Uvěřil jsem, tak by to mělo jít lépe. Pochopitelně! Zvláště v časech bolesti a zmaru si představuji, že bude lépe. Střízlivě vzato a obecně řečeno, vždycky se hodí tvrdit, že víme, jak by se člověku mohlo dařit lépe, a on na to slyší, přestože mu vůbec není tak zle. A on to potřebuje! Dobře se slibují lepší zítřky, když máte po ruce evangelium, a dokonce samotného spasitele. Pak se to lehko říká, že bude lépe.
Potkávám nemalé množství lidí, kteří jsou zklamáni církví. Mělo by to přece být místo pokoje, růstu a řádu. Ale je tak složité v církvi žít. Tu je problém u sestry představené, tady zase nějaká úřední autorita. Celá ta komunita, která se schází ve čtvrtém patře, to je problém. Tak hezky to začínalo! Vždycky se najde někdo, kdo to pokazil, a bolest a zmatek je ještě větší a hlubší právě proto, že jde o církev
Manželství? Mělo by být lépe. Přece dvěma, a dokonce ve třech: tedy jemu, jí a Bohu nad nimi, by to mělo jít lépe. To přece má záruku a na tom se dá stavět. A přesto je nezanedbatelné množství těch, kteří říkají, že už to nějak dožijí anebo přemýšlejí, jak utéct s jinou či s jiným. A zmatek a trápení je ještě větší kvůli tomu, že si říkali své „Ano!“ před Boží tváří.
Jiné tělo? Stačí přece spát a jíst, jak se má, a bude lépe. Sem tam nějaká malá operace za velké peníze. Taky cvičit a honit tělo v rytmu, který pan doktor doporučil. A protože se modlím, tak bych to přece měl přemodlit, když je Kristus na mojí straně. Ta změna stojí strašně moc sil a tolik námahy jsem nečekal. Mělo to jít a ono to nejde!
Pořád je dost lidí zklamaných politikou. Budou zklamáni vždycky, ještě se nenašlo nic tak skvělého, aby to zlepšilo životy všech. Stále někdo zůstává pod čarou, stranou zájmu, prostě nevyslyšen. Jímá mne úzkost nad lidmi, kteří používají silná slova s přesvědčením, že si lepší zítřky lze vykřičet. A je tak lehké zamotat do politického slibu Krista Pána, zbožnost, mravy, charakter. A pak přijde to zklamání.
Zadržovaná modlitba
Připadá mi, že je to hodně podobné příběhu z evangelia, který popisuje, jak se Ježíš nalodil na trajekt a chtěl přeplout jezero. Tam, za jezerem, ve více či méně pohanské krajině, jej čekalo setkání s posedlým. A mluvit s démony?! Komu by se chtělo? On to neoddaloval, šel přímo a hned. A učedníci jej na palubu následovali. Prostě nastoupili s ním, i když věděli, že tohle nebude příjemná plavba. Schylovalo se k bouři a rybářský cit velel zůstat v přístavu. Jenže Ježíš rozhodl jinak. To se rozumí, že učedníky muselo napadnout, že s Ježíšem se propluje i vlnami, loď bude jak na polštáři či že Mistr něco provede a vlny se zklidní. Prostě bude líp, bude to v pohodě.
Jenže Ježíš se uložil k spánku. Prostě spal. A ne jen na chvilku. Pořád. Nedošlo mu to? Tohle se dá zaspat? Není to minimálně sociálně necitlivé, že nechal svoje vyvolené v takové šlamastice? Loď měla namále a sen o lehké plavbě se jako plachty na cáry roztrhal. Ze všech představ nezůstalo nic.
Jeden z nejcitlivějších momentů nastává ve chvíli, kdy je to třeba Ježíšovi říct, vzbudit jej a uvést do reality. Nebo v ní už je? Kdo to přesně ví? To je okamžik, ve kterém se odhodláme k modlitbě za něco, za co nás původně ani nenapadlo prosit. To přece mělo jít samo!
Ježíšovi učedníci zadržovali modlitbu tak dlouho, až propadli panice. Proto po probuzení, možná ještě vleže, zklidnil Ježíš jejich mysl. A pak přikázal větru a moři. A byl klid! Z jeho slov však můžeme cítit, že Ježíš ležící a spící anebo na nohou, je stále stejný. Je na palubě a panuje. S ním se dá i umřít, kdyby na to přišlo. Ale my zatím žijeme. Ovšem tak jako tak, nejhorší je ta panika. Ta může být smrtelná!
