Moje cesty časem a prostorem konané už třicet let (nejen napříč naší republikou) jsou také cesty časem. Projíždím nejen městy, ale i svými vzpomínkami. Vzpomínkami na lidi, kteří se mi nějak vytratili ze života. A už nikdy jsme si k sobě nenašli cestu zpět. Nikdy se naše cesty zpátky nezkřížily.
Takto jedu třeba přes brněnské Židenice a vzpomínám na bohéma, který se vrátil po revoluci do Československa. Údajně z Francie. Ten byl schopen na začátku porevolučních devadesátek utratit několik desítek tisíc korun za jednu noc v brněnském nechvalně známém nočním podniku Moulin Rouge. Jednou jsem služebně přijel do jeho firmy a on se mne zeptal, zda jsem už někdy jedl ústřice, že mu zrovna přivezli čerstvé z Bretaně. Tehdy jsem jedl asi nejdražší ústřici na světě, jelikož mi pak nějakým nedopatřením zapomněl zaplatit za zboží a zmizel. Kde je mu konec?
Člověk by si zazpíval větu z písně Klobouk ve křoví - „Kdepak to jen zmizel, neznámo, s kým a kam.“ Nemíním tím pouze jeho současné bydliště, ale otázku, která je pro křesťana na dosah: setkám se s ním na věčnosti? Takto moje poutnická nostalgie někdy dostává křesťanský rozměr.
Města, kterými projíždím, jsou pro mne zabydlená lidmi, kteří se mnou prošli nějaký kus cesty a kteří nejsou. Většinou nevím, kam zmizeli. Kde že jsou? Potkám je někdy?
Kameny zmizelých, Stolpersteine
V některých městech na místa, kde žili lidé, jež zmizeli v období nacistického temna, jsou do dlažeb zasazovány žluté kovové dlažební kostky. Těmto lidem bylo odepřeno mít místo posledního odpočinku. A tak alespoň mají svoji dlažební kostku. Většinou před domem, kde bydleli. Jdete a „zakopnete“ o žlutou kostku se jménem, dnem narození a někdy datem i místem smrti. Tito lidé tady žili třeba po dlouhé generace, ale pak přišli jiní lidé v černých uniformách, kteří jim řekli: „Nemáte nárok na toto místo. Vy sem nepatříte.“ Kde jsou, když často ani nevíme, kde a kdy zemřeli?
Obec Falkenstein kousek od Mikulova, Dolní Rakousy. Pomník obětem válek, podobný jako na mnoha místech u nás na Slezsku. Jsou tam vypsána jména obětí „velké války“, kterou historikové museli obdařit číslovkou jedna. Druhý sloupec patří té druhé světové. Třetí patří těm, kteří zmizeli. Nikdy se nenašly jejich ostatky ani hroby. Pozůstalí i my náhodní návštěvníci obce s úžasným hradem na kopci uprostřed neskutečně malebných vinic se ptáme: Kde jsou?
Co by řekl Martin Luther na životní styl západních singles?
Křesťané mají ještě jednu otázku: „Kde jsou ti, kteří odešli?“ Stojí za to se nad tím zamyslet. V teologii, konkrétně v eklesiologii čili nauce o církvi, existuje pojem „církev vítězná a církev bojující“. Byl jsem pozván na poslední rozloučení s jedním člověkem, se kterým jsem ušel poslední kus jeho pozemské cesty. Jih Moravy, kousek od hranic, dále jen Rakousko. Sedíme na posledním rozloučení v katolickém kostele. Zemřelý sem formálně patřil. Diagnóza smrti: alkohol.
Tiše vysvětluji sousedovi v lavici symboliku nástěnných maleb a sakrálního prostoru. Šepotem sděluji, že na stěnách je zachycena církev svatých čili církev vítězná a prostor lodi kostela s církevními lavicemi je... „církev poražená,“ bezelstně doplní soused. Málem mě to dostalo na kolena. „Ne,“ odpovídám, „obrazy na stěnách znázorňují církev v nebi čili vítěznou a tady dole v kostelních lavicích je církev bojující.“ I když, po pravdě, na bojující církev a možná ani na církev jako takovou to moc kolem nás v tomto kostele nevypadá. S křesťanstvím mají tito lidé pramálo společného. Lidé odcházejí na věčnost a my se ptáme: Kde jen jsou?
Rozdělení na církev bojující a vítěznou je přítomno i v protestantské teologii. Církev je společenstvím svatých v nebi i na zemi. Z církve bojující se zlem na zemi se stává církev vítězná skrze Krista a u Krista. Takto pomyslně, ale i skutečně mají naše mezigenerační vztahy svůj nezpochybnitelný přesah. Z církve, která bojuje, se na věčnosti stává dokonalé společenství vítězů. Jan řekne: „Oni zvítězili nad satanem skrze krev Beránkovu a slovo svého svědectví. Nemilovali život tak, aby se zalekli smrti.“ (Zj 12,11)
Nebe na zemi?
Werich a Voskovec ve třicátých letech minulého století zpívali píseň Osvobozeného divadla Nebe na zemi. „Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi.“ Podařilo se to? Máme nebe na zemi? Ani náhodou. Opak je pravdou. Několik let poté, co vznikla a byla nadšeně zpívána tato píseň, člověk vytvořil peklo na zemi. Peklo, které nemělo v dějinách obdoby. Kde skončily ty miliony lidí?
Gottesaker. Herrnhurt
Když člověk putuje do místa, které zabydleli naši souvěrci, zjistí, že se dá žít, a dokonce i umírat s vědomím věčného smyslu. Zvlášť si tuhle skutečnost uvědomí, když navštíví saský Ochranov, Herrnhut. Přesah našich životů do věčnosti je něco, co opravdu stojí za to. Po těchto křesťanech moc majetku nezůstalo. Zbylo křesťanské dědictví, jež předali dalším.
V tom městečku, Ochranově, které se stalo pozemským domovem pro lidi, jež se vzdali všeho, jen aby získali věčnost, existuje „Boží pole“ (Gottesaker), velice skromný hřbitov těch, kteří žili i umírali s Ježíšem a pro Ježíše. Když se člověk prochází tímto „polem“, dostaví se vědomí toho, že život pro Boha má smysl. Věčný smysl.
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel