Chci se nechat strhnout nadějí

Je to dobře známá věc, že když vám někdo bude neustále opakovat, jak jste neschopní, jak nic neumíte a nikdo o vás nestojí, že se tak budete po čase cítit i vy sami. Zvlášť tehdy, když negativní hodnocení bude zaznívat z úst lidí, kterých si vážíte, na jejichž mínění vám záleží, které máte rádi. Přestanete si zkrátka věřit a pak se z vás budižkničemu stane snadno.

Hrozně mě štve, když komentátoři, jejichž názorů si vážím a jejichž texty ráda čtu, předpovídají volební výsledek, který si ani oni sami nepřejí. Přijde mi to poraženecké. Kde je aspoň trocha naděje? Já to odmítám přijmout i jen jako pravděpodobnou prognózu. Chci si uchovat naději do posledních chvil, dokud nebude definitivně rozhodnuto.

Myslím, že postoj naděje má vliv. Především ovlivňuje mne samu a mé nejbližší okolí. Člověk s poraženeckým smýšlením má sklony k pasivitě, protože za něco bojovat přece nemá cenu, když beztak nevyhraju. Smysl jeho života se stírá. Kdo by našel v porážce smysl života? Koho by myšlení toho typu uspokojovalo? Poraženectví je tak nepřitažlivé. S nadějí je tomu přesně naopak.

Vzpomeňte na mnohé sportovní příklady, kdy ten nejmenší, nejslabší a jako vítěz nejhůře představitelný bojoval a držel se naděje. Všichni mu fandili. Nejspíš ne proto, že by důvěřovali jeho síle, výkonnosti a rychlosti, ale proto, že je strhl svou nadějí. Prostě slovo porážka nepustil do slovníku. Tím pádem se neuhnízdilo v jeho mysli a nebránilo mu v podání nejlepšího výkonu. 

Odmítám vyslovovat nebo psát, že ve volbách zvítězí ten, jehož vítězství si nepřeju. Když to třeba nastane, nějak se s tím už srovnám, ale dopředu s takovou skutečností nehodlám počítat. Vliv naděje je totiž dalekosáhlý. Moje naděje může strhnout jiné, kteří by třeba atakováni poraženectvím vůbec volit nešli anebo by to tam hodili proklamovanému vítězi. Když to všichni říkají, tak je to asi jasné. Tak tomu rozumím. Možná nejsem tak chytrá jako mí oblíbení komentátoři, ale mám srdce. (Plné naděje.)