Gisèle Pelicot byla skoro deset let dopována svým manželem omamujícími léky tak, aby ji mohl bez jejího vědomí znásilňovat a poskytovat ke znásilnění dalším mužům. Dominique Pelicot si vše natáčel a ukládal do počítače. Složka s názvem Zneužívání, jejíž obsah rozplakal i otrlé vyšetřovatele, ho nakonec usvědčila.
Hanba musí změnit strany. Tak zní podtitul autobiografické knihy Óda na život, kterou napsala sama Gisèle Pelicot ve spolupráci s oceňovanou francouzskou žurnalistkou Judith Perrignon. Letos v únoru vyšla v nakladatelství Jan Melvil Publishing v českém překladu Petry Zikmundové.
V osmnácti kapitolách s doslovem Jasmíny a Pavla Houdkových je přehledně vylíčen životní příběh francouzky Gisèle Pelicot, ženy, která se bez svého vědomí stala obětí neskutečně zvrácené povahy svého manžela a jemu podobných. I přesto se nevzdala možnosti vědomě se chopit ve svém dalším životě úplně jiné role než role oběti.
„Otevři oči, mami! Uvědom si, co ti provedl!“
Kniha začíná událostmi souvisejícími s prvním předvoláním obou manželů na policii v listopadu roku 2020, kde byla Gisèle Pelicot konfrontována s nechutným pornografickým materiálem. Následovala domovní prohlídka, výslechy, lékařská vyšetření. A také spousta otázek.
„Jak se taková věc říká dětem? Vnoučatům? A proč se to vlastně stalo? Takže ty mé výpadky paměti, malátnost, gynekologické problémy, to není rakovina ani nádor, jak jsem se léta obávala?“ říkala si Gisèle.
Zatímco se řešilo vyklízení domu, při kterém její děti zuřivě ničily vzpomínky na „krásné“ dětství, snažila se Gisèle zrekapitulovat své dětství i dětství svého manžela, jejich milostné začátky, manželství, život s dětmi i bez nich.
Mohl snad za zvrácené chování jejího muže despotický otec? Neúspěchy v práci? Její nevěra? Co přesně bylo tím spouštěčem k tomu, aby fotil jejich dceru polonahou, hrál si s vnukem na doktora a ji předhazoval jako nafukovací pannu?
Postupem času Gisèle přichází na to, že se spoustou šťastných okamžiků posledních let už šlo ruku v ruce i znásilňování. Na její narozeniny, dokonce i na návštěvě u vnoučat. Na rozdíl od svých dětí, které minulost zavrhly jako jednu velkou lež, se však rozhodla svůj život nevymazat.
Následující kapitoly se věnují dalšímu postupu policie, advokátů a přípravám soudního líčení, které se mělo původně konat s vyloučením veřejnosti.
„Veřejnost mě vnímala jako týranou ženu. Pokud bych si na své mučení vzpomínala, nic jiného by ze mě asi nezbylo, nejspíš by mě to stálo i život.“
Gisèle si mezitím našla nové bydliště, přátele, kteří k její situaci přistupovali s respektem,
a dokonce se zamilovala do muže, který jí poskytl veškerou podporu. Situace v rodině se začala pomalu stabilizovat.
Hanba musí změnit strany
Zhruba půl roku před prvním soudním líčením se Gisèle rozhodla pro veřejné jednání.
V knize líčí myšlenkový proces, na jehož konci bylo konstatování, že ona se nemá za co stydět. Hanba musí změnit strany. Stálo proti ní na padesát mužů ve věku 21–68, různého stupně inteligence, různých povolání, často otců od rodin s malými dětmi.
„Ti chlapi mě chtěli rozložit a já byla připravená se jim postavit.“ Většina z nich popírala vinu nebo alespoň bagatelizovala své počínání vůči oběti.
Následuje popis příprav k vyvracení nesmyslných argumentů obhajoby, osobních útoků a smyšlených verzí. Tato část knihy může být pro slabší povahy hůře přijatelná.
„Spousta lidí se nedokázala smířit s představou toho hrůzostrašného mužského valčíku kolem jedné postele s jednou bezvládnou ženou – ta podle nich nemohla být zcela bez viny… Začínala jsem si uvědomovat, jakým martyriem si asi procházejí oběti, které seberou odvahu, v dobré víře jdou násilníka nahlásit a tváří v tvář policistovi nebo i někomu ze svých blízkých nemají nic než své pošramocené tělo a paměť.“
Kniha končí úspěšným završením soudního procesu a poukazuje na celospolečenský i právní dopad, který Gisèlina odvaha vyvolala.Ačkoli kniha obsahuje místy velmi emotivní pasáže nebo popisy hrubých sexuálních praktik, nemá čtenář díky vhodně použitým slovním obratům pocit, že by na něj byl činěn nátlak přidat se na jakoukoli stranu. Troufám si říct, že vzhledem k závažnosti tématu a společenskému tlaku je to velmi vyvážené, a přitom pravdivé čtení.
