Začtěme se do krátkého rozhovoru z knihy Chaima Potoka Jmenuji se Asher Lev. Malý chlapec v příběhu uvidí mrtvého ptáčka a ptá se otce, proč zemřel. Otec mu vysvětluje, že všichni jednou musí zemřít – tatínek, maminka a jednou i on sám. Chlapec tomu nerozumí. Nemůže pochopit, proč by všechno živé mělo jednou ztichnout jako ten mrtvý ptáček.
Ptá se tedy: „Proč?“ Otec odpoví: „Protože to Bůh takto stvořil.“ Chlapec se znovu ptá: „Proč?“ A otec odpoví: „Aby byl život vzácný, Ashere. Něco, co máš navždy, nikdy není vzácné.“
V této větě se dotýkáme jednoho z paradoxů lidského života. Právě proto, že není nekonečný, je pro nás tak vzácný. Proto nás smrt bolí, proto se života držíme, pokud nesnesitelně netrpíme, a proto si nemyslím, že bychom jako křesťané měli přestat život milovat a chtít žít.
Je to trochu jako se svatební kyticí z živých květů. Rádi bychom si ji uchovali, aby nám navždy připomínala krásný okamžik svatby. Přesto volíme živé květiny, nikoli umělé, přestože víme, že jednou zvadnou. Právě jejich pomíjivost je součástí jejich krásy i vzácnosti.
Co ale může zmírnit smutek z pomalu odkvétající kytice? Především láska, se kterou jsme ji darovali.
Možná je v tom určitý obraz našeho života. Ztráta, umírání a pomíjivost bolí. Křesťanství netvrdí, že tomu tak není. Ježíš sám plakal u hrobu svého přítele Lazara.
Křesťanská naděje ale říká, že pomíjivost a smrt nemají poslední slovo, protože existuje něco silnějšího než smrt. Je to Boží láska. Ne jako abstraktní cit, ale jako konkrétní láska Boha, který nás neopouští ani ve smrti a který nám v Kristu zaslibuje život, jenž smrtí nekončí.
Proto se v křesťanském životě nemusí navzájem vylučovat věci, které někdy vnímáme jako protiklad. Můžeme život hluboce milovat a zároveň toužit po setkání s Bohem. Můžeme mít ze smrti strach, a přitom tímto strachem nemusíme být zotročeni. Můžeme plakat nad tím, co ztrácíme, a současně mít naději v to, co přijde.
Křesťanská naděje tedy nespočívá v tom, že se přestaneme držet života, ale v tom, že víme, komu svůj život nakonec odevzdáváme.
Mám za to, že pokud se naučíme v tomto paradoxu žít, můžeme skutečně žít naplno. Ne proto, že smrt vytěsníme, ale protože víme, že ani smrt nemůže člověka vytrhnout z Boží lásky.
