„Pokud se naučím lidi redukovat a nepřijímat je v jejich celistvosti, tak v konečném důsledku zůstanu sám, tak jako Jonáš,“ říká Dalimil Staněk, kazatel Církve bratrské, psycholog a učitel z Evangelikálního teologického semináře v Praze. Ve své knize se Jonáš (2025) pouští do nezvykle podrobného čtení jedné z nejznámějších starozákonních knih. V rozhovoru mluví o Jonášovi jako o anti-hrdinovi, útěku před zodpovědností, hříchu exkluze i o tom, proč může starověký příběh stále nastavovat zrcadlo dnešnímu člověku.
Starozákonní Jonáš má jen pár stran, vaše kniha přes čtyři sta. Co se v tomto krátkém příběhu podle vás skrývá, že stojí za tak rozsáhlý rozbor?
Kniha Jonáš je hutné starověké literární dílo. Každá věta má ohromnou hloubku, jednotlivá slova jsou staletími prověřená a mají bohatý význam. Někdo si dal hodně práce, aby tam nebylo nic navíc. Rozbor takového textu pak přirozeně zabere více prostoru. Každý detail je portálem do bohatého světa asociací a témat, které jsem se pokusil nastínit a propojit s tím, co je nám lidem důvěrně známé.
Když čtenář Jonáše zná jen jako příběh o prorokovi, který skončil v břiše velké ryby, co podstatného podle vás přehlédne?
Během prvního přečtení vyvstanou do popředí právě ony zvláštní prvky příběhu. Velká ryba, podivuhodně rychle rostoucí rostlina, poslušná bouře a žravý červík. Málokdo si přes všechno to, co v knize je a s čím nemá zkušenost, uvědomí, jak dobře kniha odráží naše běžné každodenní prožívání. Chci čtenářům ukázat, že za starověkými obrazy a mytologickými prvky se nachází něco univerzálně lidského, k čemu se můžeme vztáhnout a co nám nastavuje zrcadlo.
Proč jste tak důkladně Jonáše rozebral právě teď? V čem je jeho příběh aktuální a užitečný?
Právě teď je stejně dobrý čas jako jindy. To, že příběh přetrval staletí, znamená, že je nadčasový. Nese v sobě taková témata, která budou vždy aktuální. Záleží jen na tom, jak dobře si uvědomujeme sami sebe a své prožívání a zda si pustíme příběh blíž k tělu. Mě osobně na příběhu oslovilo téma zodpovědnosti, samoty, regulace emocí, osobnostní proměny, krize, autenticity a smyslu života.
Jonáš jako člověk na útěku
Vaše kniha nese podtitul Bouřlivé proměny v člověka. Co tím myslíte? Proč „v člověka“ a kdo se v něho proměnil? U samotného Jonáše přece proměna „v lepšího“ člověka jistá není, ne?
To je výborná otázka. Název knihy má v potenciálním čtenáři vyvolat právě takovýto zájem. Každý člověk má svou neoddiskutovatelnou hodnotu jako lidská bytost, a přesto se zdá, jako by lidství nebylo něco automatického. Lidskost, jak ji chápeme, souvisí s určitou zralostí, morálkou a vyššími kognitivními funkcemi. Pes nikdy v naší mysli nepřestane být psem kvůli tomu, jak se chová. U lidí to ale vnímáme jinak. Říkáme, že se někdo zachoval lidsky, nebo naopak nelidsky. Naše lidskost je provázána se zralostí.
Když věnujeme pozornost detailům příběhu, je patrné, že se Jonáš mění. Od začátku je pasivním jedincem, který mlčí, je sám, neuvědomuje si své vlastní prožívání, chová se vyhýbavě a nepřijímá zodpovědnost za výzvu, kterou před něj Bůh předloží. Vrcholem jeho pasivního útěku je, když požádá námořníky, aby ho hodili do moře, podobně jako náklad, který vyházeli před chvílí. Nehýbe se, neobrací k Bohu, je jako nelidský balík, který někdo vrhne přes palubu. Nevyužívá podstatnou část svého lidského potenciálu.
Pak skutečně skončí na dně moře…
Teprve v břiše ryby se začíná obracet k sobě a k Bohu. Postupně naplní své poslání a nejen to. Začne si uvědomovat své emoce, a dokonce rozvine dialog s Bohem. Závěr Jonášovy proměny v příběhu chybí. Poslední výjev ho zachytí ležícího venku na parném slunci s Boží otázkou, která mu víří v hlavě. Zvedne se, nebo ne? Překoná svou pasivitu, samotu a touhu zemřít? Já vidím závěr nadějně.
Když v člověku začne proces zrání a proměny, od určité chvíle už je v podstatě nezastavitelný. Je to, jako když vám někdo pustí sekvenci videa, ve kterém se dítě rozjede na klouzačce, v polovině sjezdu video přeruší a pak se vás zeptá, jestli si myslíte, že dítě dojelo dolů, nebo ne. Ze zkušenosti odvodíte trajektorii změny. Jakmile změna nastala a děje se, tak už se s vysokou pravděpodobností dokončí. To stejné vidím u Jonáše.
Jonáše představujete jako nezodpovědného proroka. Je to skoro až anti-hrdina, nejméně sympatická postava celého příběhu. Není schopen přijmout zodpovědnost za svůj úkol a vůbec za sebe sama. Oproti tomu židovský Bůh přijímá zodpovědnost také za svět. Co vám na zodpovědnosti jednoho nebo druhého přijde inspirativní?
Zodpovědnost je pro mě osobně důležitá hodnota. Neznamená to, že se sám někdy nezachovám nezodpovědně. Uvědomuji si však, že život, jak ho známe, je nevyhnutelně spojený s utrpením. Jediné, co dokážu postavit proti němu, je smysl, a ten úzce souvisí právě se zodpovědností.
Život bude bolet, ale mohu v něm přijmout smysluplné poslání nebo výzvu: péči o zahradu, psaní knihy či rozvoj druhých lidí. Pokud se budu zodpovědnosti jen vyhýbat a usilovat pouze o příjemné prožitky, utrpení mě stejně dostihne, podobně jako Jonáše. I jeho opakovaně zasahují živly reality: vítr, voda i sluneční žár. Touží zemřít, protože jeho utrpení je veliké a není vyvážené žádnou smysluplnou činností. Bůh je naopak v příběhu postavou, která zodpovědnost přijímá. Dokonce i on trpí lítostí nad rozpadlým městem i nad zatvrzelým Jonášem a rozhodne se s obojím něco udělat.
Mluvíte o vyhýbání se zodpovědnosti. Nejsme dnes ale zodpovědností zahlceni? Není dnešní společnost důrazem na zodpovědnost „každého za sebe sama“, výjimečnost a seberealizaci jednotlivců přesycená?
Souhlasím, že téma zodpovědnosti je velmi aktuální. Jde o to, že žijeme v mnohem komplexnějším světě než generace před námi, a je tedy mnohem náročnější se rozhodnout, za co přijmout zodpovědnost a za co už ne. Před každým z nás se otevírá svět jako nekonečný potenciál výzev. Jen si projděte kontakty v mobilu, komu všemu můžete dnes napsat a zavolat, projeďte si stránky humanitárních organizací, kolik projektů můžete podpořit.
Otázka je, za co zodpovědnost přijmout a co nechat být. Všímám si lidí, kteří se snaží přijmout zodpovědnost za to a ovlivnit to, co nemohou. Řeší intenzivně klima, válku, život kamarádky s problémy nebo podivné výroky světového politika. Ale už si nevšimnou, že mají napjatý vztah doma, neuklizeno na stole a neodepsali na e-mail.
Řečeno metaforou knihy Jonáš, je otázka, co jsou naše Taršíše (místa útěku) a Ninive (místa zodpovědnosti). Souvisí to s našimi prioritami, emocemi, ale také se schopností být v tichu a naslouchat sobě a Bohu v tom, za co reálně dnes přijmout zodpovědnost.
Rozumím tomu tak, že dnešní důraz na seberealizaci je prostě jen jeden ze systémů hodnot, který si člověk může zvolit, aby podle něj třídil výzvy na Taršíše a Ninive. Existují ale i jiné systémy hodnot, podle kterých se mohu rozhodovat.
Jaké? A který systém hodnot preferujete vy?
Každá rodina a společenství má svůj systém hodnot, podle kterého určují, co je důležité, čeho si všímat a co přijmout jako výzvu. Pro jednu rodinu to bude dům, zahrada a rodinný čas. Jiná rodina je zase celá ponořená do církevní práce.
Mám zkušenost s tím, že se tyto systémy hodnot také během života proměňují. Já hodně dlouho žil s tím, že mým Ninivem jsou druzí lidé. Investoval jsem do jejich rozvoje, přednášel, učil, dělal terapie, byl s nimi a všímal si jejich růstu.
Během let jsem ale přestal být vnímavý na aktuální výzvy, které od Boha mám, které mě směřovaly více ke mně samotnému, mému růstu a vnitřnímu světu, potřebě mé vlastní proměny. Práce se v určitou chvíli stala mým Taršíšem – místem, kam utíkám před sebou. A to přineslo veliké bouře a donutilo mě to přehodnotit můj systém hodnot a podívat se do aktuálního Ninive. Zažil jsem si tak Jonášův příběh na vlastní kůži.
Když druhé přestaneme vidět
Opakovaně se dotýkáte pojmu „hřích exkluze“. Je úsměvné, že židovského anti-hrdinu Jonáše strčí do kapsy, co se týká zralejší zodpovědnosti i jednání, pohanští námořníci a později i Ninivští. Hřích exkluze podle vás spočívá v ignorování, nebo dokonce vylučování druhých. V čem je tento hřích „jonášovský“ a proč je nebezpečný dnes? Myslím tím pro jednotlivce i celou společnost.
Problém exkluze spočívá v tom, že si druhé lidi zredukuji, označím si je nějakou nálepkou, a tím si vytvořím jejich mentální reprezentaci, kterou už nadále nemusím zkoumat a řešit. Optimalizuji tak energii, kterou bych jinak musel vynaložit k tomu, abych druhého poznal komplexněji, což je pochopitelné vzhledem k tomu, s kolika lidmi se potkáváme. Označím si lidi jako věřící a nevěřící, Američany a Číňany, konzervativce aprogresivisty. Jakmile si druhého zařadím, mám o něm jasno. Zvláště pokud použiji negativní nálepku, mohu druhého lehce odmítnout.
Jedním z důsledků tohoto přístupu je samota. Pokud se naučím lidi takto redukovat a nepřijímat je v jejich celistvosti, tak v konečném důsledku zůstanu sám, tak jako Jonáš. Na každém našel něco, co ho od něj oddělilo. Společenským důsledkem tohoto přemýšlení jsou frakce, které spolu více či méně otevřeně zápasí, aniž by byly schopny nadhledu a vzájemného poznání.
Z hlediska duchovního vývoje jsou exkluzivistické postoje přirozenou náboženskou formou v určitém stádiu vývoje víry. Zralejší víra však hledá způsoby, jak je překonávat a směřovat k postojům, které jsou více univerzální, a právě tímto směrem nás zve autor knihy Jonáš.
