Netradičně uchopená svátost, jejíž neotřelé interpretace mají schopnost oslovit v podstatě jakéhokoli čtenáře. Takovým způsobem se v nové knize Josefa Prokeše Síla křtu v životě (Portál, 2024) uchopuje křest. Prostřednictvím barvitého líčení četných zmínek o vodě napříč biblickými texty se křtu dostává nasvětlení z jiných a zcela nových úhlů, což jeho význam obohacuje a nově vysvětluje.
Lze napsat dvou set stránkovou knihu o jediné svátosti? Josefu Prokešovi, římskokatolickému knězi a již osvědčenému autorovi duchovní popularizační literatury, se to v jeho knižní novince s přehledem daří. Zároveň ukazuje, že se při takovém výkonu nemusí opakovat a současně tajemství křtu zdaleka nevyčerpá. Kniha není rigidním popisem křestního rituálu, ale příznačněji volnými úvahami o vodě v různých jejích podobách napříč biblickými texty. Prokeš jednotlivé výskyty této životně důležité látky jemně uchopuje a nenásilně ji začleňuje do pomyslné mapy, pomocí níž přibližuje význam a hloubku křtu. Veškerá biblická voda je tedy vztahována k této svátosti a autor jejím prostřednictvím křest neotřele interpretuje.
Jednotlivé příběhy začínají u samého stvoření. Prokeš tematizuje rozlehlá vodstva, nad nimiž se vznášel duch Boží. „Křest je pramen, který v každém okamžiku vnáší do mého bytí sílu, jež mi pomáhá objevovat a prožívat moji stvořenost,“ formuluje při interpretaci. Následuje voda prýštící ze skály v poušti, zachraňující žíznící Izraelity na cestě pouští při útěku z Egypta nebo vůbec nejzásadnější text Starého zákona, v kterém se objevuje voda a který je spojen se křtem, totiž přechod Izraelitů přes Rudé moře.
Absence vody
Nechybí ani dotýkání se biblických textů, kde naopak voda zřetelně chybí, namátkou v prázdné cisterně bez vody, kam vhodili Josefa jeho bratři. Kapitoly Prokešovy knihy pokrývají také novozákonní zmínky o vodě, včetně Kristova zvolání těsně před smrtí: „Žízním!“ anebo Petrovu touhu chodit po rozbouřené hladině moře jako jeho učitel. V neposlední řadě se Prokeš dotýká vody, kterou Ježíš umývá nohy svých apoštolů. Zdůrazňuje, o jak důvěrné gesto se jedná a vystihuje, v čem síla této vody stejně jako síla křtu spočívá: „Ježíš nemyje apoštolům nohy, aby už provždy zůstaly čisté. Myje jim nohy, aby měli sílu jít dál.“
Vztahování jednotlivých biblických vod ke křtu nepůsobí křečovitě. Třebaže se většina zmínek o vodě nedá bezprostředně s křtem spojit, Prokeš tak činí s citem a umem. Skrze tyto zmínky neobaluje svátost křtu balastem a smýšlenými nadpřirozenými schopnostmi, ale tyto reference napříč Biblí mu slouží k neotřelému a novému náhledu na křest, aniž by ho samotný jakkoli deformoval. Jednotlivými příběhy a svými zamyšleními směřuje k ucelenému, relativně komplexnímu pojetí křtu a toho, co znamená.
Při hledání slov pro význam křtu se Prokeš neobává volit silné výrazy. Dle něho při hovoření o křtu nejde o nic menšího než o samotný život. Současně tvrdí, že kniha (stejně jako křest) není exkluzivní, netýká se jen pokřtěných, ale kohokoli, kdo bude síle křtu otevřený. Právě nepokřtěným má kniha ambici vysvětlit, v čem tato svátost spočívá a co vše může dávat.
Křest vyžaduje aktivní zapojení
Prokeš přitom neuchopuje křest pouze jako Bohem danou milost, kterou stačí pasivně nést a tak, jak jsme ji při křtu získali, z ní po celý život čerpat. Ne, Prokeš zdůrazňuje, že křest vyžaduje naše aktivní zapojení. Vysvětluje to při zmínce o vodě prýštící ze skály v poušti, aby ukojila žízeň Izraelitů, při zdůraznění toho, že voda vytryskla až když Mojžíš do skály udeřil. „Síla křtu začíná prožitkem vyprahlosti pouště a skály. Voda křtu se objeví tak, jak bychom ji vůbec nečekali. Stane se to nějakým naším gestem, konkrétním skutkem.“
Prokeš poukazuje na univerzálnější uchopení křtu. Vnímá ho jako Boží milost, která nabývá na síle a významu až našim zapojením, naším vykročením a realizací. Současně předestírá, že voda křtu nesílí uzavřeností, šetřením nebo vystrašenou opatrností, ale naopak odvahou, otevřeností a tím, že se spotřebovává. Jinými slovy, pokřtění jí mají bez ohledu na spotřebované množství kropit na všechny ve svém okolí.
Očividně i proto Prokeš ukončuje každou z kapitol výzvou k duchovnímu cvičení. Každé začíná pokynem (často zahájeným slovy: „Posaď se do ticha nebo na klidné místo; soustřeď svůj dech, pokus se ztišit…“). Následuje pečlivě zvolená a promyšleně formulovaná série otázek, která se týká dané kapitoly a směřuje ke čtenáři osobně. Vybízí k hluboké sebereflexi a modlitbě. To také Prokeš zdůrazňuje, že jeho kniha Síla křtu v životě má být v první řadě podnětem k modlitbě. Cvičení je zakončeno několika větami (často přímo z biblické pasáže, z níž se v dané kapitole vycházelo) a výzvou čtenářům vybrat si některou z nich a vnést ji do následujících dnů. Prokeš přitom přiznaně vychází z ignaciánské spirituality, konkrétně z knihy Modlitba, která mi změnila život, a soustředí se na probuzení každodenní vnímavosti k Boží přítomnosti. Tato cvičení svou vytříbeností a hloubkou bezesporu patří k neoddělitelné páteři knihy, ne-li vůbec k tomu nejhodnotnějšímu.
Prokešův vzdělaný a současně citlivý a plynulý jazyk souzní s autorovu snahou nabídnout text přístupný široké veřejnosti. Obecně je Prokešův styl fascinující naprostou nenáboženskostí. A to přestože kniha tematizuje křest, bytostně křesťanskou a mnoha tradicemi teologie propracovanou záležitostí. Prokešova kniha má skutečně ambice přiblížit křest nekřesťanským čtenářům. Stačí pouze, aby projevili zájem a Síle křtu v životě se otevřeli.
