Na Netflixu je aktuálně ke zhlédnutí dokument s podmanivým názvem Jak se stát vůdcem sekty. Téma náboženských kultů a osobností jejich vůdců je zde zpracováno z odborného pohledu, ale prostor v něm dostávají i bývalí členové a jejich svědectví. V každém z dílů je podrobně rozebrána jedna světová sekta, taktika jejího vůdce a tragédie, ke které na konci jejího působení došlo.
Slovo sekta pochází z latinského secta a užívalo se ve významu cesta, směr, frakce, politická strana, filosofická škola apod. Označovalo původně skupinu lidí, kteří následovali náboženské, filosofické nebo politické učení (často spojené s výraznou vůdčí osobností), které se odlišovalo od hlavního proudu nebo oficiálního náboženství. Koneckonců, také křesťanství bylo na počátku židovskou sektou. Postupně však získal pojem negativní konotaci a v současné době se užívá převážně pejorativně. Je spojován s nebezpečnými, neetickými praktikami, extremismem, manipulací a izolací od společnosti.
Mohlo by se zdát, že nová náboženská hnutí, kulty a sekty jsou záležitostí minulosti, v USA zažily mimořádný rozkvět v 70. letech 20. století, v Česku pak po Sametové revoluci v 90. letech. I dnes se však u nás objevují stále noví vůdcové rozšiřující své učení a lákající nové „ovečky“ (například Kutnohorská sekta léčitele Richarda nebo Šinčchondži). Jejich učení jsou většinou fúzí již známých filosofických teorií, esoteriky (léčitelství pomocí energií, astrologie, numerologie…), nauk o seberozvoji nebo odnoží světových náboženství. V některých převládá kult osobnosti a vliv vůdce nad smysluplnou věroukou, jiné chtějí přinášet jasné odpovědi na složité duchovní otázky. Co sekty činí tak lákavé z hlediska psychologických potřeb? Co svým členům nabízejí? Jak lze pochopit člověka, který se z našeho pohledu stal členem „sekty“?
Osobnost vůdce sekty a jeho následovníků
Společným znakem všech vůdců sekt je jejich charakter, který vykazuje narcistické rysy. Narcismus je porucha osobnosti, jež zahrnuje vlastnosti, jako je přehnaná sebeláska, nedostatek empatie, potřeba nadměrné pozornosti a uznání, náchylnost k závisti a povýšenosti, citlivost na kritiku a odmítnutí. Narcismus existuje na kontinuu od mírného po těžký a u každého jednotlivce se projevuje individuálně. Dříve panovalo přesvědčení, že poruchy osobnosti nelze léčit. Podobně jako s jinou psychickou nemocí, i s poruchou osobnosti však lze terapeuticky pracovat, ale je to práce velmi namáhavá pro obě strany a musí být vedena profesionálem v oblasti psychologie či psychiatrie.
U vůdců sekt se už v dětství projevují sklony chtít ovládat a manipulovat ostatní děti, vynucovat si poslušnost násilím a budovat své nadřazené postavení v kolektivu. Zdá se, že u nich převládla potřeba uznání a moci nad opravdovým přátelstvím, které dává prostor zranitelnosti. S tím, jak postupně roste jejich vliv, sami uvěří bludu o vlastní dokonalosti, neomylnosti, případně božském původu, napojení na mimozemšťany apod. A tento klam pak šíří mezi své členy jako skálopevnou pravdu. Členové je pak v této víře podporují a navíc zpětně utvrzují. Kruh se uzavřel.
„Na tom člověku něco je. Je jiný než ostatní. Jako by do vás úplně viděl,“ popisují často bývalí členové své pocity v okamžiku, kdy se s vůdcem poprvé setkali. „Bylo snadné podlehnout jeho kouzlu, uvěřit mu,“ doplňují. Aby tato chemie zafungovala, musí do sebe nutně zapadnout dvě části. Z poloviny jde o vůdcovo vlastní přesvědčení o tom, že je výjimečný. Bez známky pochybností. Člověk se zdravou osobností o sobě nebo o svých rozhodnutích aspoň občas malinko pochybuje. Vůdce sekty si je ale ve všem naprosto jist. Tato jistota přitahuje především vnitřně nejisté lidi. Druhou polovinou vztahu je tak osoba, která vůdci podléhá. Vůdce potřebuje následovníky, kteří jsou ochotni věřit.
Obzvláště zranitelní jsou mladí lidé, kteří hledají sami sebe a své místo ve společnosti mimo svou rodinu. Typickým členem sekty je člověk, který má větší rozhled, často vysokoškolské vzdělání, a je otevřený jiným pohledům na svět. To může pro někoho působit překvapivě. Musíme si však uvědomit, že právě tito lidé jsou ochotnější klást otázky, přemýšlet, zpochybňovat svůj pohled, ale také věřit něčemu neotřelému.
Naplňování potřeb
Vůdcové sekt často cílí i na běžné členy tradičních církví, kteří se můžou cítit nespokojení. Nabízejí totiž naplnění ideálů, po nichž lidé obvykle prahnou. Skupina kolem vůdce naplňuje členům hned několik základních potřeb: potřebu jistoty a bezpečí (nebezpečí číhá venku, uvnitř je člověk v bezpečí), potřebu někam patřit či potřebu cítit se přijímaný a milovaný. Podobně vznikají také nová náboženská hnutí, štěpí se církve a zakládají nové, což je přirozený a nevyhnutelný proces.
Sekta se však zároveň stará také o zaplnění téměř veškerého volného času členů a znemožňuje jim prožívat hluboké vztahy mimo ni. Zároveň činí některé členy finančně a existenčně závislé na chodu náboženského společenství, k čemuž se některé kulty nebojí použít ani prostředky včetně lží, manipulace, otevřeného nátlaku a zastrašování. Například v komunitě Šinčchondži byl podle výpovědí bývalých členů vytvářen nátlak, aby odevzdávali 10 procent svého příjmu a další dary vděčnosti. Byli utvrzováni v tom, že novináři jsou nepřátelé a „satani“ a že kdo společenství opustí, propadne peklu. Nábor do Šinčchondži přitom probíhal nenápadně skrze biblické hodiny, kde vznikal prostor k zodpovězení mnohých otázek, ale také pro navazování nových přátelství.
Postupně se v sektách rozvíjí hierarchie. Člověk, který v ní dosáhl významného postavení, se cítí oceněný, uznávaný a respektovaný, mnohdy tím naplňuje i svou potřebu seberealizace. Pokud jde o základní fyzické pudy: jídlo, spánek a sexualitu, někteří narcističtí vůdcové vyvíjí na své stoupence nátlak i v těchto oblastech. Posilují svou moc tím, že je nutí něco jíst, nebo jim to zakazují, nařizují noční bdění, nutí je k sexu, nebo po nich vyžadují sexuální askezi. Probíhá zde jakýsi podivný obchod: kontrola nad základními potřebami výměnou za uspokojení všech ostatních.
To ovšem mluvíme o extrémních skupinách. Jakákoliv církev a náboženské společenství má potenciál naplnit svým členům některé potřeby. A více či méně vytváří dojem, že by si je člověk měl naplňovat uvnitř, ne venku. Také to je důvod, proč je těžké odejít nejen ze sekty, ale i z církve.
Svoboda víry
Vyrůstala jsem v evangelikální církvi, kterou by možná někteří označili za sektu, ve významu malé náboženské skupiny, která se v lecčems odlišuje od jiných křesťanských skupin (a velmi si na odlišnostech zakládá.) Upřímně jsem věřila většině toho, co jsem tam slyšela, až do doby, kdy jsem si začala uvědomovat, že některé interpretace mají negativní dopad na moji psychiku. Kombinace mojí citlivé povahy, církevního důrazu na hříšnost, zaměření na ostatní a potlačování přirozených emocí ve mně po léta budovaly perfekcionismus, pocit viny za to, jaká jsem, a bezmoc.
Velmi mi pomohlo, když mi v osobním rozhovoru blízká kolegyně psycholožka odhalila pravdu, kterou jsem si do té doby téměř neuvědomovala: Ve víře máme tu největší svobodu. Máme svobodu věřit, čemu chceme, a nikdo není oprávněný nutit nás něčemu věřit, ani vůdci extrémních sekt nebo církevní představitelé. Tohle uvědomění mě osvobodilo a krátce nato jsem z církve vystoupila. Byl to významný krok, který mi nakonec nikdo neztěžoval a kterého nelituji. Dokázala jsem učinit svobodné rozhodnutí, posunout se dál a začít si naplňovat své potřeby jinde. Nelituji ani času, který jsem v církvi strávila, protože je součástí mého osobního příběhu a příběhu mé rodiny.
Všem, kdo mají pocit, že jejich blízký upadl do „tenat sekty“, nebo odchází z „jediné pravé církve“ bych chtěla vzkázat, aby nezapomínali na základní svobodu víry. Čas ukáže, jaký vliv bude mít „sekta“, nebo odchod z církve či „sekty“ na zdraví a psychiku konkrétního člověka. Pokud vám na někom opravdu záleží, budujte s ním vztah nadále, nezávisle na tom, jak se rozhoduje ohledně inkriminované náboženské skupiny. Nakonec se můžete navzájem obohacovat právě díky tomu, že jste si každý zvolili jinou cestu (sektu).
