Tento text píši několik dní po pokusu spáchat atentát na premiéra naší země. Bez ohledu na politické přesvědčení, měli bychom být zhrozeni, protože zde byla překročena další červená čára. Zdá se, že se stáváme stále méně bezpečnou zemí. Bojíme se ohrožení válkou, která zuří za našimi východními hranicemi, ale možná jsme tím největším ohrožením pro sebe my sami. Nejsem sociolog, politolog, ani psycholog. Jsem teolog. A z této perspektivy píši i následující řádky.
Krize naší země
Cesta, kterou jde naše společnost poslední roky, není dobrá. Je to cesta radikalizace, vulgarizování veřejného projevu a stále většího rozdělení. Ztrácíme schopnost mluvit a poslouchat toho druhého. Křičíme na sebe místo toho, abychom se poslouchali. Frustrace velké části společnosti probublává na různých místech a různým způsobem. Bez ohledu na to, jak dopadnou volby, téměř polovina obyvatel je hluboce frustrovaná, ba až rozzlobená. A je to ve společnosti cítit. Neschopnost (části současných vládních) politiků sednout si za společný stůl s cílem uklidnit situaci v zemi a vyslat pozitivní signál, říká sama za sebe. Co se ještě musí stát, aby byla na takový kulatý stůl „vhodnější situace“?
Problém naší společnosti je komplexní a řešení je dlouhodobé. Tak jako současný stav je výsledkem dlouhodobého negativního procesu, tak i náprava je možná jen postupnými kroky.
Jsme (údajně) křesťanská země, ale na pozitivní atmosféře ve společnosti to není vidět
Někdy slyšíme, že Slovensko je křesťanská země. Vychází to z předpokladu, že stále se k některé církvi formálně hlásí přibližně 70 % obyvatel. I v naší ústavě máme v preambuli odkaz na cyrilometodějské duchovní dědictví, čímž se hlásíme k jistému duchovnímu odkazu.
Je to ale cítit v atmosféře společnosti? Podle míry korupce, ale i celkové atmosféry ve společnosti to vůbec není vidět. Kam se podělo všechno to křesťanství? Kde jsou křesťanské hodnoty, ke kterým se tak významná část populace (údajně) hlásí?
Odpovědnost za současný stav máme my
Celkovou kulturu společnosti spoluvytváříme my, jednotlivci, kteří jsme její součástí. Nemusí se nám to líbit, ale nepomůže nám shazovat zodpovědnost na jiné. Téměř 35 let máme svobodné volby. Od roku 1993 vlastní státnost. Viníme-li politiky, měli bychom je vidět jako své zrcadlo, protože oni jsou (ne)zvoleni díky nám. Ty politiky nám nikdo nenanutil, vygenerovali jsme je my sami.
Přátelme se s nepřítelem
Žijeme ve svých bublinách, algoritmy sociálních sítí zrcadlí naše vlastní duše. Neposouvají nás dopředu, ale stále více od sebe. Kolik máš romských přátel? Kolik kamarádů máš z jiných národnostních menšin? Nebo mezi lidmi jiné sexuální orientace? S kolika cizinci jsi v kontaktu?
S kolika lidmi z jiné ideové bubliny vedeš smysluplné rozhovory?
Proč bych to měl dělat? Protože je to jedna z cest, jak překonávat propast mezi námi. Jak přinést více klidu do neklidné země. Jak nejen lépe porozumět tomu druhému, ale také ho více milovat. Ježíš řekl, že to je jedno ze dvou největších přikázání, nebo chcete-li, jeden ze dvou nejdůležitějších principů, podle kterých je dobré žít, protože to vede k lepšímu životu (srov. Mt 22:39).
To nakonec dokazují i různé výzkumy. Společnosti, kde je vyšší míra vzájemné důvěry a spolupráce, se žije lépe, tyto společnosti i lépe ekonomicky prosperují, vlastně prosperují lépe po všech stránkách.
Cesta, kterou prošli křesťané za posledních 100 let
Byly časy, kdy propast mezi různými církvemi byla nepřekonatelná. Třicetiletá válka (ale i mnohé jiné) jsou toho jasnými příklady. V našem kontextu šlo zejména o konflikty mezi protestanty (primárně luterány) a římskými katolíky.
Přibližně před sto lety začalo sílit celosvětové ekumenické hnutí, které se snaží vést mezicírkevní dialog a podporovat vzájemnou spolupráci různých církví. Nebudu si zakrývat oči, že mnohé v tomto hnutí je i problematické a výsledky ne vždy jednoznačné. Přesto nelze popřít mnoho dobrého, co se událo za posledních sto let v tomto směru i na Slovensku a co považujeme dnes už možná za samozřejmost.
Dnes existuje Ekumenická rada církví na Slovensku, kde se představitelé církví setkávají, diskutují a řeší společné výzvy, zajímají stanoviska apod. Ale to by bylo samo o sobě málo. To je stále teprve „vysoká politika“. Skutečná změna kultury vztahů mezi různými vyznáními se děje dlouhodobě díky mnoha dobrým vztahům, které mají konkrétní jednotlivci v konkrétních obcích, městech. Jsou sousedé, přátelé, spolupracují na různých lokálních i národních projektech, pořádají společné akce, setkávají se na různých festivalech, koncertech apod.
Cesta malých kroků
Stále existuje v jistých skupinách v rámci jednotlivých církví mnoho lidí, kteří dívají podezřívavě na ty druhé, mají s nimi i negativní zkušenosti (nezavírejme si před tím oči), cítí je jako konkurenci a tedy i ohrožení. Zároveň však roste masa těch, kteří mají dobré zkušenosti s těmi jinými, mají mezi nimi známé, kamarády či dokonce přátele. Tvoří spolu rodiny a chodí spolu na různé akce. Mluví spolu, zpívají spolu, modlí se spolu. Přežívají značnou míru jednoty navzdory nepopiratelným rozdílům. Necítí se těmito rozdíly ohroženi, ale spíše obohaceni. Tolerují se, neprovokují se, ale hledají spolupráci tam, kde mají společné problémy, prostor, cíle a další, např. v oblasti charity, ale zdaleka nejen tam.
Mám mnoho příkladů z různých oblastí života po mnoho let. A dovolím si konstatovat, že lze pozorovat pozitivní trend.
Každá církev má díky náboženské svobodě spoustu svých vlastních aktivit. Nestíháme ani všechno to, co bychom chtěli. Je čas, abychom opět intenzivně a aktivně hledali prostor pro spolupráci. Je zde velký prostor, kde jako křesťané můžeme projevovat jednotu v různosti. Určitě děláme chyby, určitě jsou také zklamání, určitě jsou i negativní zkušenosti, protože jsme lidé. Ale to by nás nemělo odradit kráčet cestou, za kterou se modlil Ten, ke kterému se hlásíme v každé církvi (Ježíšova modlitba Jan 17:20-21).
Tato Ježíšova modlitba je zvláštní tím, že je to asi jediná Ježíšova modlitba, která nebyla vyslyšena! Modlitba, kterou se modlil Boží Syn, a přece se nestala skutečností! Zároveň je to modlitba, jejíž (vy)slyšení je do značné míry právě v našich rukou. Chceme být křesťané součástí (vy)slyšení Ježíšovy modlitby? Není to obrovská výsada? Zároveň i výzva a zodpovědnost!
Toto je určitě jeden ze způsobů, jak mohou křesťané být pozitivním příspěvkem k budování dobra ve společnosti. Mnozí vlastně už tou cestou kráčejí. Je načase, aby se přidali další.
Autor je teolog, kazatel, zakladatel thinktanku Idea-list
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List - redakčně upraveno
