Každý den od někoho slyším, že se cítí strašně unaveně, že se mu do ničeho nechce, že by nejraději jen ležel nebo se choulil v teple. Znám to. Mám to stejně. Většina lidí si to vyčítá. Mám malou výkonnost. Jsem líná. Už toho tolik nezvládám. Musím zabrat. Snad nejsem nemocný. Z čeho jsem tak vyčerpaná? Určitě to znáte.
Na druhou stranu se ovšem nedá popřít, že je pár jedinců, kteří hýří energií a silou. K těm unaveným a věčně ospalým lidem se staví pohrdavě. Zaujímají postoj ve stylu: Vy jste ale bačkory. Otužovat se, cvičit, běhat, nepoddávat se slabosti. Dlouho jsem neuměla rozpoznat, co mne v jejich suverénních řečech dráždí. Vždyť klidně mohou mít i pravdu. Ale pak jsem na to přišla. Ta nadřazenost, která signalizovala, že se sami považují za lepší, protože se necítí unavení. Přitom je to pyšná hloupost. Každý je někdy unavený.
Příroda kolem nás zpomalila, anebo zastavila docela. Květiny se stáhly, listy opadávají, míza neproudí. Zvířata se ukládají k zimnímu spánku. Denní světlo máme k dispozici kratší dobu a venku je chladno. Všechno to dohromady velí k odpočinku, k tichosti. Možná máme právě v těchto šerých dnech skvělou příležitost rozjímat nad svým životem, nad svou rodinou, nad svou prací. Jsme tam, kde jsme chtěli být? Cítíme se být na svém místě? Je cesta, po níž jdeme, tou, kterou jsme si zvolili, nebo jsme někde zabloudili? Možná naše neschopnost většího výdeje energie a pohybových aktivit má být pobídkou k tichému spočívání v bezpečném, teplém útočišti. Bez hektické činnosti, zuřivého pracovního nasazení a bez displejů všeho druhu můžeme zaslechnout tichounký hlásek svého srdce.
Co ta bolest, která někdy nečekaně vyvře a zneschopní nás rozumných reakcí? Snažíme se ji ignorovat a potlačovat. Nepotřebovala by však definitivně prožít a uzdravit? Vyčerpanost, kterou prožíváme může být způsobena tím, že neseme těžká břemena a měli bychom se jich zbavit. Odpočinek není luxus, je to nutnost. Neběžíme sprint na pár let, ale čeká nás celoživotní maraton. Kdo doběhne do cíle, ten obdrží cenu. Temné zimní období nás uzavírá doma, láká k plamenům ohně, protože potřebujeme zpomalit, zastavit, odhlédnout na chvíli od své výkonnosti a nevyčítat si to. Tady není místo pro provinilost. Jako v ročních obdobích se v přírodě střídají různé kvality života, tak i v lidském životě prožíváme různá období. Žádná zima ani žádné léto netrvá věčně. Stejně tak to platí o naší výkonnosti, únavě i bolesti. Pojďme prožít s plným soustředěním to, co je zrovna před námi. Je směšné hrát si v zimě na léto a naopak.
Pojďme zažít zimu tichou a schoulenou s přemírou spánku, pokud to tak právě potřebujeme. Hleďme v zadumání do plamenů svíček, čtěme moudré knihy, poslouchejme krásnou hudbu. Dovolme si prožít bolesti a smutky, pochopme jejich zdroje a vzorce, do nichž se přetvořily, a pak přijměme uzdravení. Nevyčítejme si slabost. Je to tak naprosto v pořádku. Nikdo nedokáže být nepřetržitě produktivní. Nebojte se, jaro přijde a my budeme zase silnější.
