Jádro problému nespočívá v tom, že by bylo církevní prostředí plné sexuálního násilí nebo že by zde byla větší koncentrace tohoto trestného činu než jinde, ale v tom, že církev má tendenci sama sebe „zbožšťovat“ a tvářit se, že se jí to netýká
Dlouhou dobu jsem na poznámky svého okolí typu: „Ty jsi z církve? A víš, co tam s dětmi ty představení dělají?“ odpovídala, že se to dělo možná v historii, nikoli už dnes. Byla jsem přesvědčená, že v posledních dvou stoletích nejsou žádné sexuální delikty na dětech, mladistvých ani dospělých páchány.
Co když ale místo řešení problému došlo pouze k jeho tabuizaci? Co když za tím, že sexuální násilí skutečně není často skloňované téma v církvi, stojí jako hlavní aktér tolik zraňující mlčení? Případně snaha udržet v postmoderní době tradici návštěvy kostelů, nepošpinit fenomén víry, uchovat náboženským organizacím čistý štít? To vše nám zabránilo mluvit otevřeně a nahlas o problému, který má destruktivní následky na jedince i celá společenství.
V rámci studia na Evangelické teologické fakultě se mi naskytla příležitost účastnit se blokového semináře „Pomoc obětem sexuálních deliktů v náboženském kontextu“. Během dvou dnů se mi tak od základů sesypal domeček postavený z ideálních obrazů moderní církve.
Setkání s konkrétními lidmi, kteří mají se zneužíváním vlastní zkušenost, mi pomohlo si uvědomit, že jádro problému nespočívá v tom, že by bylo církevní prostředí plné sexuálního násilí nebo že by zde byla větší koncentrace tohoto trestného činu než jinde, ale v tom, že církev má tendenci sama sebe „zbožšťovat“ a tvářit se, že se jí to netýká.
Snažím se poukázat na to, že církevní, uzavřené organizace s delegovanými osobami, které mají nad svými členy poměrně velkou moc, mohou vytvářet ideální prostředí k páchání těchto násilných činů. Jistě tomu nepřispívá ani idealistická představa o církevních autoritách. Lidé, kteří se stali obětmi v tomto prostředí, se tak ocitají v začarovaném kruhu sebeobviňování, pocitů „pošpinění“ a současně tendence hájit agresory jakožto bezchybné Boží posly.
Náboženské prostředí se může stávat netransparentním i kvůli své jisté tajuplnosti. Zpověď, svěřování se, osobní vztah s Bohem, to vše jsou de facto intimní záležitosti, mezi které se zprvu nenápadně může vloudit i násilí nebo sexuální obtěžování, aniž by si toho oběť byla vědoma. Dalším faktorem je, že zde vystupuje samotný Bůh jako dokonalý ideál, který se v hlavě oběti může stát spolupachatelem a nepřítelem, namísto pomocníkem a utěšitelem, kterým by měl - dle učení - primárně být.
Oběť se často cítí zostuzena, naprosto osamocena, trvá jí velice dlouho, než je schopna o svém zážitku promluvit. Pokud se navíc následně setká s nepochopením, bagatelizací, obhajováním agresora nebo odmítnutím, vede to k ještě vetší frustraci a z traumatické události se může rozvinout trauma. Agresoři často oběť manipulují způsobem, že se dokáže otevřít a o problému hovořit až ve chvíli, kdy už dávno uplynula doba promlčení.
Pokud se nám někdo svěří s tím, že se stal obětí, projevme nejprve, že mu věříme, nezpochybňujme jeho slova, nepodezírejme ho, ani když jeho výpověď nejprve nebude dávat smysl. Téma je natolik těžké, že formulace může být náročná. Nabídněme pomocnou ruku při hledání odborné pomoci, zavažme se však mlčenlivostí.
Prostředí, které se snaží udržet v tajnosti cokoli, co by jeho obraz mohlo pošpinit, jde samo proti sobě, a stává se spolupachatelem. Naopak tím, že se vyhraní, téma otevře, vyřkne stanoviska a aktivně nabídne pomoc, může naprosto změnit jak osudy lidí, tak i budoucí vývoj celého problému.
Existovat Bůh, snadno by si poradil s pedofily v řadách svého pozemního personálu.
To by byl Bůh jako Velký Policista a Velký Soudce a Velký Bachař.
Něco jako strašidlo pro dosúělé.