. Rozhodla jsem se, že teď zkusím takzvaný „normální svět“, protože jinak nebudu nikdy schopná se od toho druhého odpoutat.
A vlastně jsem se do něj zase dost nezdravě ponořila. Zase jsem přestala přemýšlet nad tím, co chci já. Mám pocit, že jsem tu schopnost ztratila. To, co se asi člověk časem učí, jsem v tu chvíli neuměla.
Takže jsem spadla do opačného extrému, do druhého světa. A tam jsem zase opakovala všechno, co nejspíš opakuje většinová společnost.
Až ve chvíli, kdy jsem vyhořela, mi došlo, že jsem nešťastná byla v jednom i druhém světě. To pro mě byl moment, kdy jsem začala víc přemýšlet nad tím, co chci já, co by mě zajímalo nebo bavilo. Ale ten proces podle mě probíhá dál. Řekněme, že je to zhruba necelý rok, kdy se ze mě konečně stal bílý papír, na který jsem začala něco psát nebo malovat.
Religionisté říkají, že je velký omyl myslet si, že do sekt nebo manipulativních prostředí vstupují jen snadno zmanipulovatelní lidé. Do sekty se může dostat prakticky kdokoli, bez ohledu na vzdělání nebo inteligenci. Jaká byla skladba lidí ve vašem společenství?
S tím určitě souhlasím. Zpětně bych řekla, že záleželo na tom, koho si sám Richard vybíral do svého vnitřního kruhu. Byly to spíš ženy, nějak věkově jemu blízké, a řekněme, že tam mohly být i nějaké traumatické zkušenosti. Bylo to o tom, co vyhovovalo jemu.
Ale obecně lidé, kteří se na něj upínali nebo se na něj obraceli, byli muži i ženy, věkově od osmnácti do sedmdesáti let, různého vzdělání. Byli tam magistři i lidé se středoškolským vzděláním. Vzdělání, věk ani pohlaví nehrálo roli.
Společným prvkem u těch, kteří se k němu jezdili léčit, byla samozřejmě alternativní medicína. Často ne úplně pozitivní zkušenost se západní medicínou nebo nějaká nedůvěra. To byl vnější kruh lidí, kteří se k němu jezdili léčit. Ale ne vždycky to znamenalo, že se k němu upnuli do té míry, abychom mohli říct, že byli součástí náboženského hnutí nebo sekty.
U těch, kteří byli v bližším kruhu byl podle mě společným jmenovatelem prvek hledání. Pocit ve smyslu „tady mi to nestačí, z různých důvodů chci od života něco víc“.
Jakou odpovědnost nebo poučení by si z vaší zkušenosti měli odnést věřící lidé pro svá vlastní společenství? Zvlášť ve vztahu k lidem, kteří přicházejí s nemocí, úzkostí, nejistotou nebo duchovním hledáním.
Podle mě jsme každý schopen své hranice vycítit. Problém je, že nás v tom společnost moc nepodporuje a neučí nás, abychom si je hlídali. Přitom je to schopnost, která je strašně důležitá napříč náboženskými i nenáboženskými společnostmi. A rozhodně by se měla posilovat. Jak v nás samých, tak v dětech.
Abychom nebyli snadno manipulovatelní, měli bychom být schopni říct: „Toto je za mou hranicí. Tohle ne. Já tomu věřím jinak. Já to cítím jinak.“
Foto: Kristýna Hadačová
