Polarizace společnosti je v současnosti velmi silná. Debaty na sociálních sítích či na internetu pod články v novinách jsou plné nenávisti, výsměchu, odsuzování a pohrdání. Přestože toleranci mezi ctnosti nezařazuje Aristoteles ani Konfucius, stává se z ní dnes velké téma. Jak mají žít vedle sebe lidé, jejichž víra, praxe, přesvědčení a hodnoty se nejen liší, ale dokonce jsou v přímém rozporu? Můžeme pevně nesouhlasit a přitom být laskaví?
Charakteristika současné nové kultury
- Smyslem života je štěstí. Současná společnost rezignovala na jakýkoliv metapříběh, ve kterém by se lidé mohli najít, a tak nalézt i štěstí. Místo toho si dnes každý sám tvoří svůj vlastní příběh a smysl života. Neobjevuje ho, ale sám si ho definuje. Smysl života se redukuje na prožívání štěstí tady a teď. Pokud nemohu prožívat štěstí (podle své vlastní definice) tady a teď, můj život ztrácí smysl. Proto pandemie tak silně destruuje vnímání štěstí lidí, protože možnosti jak prožívat štěstí tady a teď, jsou značně omezené.
- Nesuď (mě). Jelikož každý má právo si sám definovat a žít svůj životní příběh, nikdo nemá právo soudit druhého. Posuzování či dokonce odsuzování druhého narušuje toto jeho základní právo.
- Neubližujte (mi). Hranice mé svobody končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nejde jen o fyzické ubližování, ale jakákoliv kritika je vnímána již jako “hate speech”, která zraňuje, degraduje mou hodnotu, a proto je nepřípustná.
Jak zajistit, aby tyto tři práva měl každý zabezpečené? Odpovědí je tolerance.
Co je tolerance?
Pojem tolerance pochází z latiny a slovo tolerare znamená strpět. Tento pojem se poprvé objevil v 15. století během náboženských válek. Zjednodušeně tolerance znamená, že se přenesu přes to, když někdo koná, mluví či myslí jinak než já.
I když se v současnosti pojem tolerance vnímá pozitivně, může s sebou nést i negativní význam. K tomu dochází tehdy, když je tolerance důsledkem radikálního skepticismu, podle kterého mají všechny názory stejnou hodnotu, a proto neexistuje pravda, pro kterou by sálo za to bojovat. Jinými slovy, tolerance může znamenat i rezignaci na pravdu a hodnoty, které by měly být obecně uznány.
Tato část je klíčová pro naše pochopení toho, co se děje v současné společnosti. Otázka, před kterou stojíme, zní následovně. Musíme na oltář tolerance obětovat přesvědčení, že existují nějaké absolutní, nadčasové a objektivní platné hodnoty a pravdy? Nebo musíme přijmout přesvědčení, že hodnoty dobra a zla, pravdy a lži, jsou relativní? Tolerance tak může být projevem ochoty strpět odlišnost druhého, ale také projevem rezignace na pravdu a morální hodnoty.
Křesťanská víra zastává přesvědčení, že nadčasové a absolutní hodnoty dobra a zla, pravdy a lži existují a jsou důležité pro fungování jednotlivce i celé společnosti. Samozřejmě takové hodnotové přesvědčení může mít i člověk jiného náboženství či bez náboženské víry. S takovým postojem se však přirozeně (nejen) křesťanství dostává do konfliktu se současnými snahami vybudovat tolerantní společnost.
Historicky se tolerance ukázala jako efektivní cesta k usmíření napětí mezi různými skupinami. V Evropě to byly zejména náboženské války mezi katolíky a protestanty (nebo přinejmenším nábožensky zdůvodňované konflikty, protože skutečné zájmy byly nejednou i ekonomické, územní, mocenské). V našem prostředí zejména mezi protestanty pozitivně rezonuje Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781, kterým vyhlásil omezenou náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost pro stoupence nekatolických vyznání (evangelického, reformovaného a pravoslavného) s římskými katolíky. Tím byla prakticky ukončena protireformace. Důvody pro tuto změnu byli více pragmaticko-ekonomické, než ideově-morální.
Tři formy nesnášenlivosti
Dnes je inkluze považována za morální dobro a exkluze (vyloučení) za morální zlo. Inkluze se propaguje jako jediná cesta ke klidu a štěstí, tedy akceptace každého bez ohledu na jeho rasu, náboženství, pohlaví nebo sexuální orientaci. Je však taková inkluze vůbec možná?
Inkluze znamená zahrnout, začlenit nebo včlenit něco odlišného do většího celku jako jeho plnohodnotnou součást. Ve společenské rovině to znamená, že většinová společnost mezi sebe přijme rovnocenně i člověka z jiné kultury, rasy, hodnotové orientace apod. Tím se samozřejmě sama společnost do jisté míry mění. Míra změny závisí na tom, jak velká skupina se včleňuje do celku. Jiná je situace, pokud se začleňuje jednotlivec, jiná je při začleňování celé komunity. Samozřejmě, že tato akceptace má hranice. Pokud by společnost akceptovala to, co ji rozloží, znamenalo by to její zánik.
Timothy Keller mluví spolu s Miroslavem Volfem o existenci minimálně 3 způsobech vyloučení:
- Vyloučení – “Jdi pryč ty, nebo půjdu já.” Nechci s tebou žádný vztah. Zápas kdo z koho. I násilně. Dějiny jsou toho nesčetným příkladem.
- Podmanění – “Já ti určím, co, kde a jak budeš dělat.” Je to vztah nadřazenosti. I zde může být přítomné násilí. Např. vyloučené komunity, ghetta, apartheid apod.
- Asimilace (přizpůsobení, splynutí) – “Chci mít s tebou vztah, ale buď jako já.” I toto je stále forma vyloučení.
První dva způsoby představují jasné vyloučení (a konflikt). Třetí způsob je nejtolerantnější, ale také ve skutečnosti neakceptuje druhého v jeho odlišnosti, ale nutí ho přizpůsobit se většině.
Tolerance vs netolerance
Netolerantní řeknou: my máme pravdu, vy se mýlíte, jděte pryč. Tolerantní říkají, že nikdo nemá pravdu. Podle nich morálním absolutnem je, že morálka žádného člověka není absolutní.
Současná definice tolerance říká: Jen tehdy budemespolu vycházet, pokud každý připustí, že všechno je relativní, pravda je sociální konstrukt, neexistují transcendentní morální absolutna, nikdo nemůže říci, že jedno náboženství je lepší a tamto horší, nebo že ty morální hodnoty jsou lepší než druhé. Pokud jsme všichni relativisté, dokážemespolu žít… Ale pokud si někdo myslí, že má pravdu, je nebezpečný a musí z kola ven.
Ve skutečnosti je to asimilace. Můžeme mít všechny kultury, všechny víry a přesvědčení pospolu – pokud si nikdo z nich nemyslí, že má pravdu. Na začátku to vypadá jako inkluze, ale ve své podstatě je to také exkluze. V konečném důsledku se stejně netolerantní s tolerantními navzájem neakceptují.
Netolerantní člověk říká: Já mám pravdu a jsem lepší než ty. Tolerantní říká: Já nic nehodnotím, vše je relativní, nikdo nemá pravdu, ale pokud si ty myslíš, že máš pravdu, jsem lepší než ty. V obou případech je výsledek stejný. V obou případech je to hra o moc a vylučování toho druhého.
Je třeba říci, že limitem sekulárního přístupu je právě tolerance, respektive asimilace. Určitě je to lepší přístup než vyloučení nebo podmanění. Je však ještě nějaká další možnost? O této další možnosti více v pokračování příště…
Zdroje: Timothy Keller, podcast Receptive Grace
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List
