Rok se s rokem sešel a opět vstupujeme do času největších křesťanských svátků, Velikonoc. Opět jsou kostely a modlitebny po celé republice většině křesťanů uzavřeny a nezbývá než oslavit tento čas s nebližšími. Nabízí se ohlédnutí se za událostmi minulého roku a přichází trpký pocit, že to čekání na návrat k „normálu“ se nekoná a je vlastně k nedohlednu.
Vzpomínáte na loňský rok, kdy jsme si mysleli, že pandemie může za pár měsíců
pominout? O rok později je stále zde, většina z nás je doma v teplácích, kde si “užívá”
sociální distancování. Pokud jste ještě k tomu věřící, tak možná právě sledujete nedělní přenos bohoslužeb ze záznamu.
Čeká nás ale návrat k normálu? Vzhledem k okolnostem a tváří v tvář číslům zesnulých a nemocných, již takové tvrzení nelze zastávat. Je jasné, že prožíváme vstup do nové éry, kde se realitou stává sociální distancování, limity pro množství zúčastněných a všudypřítomná dezinfekce. Novou realitou je i vzestup fundamentalismu, názorového extrémismu a s tím spojená polarizace společnosti.
Mnoho z nás se namísto plkání po práci u piva, či diskuzích v kavárnách, začalo názorově střetávat v online prostoru. V březnu přišel Český rozhlas s informací, že až dvě pětiny lidí v Česku, kteří používají internet, považují řadu nepravdivých informací a konspirací o novém typu koronaviru za důvěryhodné, což také mohlo přispět k nechvalnému titulu „Best in Covid”, kterým jsme se ke konci minulého roku začali opět mezi našimi sousedními státy honosit.
Jaké je tedy východisko? Co uděláme? Jak se postavíme této nové realitě?
Ačkoli jsme oproti loňsku zkušenější a lépe připraveni, nikdy jsme si nemysleli, že v roce 2021 budeme znovu v situaci, v jaké se dnes nacházíme. Společností začíná panovat tichá rezignace ale i realistická naděje, že aplikace vakcíny nám pomůže pandemii překonat.
Za poslední rok jsme vstoupili do nové reality, kde je zoufalství a strach každodenním chlebem. Namísto slov povzbuzení slyšíme z úst našich politických představitelů slova výmluv, lží a osočování. Utrpení není ale pro křesťany ničím neznámým. V křesťanském příběhu Ježíš – syn stvořitele vesmíru – dobrovolně podstoupí bolestnou, krvavou a veřejnou smrt. Je to poslední oběť, aby ostatní nemuseli pokračovat v krveprolití obětí. To je ohromující myšlenka, obrácení všech našich dominantních hodnot, naší touhy po nesmrtelnosti, po moci, po potěšení. Ukřižování je příběhem Ježíšovy konečné oběti a solidarity se světem.
Příběh svatého týdne, který směřuje až k Velikonocům, je sám o sobě plný tvrdých lekcí o nespravedlnosti, zbabělosti a zradě, což indikuje, že samotné Velikonoce jsou více než malovaná vajíčka a čokoládoví králíčci. Křesťanská víra podle evangelií stojí, nebo padá na víře ve vzkříšení, v osvobození od starých selhání a nového duchovního života, který nabízí Kristova oběť. Velikonoce nejsou o návratu ke starému normálu, ale o tom, jak jít dál, abychom byli lepší, žili lépe, milovali lépe. Velikonoce oznamují nové příležitosti, šanci zbavit se starých záští, předsudků, špatné vůle a nedůstojných činů.
Doufejme, že jako společnost ještě zatneme zuby a vytrváme. Mám tuto naději. O tom ale není biblická zvěst naděje. Biblická naděje je pevná jistota, že bez ohledu na to, co se mi v tomto životě stane, moje budoucnost je v Božích rukou a on mě pozvedne do nového života. Proč mám takovou jistotu? Protože Bůh pozvedl Ježíše Krista z mrtvých, prokázal, že smrt byla skrze kříž a vzkříšení poražena. Může být tato druhá naděje relevantní pro lidi, kteří jsou uprostřed pandemie? Věřím, že ano.
Autor: Václav Radoš
Foto: pixabay