Minulý týden jsem šla naší ulicí tak jako každý den ráno do práce. Svítilo slunce, bylo hezky. U popelnic před sousedním domem stál starý muž, nahýbal se do jedné z nich a něco v ní lovil. On totiž celkem pravidelně kontroluje obsah všech popelnic v celé ulici a pravděpodobně i v širším okolí.
Ten pán spokojeně posedává ve výklencích sklepních okének nebo na schodech, obklopen svými batohy, několika igelitovými taškami plnými všemožných věcí, poslouchá hudbu z malého tranzistorového rádia, něco popíjí nebo přerovnává obsah svých zavazadel. Kolemjdoucí zdvořile pozdraví a někdy zapřádá hovory, které nic neznamenají. Dámy mu nosí zbytky jídla a nechávají mu na parapetech sklepních okének různé předměty, které už doma nepotřebují. Kromě toho, že po něm zůstává strašný binec, se zdá naprosto neškodný.
Blížila jsem se k místu, kde zkoumal obsah popelnice a čekala, že mě jako obvykle pozdraví. Zatím vždycky to udělal. On se ale narovnal a začal velmi zlostným hlasem křičet na kluka, který stál na protější straně ulice a venčil svého psa. Upřeně přitom hleděl na pána nořícího se do popelnice a nemohl z něj spustit oči. Pánovi to z nějakého důvodu velmi vadilo a hlasitě se proti tomu ohrazoval. Kluk byl vyděšený, ale nemohl rychle odejít, protože pes na druhé straně vodítka něco zajímavého očichával a vzpíral se odtažení. Pán vykřikoval na kluka a vyhrožoval mu.
Byla to zvláštní a trapná situace. Nejjednodušší by asi bývalo bylo, kdybych prošla kolem bez povšimnutí a nijak se do toho nemíchala. Jenže mně bylo líto toho kluka. Přistoupila jsem tedy k pánovi a napomenula ho. Čekala jsem, že se bude chtít hádat a taky že chtěl. Křičel teď na mě a já jsem viděla, že klukovi se konečně podařilo odtáhnout svého psa o kus dál. Nikdo nemá rád, když se na něj na veřejnosti křičí.
Přestala jsem si pána všímat a pokračovala jsem v chůzi. Trochu jsem se styděla a nebyla jsem si úplně jistá, že jsem mu měla něco říkat. Jenže já bych byla ráda, kdyby se mě v takové situaci někdo zastal! Toho kluka jsem neznala a mohl mi být lhostejný, ale viděla jsem jeho vyděšený výraz. Nebyl schopen se sám bránit. Přemýšlela jsem, jestli to bylo nutné. Vždyť se vlastně nic zas tak vážného nedělo. Nějaký bezdomovec křičel na kluka se psem, no a? Cítila jsem se divně.
Zahnula jsem za roh a na chodníku přede mnou stál sloup veřejného osvětlení s reklamní cedulí ve výši očí. Text předvolební reklamy hlásal: „Odvaha dělat, co je správné.“ No ne? To by dávalo odpověď, musela jsem se usmát. Pokračovala jsem dál po ulici a proti mně šly dvě ženy. Povídaly si a jak jsem je míjela, všimla jsem si, že jedna z nich měla na tričku nápis: „Be fearless!“ „Buď nebojácný!“
Užasle jsem si opakovala ty dvě věty, které uhodily o můj pohled jen malou chvíli po tom, co jsem si uvědomila, že si nejsem jistá, zda jsem se zachovala správně. Kdybych se chtěla utvrdit, že jsem udělala dobrou věc, asi bych si něco takového řekla. Bůh někdy posílá svá potvrzení velmi rychle, a někdy dokonce i písemně.
Ano, On je úžasný, ta pachuť z konfrontace s panem bezdomovcem a vlastní nejistota, zda jednám správně, když jdu do boje, když vyvolám další příval křiku a zlého chování….a On Vám odpověděl, někdy je docela rychlý….