Ráno jsem se probudila docela brzo. Spánek ve vlastní posteli je po nějaké době vždycky sladký. Včera večer jsme se vrátili z parádní dovolené. Byl to nádherně klidný týden. Ani jednou jsme neslyšeli houkání sanitky, policie nebo hasičů. Slýchali jsme vlastně jen směšně tenorové kokrhání kohouta někde zdálky, štěkání psa, štěbetání sýkorek a šumění listů stromů ve větvích.
Po probuzení jsem vstala, uvařila jsem si kávu a zamyslela jsem se nad tím, co po týdnu mimo svou domácnost potřebuju. Prozkoumala jsem ledničku i spíž a věděla jsem to zcela přesně. No jasně, potřebuju nějakou zeleninu a ovoce, musím zajít na trh. Hodila jsem na sebe letní šaty a do proutěné tašky sbalila peněženku a klíče. Vyšla jsem z domu a zamířila na tramvaj.
Nastoupila jsem a jela přesně tři zastávky. Když jsem vystoupila na tramvajovém ostrůvku, zrovna měla auta zelenou. Z obou stran jely proudy vozidel, některá z tramvají výstražně zvonila, byl to chaos. Stála jsem na ostrůvku mezi desítkou lidí, zděšeně hleděla na semafor na přechodu pro chodce a uvědomovala jsem si ten hluk.
Padl na mne stres. Tolik kraválu! Obvykle jsem na město zvyklá a nebojím se. Umím se proplétat dopravou a možná jsem na přechodech někdy i drzá, ale po týdnu v tichu, klidu a samotě se mi věci zdají být jiné. Tísnivé. Tolik hluku. Tolik stresu. Pořád nějaká rozhodnutí.
Takhle já normálně žiju? Je to normální? Není divu, že bývám tak unavená, když procházím městem. Ono asi není běžné být v takovém hluku a tlaku. Neuvědomila bych si to, kdybych nestrávila týden v naprostém klidu a tichu. Stála jsem na tramvajovém ostrůvku a trnula. Bylo to naprosto divné a vyčerpávající.
Přešla jsem na ulici směřující k zeleninovému trhu a s košíkem v ruce se posunula k náměstí. Na trhu hluk nebyl. Tam smysly zachytávaly barvy, vůně a jiná úroveň vnímání.
Nikdy jsem si neuvědomila ten rozdíl. Existuje prostředí, kde je ticho jako základní stav. A nikdy mne nenapadlo, že ho tak strašně potřebuju. Neuvědomila jsem si, že to je základní úroveň, na které se pohybuju a bez níž nedokážu existovat.
Procházela jsem trhem a vybírala si zeleninu k nákupu. Pomalu jsem plnila svůj košík. Rajčata, papriky, okurky, mladá zelená cibulka. Pak jsem neodolala broskvím. A přiznávám, že ani švestkám. Prostě jsem koupila od každého trochu.
Pak jsem zahlédla vyzrálé meruňky. Ozvěny ráje? Ano. V mých představách se vznášely jak saláty, tak moučníky. Kdo by odolal? Ale přesto jsem pořád silně toužila po tichu, po té věci, kterou si člověk nemůže jen tak koupit. Ani na trhu.
