Petr Jašek je humanitární pracovník, dokumentarista a spolupracovník pobočky organizace Hlas mučedníků. Kromě Súdánu humanitárně působil také v Nigérii, kde pomáhal obětem útoků islamistické skupiny Boko Haram. Do Súdánu se vydal kvůli dokumentaci pronásledování tamních křesťanů.
V prosinci 2015 byl zadržen úřady v Chartúmu. Probíhala diplomatická jednání o jeho propuštění. V únoru 2016 se objevily zprávy, že bude souzen podle islámského práva a hrozí mu trest smrti. Na konci ledna 2017 byl Petr Jašek súdánským soudem odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody za údajnou protistátní činnost.
Na vlastní kůži zažil, co je nenávist vůči křesťanům.
V únoru 2017 mu byla udělena prezidentská milost a zároveň súdánský prezident nařídil jeho okamžité propuštění. Do České republiky se vrátil 26. února 2017 společně s tehdejším ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, který byl v Súdánu o jeho propuštění vyjednávat. Naděje, modlitby a vědomí, že na něj v Čechách myslí mnoho lidí, byly jediné, co Jaška udržovalo v naději. Na vlastní kůži zažil, co je nenávist vůči křesťanům.
Původně odjížděl na čtyři dny. Měl zdokumentovat některé případy pronásledovaných křesťanů. “Jedním z nich byl student, který byl původně muslim, ale v době studií přešel na křesťanskou víru, kterou šířil i mezi studenty. Tak se dostal do hledáčku tajné policie. Z pohledu muslimské víry mají takového odpadlíka samotní rodiče zabít. Říká se tomu zabíjení ze cti, protože zneuctil rodinu. Byl synem šejka, což je muslimský duchovní, a velkou ostudou rodiny, která jej chtěla nechat zlikvidovat tajnou službou.
Našli ho a hodili na něj zápalnou bombu, která explodovala. Měl popáleniny na obličeji, rukou a prsou. Byl zázrak, že přežil. Potřeboval nutně lékařskou pomoc, kterou jsme mu chtěli poskytnout. Měl jsem fotodokumentaci toho studenta. Kostely, které nechala tajná služba srovnat se zemí kvůli šíření víry, jsem zdokumentované neměl, protože jsem je mohl vidět jen v noci. Vše jsem posílal na tajná úložiště a fotky z aparátu mazal,” popisuje svůj úkol Jašek.
Měli zdokumentovaný každý můj krok
“Byli jsme si vědomi, že můžeme být sledováni a tak jsme se scházeli v hlučných restauracích, aby náš hovor nemohl nikdo slyšet a natočit. Po čtyřech dnech, kdy jsem se vracel domů a mluvil ještě s manželkou přes skype, v momentě, kdy jsem v ruce držel palubní letenky, mě zadržela tajná policie. Sebrali mi počítač, kameru, fotoaparát a všechny paměťové nosiče. Nevěřili, že jsem turista. Pak mi ukázali fotografie, kde měli zdokumentovaný každý můj krok. Sledovali mě i v noci kamerou s nočním viděním. Už jsem věděl, že to je vážné,” pokračuje.
V Paříži 13. listopadu 2015 při útoku Islámského státu zahynulo 129 lidí. Jak jsem to řekl, přerušili mě, začali skákat radostí, objímali se a volali Aláh akbar. Skandovali, že 129 bezvěrců zahynulo. Tak jsem pochopil, s kým mám tu čest.
První výslech trval 24 hodin. Petr Jašek byl odvezen do věznice tajné služby a po čtyřech měsících byl obviněn z porušení sedmi paragrafů. Za dva z nich, což byla špionáž a vedení války, hrozil Jaškovi trest smrti. V průběhu 14 měsíců prošel pěti věznicemi. Každý převoz znamenal změnu k horšímu.
Velký šok přišel v cele dimenzované pro jednoho vězně s jednou postelí, kde byl sedmý v cele. „Spoluvězni se začali vyptávat, co je nového ve světě, protože nemají přísun jiných zpráv. Jediný informační zdroj byli noví vězni. Vzpomněl jsem si na to, že v Paříži 13. listopadu 2015 při útoku Islámského státu zahynulo 129 lidí. Jak jsem to řekl, přerušili mě, začali skákat radostí, objímali se a volali Aláh akbar. Skandovali, že 129 bezvěrců zahynulo. Tak jsem pochopil, s kým mám tu čest,” popsal situaci Jašek.
Podle něj ho vnímali jako nutné zlo. “Dostal jsem se do pozice, kdy jsem byl jejich otrokem. Nesměl jsem klást otázky. Oni se ptali mě. Islám považují za nejlepší náboženství na světě a nejrychleji rostoucí. Tím se cítí být nadřazeni. Moc se jim nelíbilo, když jsem řekl, jestli to není tím počtem dětí, které mají a že se také šíří mečem.
Byli to lidé různých národností. Tedy nejen ze Súdánu, ale také Jemenci, Somálci, Libyjci, Egypťané. Jedno měli společné. Byli to všechno mladí lidé ve věku mých dětí, kolem dvaceti let, a všichni vysokoškolsky vzdělaní. Lékaři, lékárníci, inženýři, duchovní a mnozí z nich studovali na evropských univerzitách,” pokračuje Petr Jašek.
Až na dno sil
Spoluvězni se stále vyptávali na křesťanství, a tak měl Jašek možnost vysvětlovat, co je křesťanská víra. Pro muslimy je Ježíš pouhým člověkem, takže ho příliš neuznávají. Petr Jašek se snažil, aby pochopili jeho způsob života, což způsobilo nejdřív výtky a následně fyzické útoky a mučení. Dostal se až na dno svých sil. “Byly to nejen útoky islamistů, ale i výslechy. Zahájil jsem hladovku a převezli mě po čtyřech dnech do nemocnice. Dali mi glukózu a já je požádal o výsledky krevního obrazu.
Podíval se na Jaška a řekl mu, že kdyby byl Američan nebo Rus, zlomí mu vaz na potkání a nebude čekat ani minutu.
Zalekl jsem se, protože jsem ve zdravotnictví pracoval a hodnoty znám. Zjistil jsem, že jsem ztratil 25 kilogramů, velké množství krve, při kterém se u nás již dávají krevní transfúze. To vysvětlovalo, proč jsem nemohl téměř mluvit. Snažil jsem se vzpomenout na některé pasáže z bible, které jsem znal zpaměti, nemohl jsem si vybavit texty písní. To mě naplňovalo beznadějí. Vysvětlením bylo, když jsem viděl výsledky a nedostatek kyslíku v těle, což má za následek i sníženou mozkovou činnost,” pokračuje Jašek.
Petr Jašek se dozvěděl, že je v cele s mužem meče. Byl to Libyjec, kterému tak říkali proto, že byl jedním z vrahů, kteří podřezali dvacet egyptských křesťanů na libyjském pobřeží. Už ve dvanácti letech byl osobním strážcem Usáma Bin Ládina. Podíval se na Jaška a řekl mu, že kdyby byl Američan nebo Rus, zlomí mu vaz na potkání a nebude čekat ani minutu. Ukázal mu vlasec, kterým kdykoli může kohokoli ze spoluvězňů podříznout.
Mučení a boj o přežití
Jaškův zdravotní stav se horšil, jak fyzický, tak psychický. “I přesto jsem zakoušel i boží přítomnost tím, že se mi vracely některé pasáže z bible a modlil jsem se, abych neztratil zdravý rozum. Vědomě jsem zápasil o své zdraví. Když uvážíte, že do toho vždy několik vězňů nepřetržitě nahlas zpívá části koránu, bylo náročné udržet se, abych se z toho nezbláznil. Do toho si vzali do hlavy, že Čechoslováci, jak nás tam vnímají, prý mučí jejich lidi waterboardingem, což je forma mučení vodou.
Člověk zažívá pocity jako při utopení. Voda se nalije přes látku pokrývající obličej a dýchací cesty. Kromě smrti může waterboarding způsobit extrémní bolest, poškození plic, poškození mozku z nedostatku kyslíku, i jiná fyzická zranění, včetně zlomenin ze souboje proti omezením a trvalé psychické poškození. Naštěstí v cele nebyla voda. Dozorci, kteří jsou členy tajné služby, se islamistů bojí a plní jejich rozkazy,” popisuje Jašek.
Petr Jašek se těžko vyznal v tom, co od koho může očekávat. Z obavy o své zdraví a život začal dokola opakovat mantru, kde chválil boha, po vzoru svých spoluvězňů, kteří stále opakovali slova z koránu. “Dostal jsem se pak do stavu vyrovnanosti a klidu, když začaly výslechy v cele, kdy jsem klečel na kolenou, a mlátili mě holí do hlavy. Nějakým zázračným způsobem jsem nevnímal bolest. Zajímavé bylo, že moje manželka začala chodit na domácí skupinky, kde se lidé modlili. Jeden z lidí, který tuto skupinu vedl, je vyzval k tomu, aby se modlili za mě a za situaci, ve které se právě teď nacházím ve své cele.
Nečekané přátelství
Po návratu domů, kdy jsme s manželkou procházeli kalendář a říkali si, co kdo z nás zakoušel v jakém čase, jsme zjistili, že se za mě modlili právě v ten večer, kdy se plánovalo moje mučení. Ráno, když se schylovalo k přípravám, přišel dozorce, který vždy mlčky poslouchal za dveřmi. Zjistil, co se na mě chystá a vyvedl mě z cely. Všichni zůstali stát s otevřenými ústy, protože to nečekali,” mluví o své záchraně Jašek. S dozorcem, který jej zachránil, se spřátelil a přes něj posílal zprávy.
Říkali mi, že se po pěti dnech lidi na samotce zblázní, ale já to měl jako vysvobození.
V další cele byl s muslimy, kteří byli spíš obchodníky. Ti se s ním dělili i o jídlo. Jenomže po záchraně před mučením, přišel trest. Jaška zavřeli na samotku, kde na něj pouštěli studený vzduch. Přes velkou zimu to byla první svobodná chvíle, kdy se mohl začít hlasově projevovat. Poprvé se znovu začal nahlas modlit. „Říkali mi, že se po pěti dnech lidi na samotce zblázní, ale já to měl jako vysvobození,” pokračuje ve vyprávění.
Převoz
Po čtyřech měsících, kdy si myslel, že půjde domů, následoval převoz do jiného vězení, kde bylo ještě víc vězňů. Na záchod je pouštěli jen dvakrát denně, stejně jako dostávali jídlo. Plesnivý chléb a fazole. K tomu přivezli dvanáct eritrejských uprchlíků. Ti se modlili společně s Jaškem, a tak je hned ráno odvedli do jiné cely. Když s někým začal mluvit, dostal se na samotku, což podle jeho slov bylo vždycky vysvobození.
Po pěti měsících dostal bibli. Mohl číst jen omezeně, ale začal lépe vnímat věci z bible, kterým dřív nerozuměl. Začal si psát své myšlenky na útržky papíru. “Odvezli nás do vězení, kde nás bylo sto na jedné cele. Několik let se tam čeká na postel. Jeden křesťan mi půjčil svou a lehal si vedle mě na zem. Neměl na zaplacení soudních poplatků, aby se mohl dostat ven, když už si svůj trest odseděl. Tak jsem mu pomohl přes rodinu zase já a ten člověk se dostal na svobodu,” vybavuje si další příhodu.
Propuštění
Ve věznici bylo mnoho mešit a jedna kaple pro ostatní věřící. Tam se Jašek a ostatní vězňové modlili a díky bibli, kterou měl, z ní mohl ostatním číst. Proč vůbec do takové země jezdil? Na besedě se ozvaly i takové hlasy. “Byla to velká zkušenost pro pochopení mnoha věcí,” konstatuje Jašek. Propuštění bylo neočekávané. Věděl od konzulů a návštěv, že probíhají jednání, ale vidina propuštění byla v nedohlednu.
Nikdo nevěděl, zda to bude trvat týdny, měsíce nebo roky. „Budili mě kontrolami, zda jsem živý, každou půlhodinu. Když ne dozorci, tak nájezdy myší. Největší trest pro provinilce je odkrytí jímky na výkaly, kam člověka ponoří po krk. Tak se šířila cholera,” dodal Jašek. Z tohoto vězení nakonec Petra Jaška propustili.
Část reportáže z besedy ze Šmidingerovy knihovny ve Strakonicích
Autor: Pavla Maradová
Zdroj: jcted.cz