Bližního aby člověk (někdy dost zoufale) pohledal. Teprve v nouzi se ukáže, že bližními nejsou zdaleka všichni, na které by člověk spoléhal. Ani ti nejbližší.
Jakýsi židovský učenec přijde za Ježíšem s otázkou, co je v životě nejdůležitější. Ježíš se ho místo odpovědi zeptá: Co je v Bibli? A jak tomu rozumíš? (Protože to, co se tam píše, a to, jak tomu rozumíš, nemusí být vždycky totéž.) Učenec nezaváhá a vystřelí tak říkajíc od boku "dvoj-přikázání" lásky. Ježíšovi v tomto případě nezbývá než přikývnout na souhlas.
My už to při čtení Lukášova evangelia vnímáme tak, že Ježíš toho učence poněkud zahanbil. Nachytal ho na hruškách: Když to tak dobře ví, tak proč se ptá? Ale možná bychom mohli věnovat pozornost i tomu, že se ti dva tak perfektně shodli. A dokonce to geniální dvojpřikázání, které velmi dobře ježíšovským způsobem vše shrnuje, formuloval tentokrát ten druhý.
Tím ovšem jejich rozhovor nekončí. Židovský učenec chtěje se ospravedlnit nebo možná jen chtěje pokračovat v rozhovoru s někým, s kým si tak rozumí, položí honem další otázku: Ale s tím bližním to není tak jednoduché, že? A Ježíš mu dá za pravdu podobenstvím, ve kterém to s tím bližním, aspoň na začátku, opravdu není tak jednoduché. Na konci podobenství už ale zase ano…
Jeden člověk byl na cestě, ale nějací další ho přepadli, obrali a nechali napůl mrtvého. Zatímco jiní kolem něj jen prošli a nechali ho v tom; až úplně na konec se ho někdo ujal. To je v kostce Ježíšovo podobenství. Ostatně jedno z nejznámějších. Ale ta naše naučená odpověď, že bližní je každý, tady vůbec nesedí. Když se na závěr Ježíš zeptá, kdo z nich byl bližní, správná odpověď nezní: všichni. Naopak jím není skoro nikdo.
Dané podobenství je tentokrát zajímavé i tím, že není vyprávěno jen „v kostce“. Všichni kromě přepadeného jsou tu nějak charakterizováni. Ti první jako λῃσταὶ – to může znamenat nějaké zbojníky, bandity; nebo také partyzány a povstalce. Zkusme pro jednou ty povstalce: bojují za nezávislost Palestiny, vlastně i za toho pocestného, i za jeho svobodu. Jenomže na ten boj jsou potřeba i finanční prostředky, někdy i (něčí) život položit. Z pohledu pocestného jsou to „naši“. Ale jsou to opravdu jeho bližní, když sice bojují i za něj, ale shodou okolností ho právě přizabili?
Potom prochází kněz a levíta – typičtí představitelé Chrámu. Ti za žádnou nezávislost nebojují, ale zase předstupují před Hospodina, opět i za toho pocestného. Modlí se za něho v Chrámu a konají za něho oběti zápalné i pokojné. Jsou také „naši“, ale znamená to, že jsou i bližní?
Do třetice prochází Samařan. Ten stoprocentně není "náš". Cizinec, náplava, přesně ten, co by měl táhnout domů do toho svého Samaří a tady se neukazovat. Ale díky Bohu, že tudy šel a že se zastavil.
První část podobenství pracuje s naší představou, že bližní rovná se „našinec“, ať už tím myslíme rodinu, církev, politické přesvědčení nebo třeba národní identitu. Ten, který patří do naší „bubliny“. Ježíš i onen židovský učenec se však shodnou, že tak jednoduché to není. Bližního aby člověk (někdy dost zoufale) pohledal. Teprve v nouzi poznáš bližního. Teprve pak se ukáže, že bližními nejsou zdaleka všichni, na které by člověk spoléhal. Ani ti nejbližší.
Závěr podobenství je už zase jednoduchý: Když už se zadaří, tak tím bližním může být opravdu kdokoliv, napříč všemi kategoriemi i bublinami. Nejlíp, abys tím bližním byl ty. Tak jdi a buď.
Autor: Jiří Mrázek
Zdroj: Protestant - redakčně upraveno