Tolerance je dnes považována bezmála za povinnou ctnost: Každý má právo na vlastní cestu, a nikdo mu v tom nesmí bránit ani mu nic diktovat. O druhém člověku je záhodno mluvit korektně, empaticky, s ohledem na jeho bolavá místa… Současně je dnes ale velmi nedostatkovým zbožím.
Už se nad námi nevznáší hrozba pronásledování ze strany státu, prosazujícího jedinou pravdu, tu svou. Zato se ale západní společnosti rozštěpily do názorových táborů, kde si stojí každý za svým – a proti všem. Kudy se vydat? Máme se cvičit v toleranci? Anebo se za ní skrývá lhostejnost a ztráta pravdy? Co říká Bible?
Slovo tolerance vychází z latinského tolerantia a podle slovníku znamená snášení, snášenlivost, trpělivost. V konkordanci k latinské Bibli, Vulgatě, na něj narazíme jen jednou: apoštol doufá, že jeho slova dodají Korintským trpělivosti (tolerantia) v utrpení (2K 1,6). Na dvou dalších místech najdeme odvozené pojmy: otročina by podle Ester byla pro židy ještě snesitelným (tolerabile) zlem, kdyby se k ní nedružila hrozba vyhlazení (Est 7,4). A nevědomé Sodomě bude na soudu snesitelněji (tolerabilius) než vzpurným Galilejcům (Mt 10,15).
Bez ohledu na latinu vzpomeneme na Ježíšův povzdech (Mt 17,17): „Jak dlouho vás ještě budu snášet?“ (Řecký text má sloveso anechó: zdvíhat, vydržet, přijímat.) Nebo na Pavlovu prosbu (2K 11,1): „Kéž byste ode mne snesli trochu nerozumu.“ Na výzvu k jednotě (Ef 4,2): „Vždy skromní, tiší a trpěliví, snášejte se navzájem v lásce.“ Či na apel k ohleduplnosti (Ko 3,13): „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému.“
Slovníkový význam je zřejmý: tolerance je schopností, povinností někoho či něco unést. Je nosností v těžké situaci, trpělivostí s obtížnými lidmi, soucitem s druhými, odpuštěním. Je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě. Tím ale není řečeno vše! Bible říká dvojí. Na jedné straně stojí citované výroky. Na druhé pak vyprávění knihy Jozue o vyhlazování kenaanských osad.
Izrael jim neměl prokazovat žádné ohledy ani propadat jejich mravům a bohům (Dt 7,1-7). Stojí tam Ezdráš, jenž o staletí později aplikoval mojžíšovská ustanovení a z židovské obce vyháněl cizince včetně nežidovských manželek, ba i děti narozené ve smíšených svazcích (Ezd 9–10). A vzpomeňme na Izajášův výsměch zpohanštělým Izraelitům (Iz 44,9–20): "Na špalek, ze kterého odštípnete na ohýnek, a ze zbytku si vyřežete boha; musíte ho ale přitlouct, aby se neviklal." To nezní zrovna empaticky! Ani Ježíš ale neváhal sáhnout po karikatuře a své protivníky „politicky nekorektně“ postavit do ostrého světla.
A přece v Bibli znějí i ony prvé hlasy. Ježíš se ujímal nevěstek a celníků. Moábka Rút došla přijetí, ač byla příslušnicí vyloučeného národa (Dt 23,4–7; Neh 13,1–3). Aramejec Naamán se dočkal Elíšovy pomoci; a dostal svolení vnějškově se účastnit modlářského rituálu – jeho srdce patřilo Hospodinu (2Kr 5,18n). A Pavel se v Athénách při pohledu na sochy bohů trápil; posluchače však nevyzval k obrazoborectví, nýbrž citoval jim z helénských básní o bohu Diovi, aby srozumitelně ilustroval evangelium Kristovo (Sk 17,16nn).
Bible mluví dvojím hlasem: hlasem soudu a milosti. A dvojí ozvěnou se ozývá v dějinách. Na jedné straně inkvizice vyhlazovala kacíře; a vrchnost, katolická i protestantská, nařizovala jinověrcům přijmout jedinou pravou víru, tu vrchnostenskou. Na straně druhé volali mj. kardinál Mikuláš Kusánský roku 1453 ke smíru mezi vírami a filosof John Locke roku 1689 po náboženské svobodě. A Prokop, druhý bratrský biskup, už roku 1474 hájil z Písma svobodu dokonce pro bezvěrce! Vždyť „Buoh srdci a dobrovolenstvie chce“, proto „ne z přinucení, ale z svobodného soudu svého, kto chce, muož býti křesťanem“.
Že se nakonec i ve velkých církvích – a už předtím u vrchnosti – prosadily ideje tolerance, a ne diktátu, je nutno připsat na vrub strašlivé dějinné zkušenosti. Třicetiletá válka mezi křesťanskými konfesemi nepřinesla kýžené teologicko-politické odpovědi, nýbrž jen rozvrat a smrt statisíců. Působil však i hlas Bible, předně vzor samotného Ježíše – ukřižovaného, a ne křižujícího Krále! Působil příklad apoštolů, kteří šířili evangelium slovem a pod mečem raději sami trpěli. A snad působila i Pavlova slova ze 14. kapitoly listu Římanům, nejobsáhlejší pasáže věnované v Bibli této naší otázce.
Pavel zmiňuje dvě skupiny křesťanů: „silné ve víře“, kteří jedí všecko a nerozlišují všední dny od svátečních, a „slabé [nemocné] ve víře“, kteří jedí jen zeleninu a ctí sváteční kalendář. Není úplně jasné, o kom je řeč: jsou „slabými ve víře“ křesťané ze židů, kteří jako berličku potřebovali tradice otců, či ti z věřící z národů, kteří tíhli k židovským, nebo snad pohansko-gnostickým řádům? Je každopádně zřejmé, že rozdílnosti se netýkaly okrajových či „jen formálních“ otázek, jak by se nám mohlo zdát, životní styl se pro obě skupiny niterně pojil s vírou v Krista! Je také zřejmé, že šlo o rozdíly bolavé, zraňující: „silní“ bratři těmi „slabými“ opovrhovali; a „slabí“ ty „silné“ odsuzovali. Různě nastavená svědomí, různé neuralgické body, různá zranění – to vše v jednom společenství.
Jak Pavel tuto situaci řeší, nechce-li radit k rozvodu? Jedněm ani druhým jejich přesvědčení nebere. Naopak uznává, že tím i oním způsobem věřící slouží Bohu. A to nejen proto, že děkují Bohu – jedni za maso a druzí za zeleninu. Kristus sám si ty i ony vykoupil a povolal do služeb; právě do služeb i takto rozdílných! Jemu, Kristu, a ne bratrovi, se každý zodpovídá. A on, Kristus, a ne bratr, zajistí, aby ten i onen obstál před Božím soudem.
Proto „ať každý má jistotu svého přesvědčení“, píše Pavel. Dodává však, nechť „tvé přesvědčení zůstane mezi tebou a Bohem“. Bratrovi svou cestu nevnucuj a nepři se s ním o jeho názorech. Nesuď ho, neopovrhuj jím. Odlišného bratra spíše uchop a podrž, přijmi a nes, snášej. A v bratrově přítomnosti – Pavel se tu obrací jmenovitě na „silné“, snad proto, že ti spíše mají kam ustoupit – slev ze svého, pomlč o soukromých zásadách své víry, a pro dobro společné věci obětavě vyjdi bratrovi vstříc, jen abyste všichni rostli v Pánu.
Tolerance bude vždy zapotřebí. Mezi lidmi existují rozdíly. Některé lze vysvětlením smířit, vyjednáváním zrušit. Jiné však nezrušitelně patří k individuálnímu lidství každého z nás. Chtějí-li druzí žít se mnou, musí mě snášet; a já zas musím snášet je. Že to bývá obtížné? O tom svědčí samotné slovo snášenlivost, tolerance.
Křesťanská tolerance nezastírá rozdíly ani jizvy, ale přijímá je a snáší, třebas některými trpí. A třebas někdy musí i pojmenovat a napomenout hřích bližního; ovšem opatrně, sama kajícně, zraněna vlastním hříchem (Mt 7,1–5). Křesťanská tolerance neláme druhé; a neláme a neumlčuje ani sebe samu, natož slovo Kristovo. Pouze z něj je totiž jasné, že jednota je – a bude – až v Kristu (Ef 1,10; Ko 1,20). My smrtelníci jsme zatím na cestě: na různých cestách víry a lásky a naděje.
Redakčně upraveno
David Beňa, lic. theol. (1975) - kazatel, tajemník odboru Rady Církve bratrské pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.
Autor: David Beňa
Zdroj: Časopis Brána
Bůh není.