Štěstí, které hledáme, nemůžeme najít v sebeuspokojení. Prázdnou duši totiž nevyléčí poslední model iPhonu ani exotická dovolená. Štěstí je stav, který závisí především na pevných vztazích a na vědomí, že můj život má smysl.
Nedávno jsem v knize J. Sackse četl následující historku. Kdysi se na jakéhosi rabína obrátil jistý muž v dopise zhruba v tomto duchu: „Rabíne, potřebuji vaši pomoc. Jsem v hluboké depresi. Modlím se, ale útěchu nenalézám. Plním náboženské příkazy, ale nic při tom necítím. Jsem na pokraji svých sil.“
Rabi odpověděl naprosto neodolatelným způsobem, aniž by při tom použil jediné slovo. Jednoduše zakroužkoval první slovo každé věty mužova dopisu: zájmeno „já“. (Pointa více vynikne v angličtině, kde se používá I need, I am, I pray atd.) Naznačil tím, že jádrem mužova špatného stavu je zaujetí sebou samým.
Tento postřeh je i jedním z klíčů pochopení biblické knihy Kazatel. Autor této knihy vyjadřuje únavu ze života navzdory tomu, že má vše, na co si může člověk jeho doby vzpomenout. Když budeme číst popis toho, co pisatel všechno dělal, měl a dokázal, pak ve čtyřech verších je 11x první osoba singuláru (Kaz 2,4–8). Jinými slovy já, já, já… Kazatelova sklíčenost měla původ v tom, že vše, co dělal, bylo jen o něm a pro něj.
Štěstí, které hledáme, totiž nemůžeme najít v sebeuspokojení. Proto člověka nemůže uspokojit konzum, který se primárně zaměřuje na uspokojení jeho potřeb, případně potřeb jeho nejbližších.
Když sledujeme naši životní úroveň, pak je nejvyšší v dějinách lidstva. Jsme v průměru o mnoho let déle na světě než naši předkové, děti nám při porodu téměř neumírají, cestujeme jako nikdy v dějinách, máme pračky, myčky, mobilní telefony s obrovskými úložišti. A přesto nejsme šťastnější. Dokonce ve stále větší míře užíváme antidepresiva a trpíme nejrůznějšími stresovými syndromy. Co se stalo?
Lék, který se na první pocit nabízí, je další dovolená, více zážitků, více věcí… jenže pocit štěstí z nabytí další věci, z další destinace, z dalšího zážitku brzy vyprchá a dostaví se jen nová touha. S ní se ale pojí také nespokojenost z toho, co ještě nemáme, kde jsme nebyli a co jsme neviděli. Tedy nejedná se o lék, ale o past. Prázdnou duši totiž nevyléčí poslední model iPhonu ani exotická dovolená. Proč? Protože to vše je především o mně.
Jenže v čem je štěstí? Štěstí je stav, který závisí především na pevných vztazích a na vědomí, že můj život má smysl. Proto mohou být šťastní lidé, kteří toho moc nemají a kteří toho moc neviděli. Jsou šťastní, pokud zakouší pevné vztahy s lidmi a s Pánem Bohem, pokud žijí životy pro druhé, v případě křesťanů pro Boží slávu.
Někdy jsme na jistou konzumní mentalitu přistoupili i v církvi, kdy cílem se stává především brát. Jistě že mám i brát, ale duchovní vyzrálost je i v tom, že žiju pro druhé. Že dávám. Jako kazatel si někdy lámu hlavu, jak motivovat druhé do služby. Zda nechci moc. Ale i díky tomu, co je v článku popsáno, jsem klidný.
Službou nejen pro druhé, ale i s druhými, totiž sebe i druhé zvu k tomu, abychom naplnili svoje poslání na tomto světě a tím vlastně byli skutečně šťastní.
Redakčně upraveno
Zdroj: Časopis Brána