Rozhovor nad knihou Zelená spiritualita. I. část
„Zelená spiritualita znamená pustit se do dobrodružného objevování hloubky tohoto pozemského života,“ říká básník a psychoterapeut Adam Borzič. V první části rozhovoru nad knihou Spiritualita posvátné Země (Portál, 2026) mluví o tom, proč spiritualita nemusí být vyhrazena náboženským profesionálům, co znamená říct životu radikální „ano“ a proč Západ podle něj příliš často banalizuje skutečnost.
Vaší knihu stavíte na „zelené spiritualitě“. Kdybyste ji měl ve stručnosti představit těm, kdo knihu nečetli nebo nepochopili, co je to?
Je to spiritualita, která se vztahuje k pozemskému světu. Dnes je tento svět v ohrožení a čelíme krizím v mnoha oblastech, jsme například svědky zániku biodiverzity. Tedy je to spiritualita orientovaná na svět, v dnešní krizi tudíž reaguje na podmínky společnosti a kultury, které život ohrožují. Je tu ale stále život, který plodí neuvěřitelnou krásu a rozmanitost. Zelená spiritualita chce tuto krásu ocenit.
Proč by měla zelená spiritualita zajímat nejen ekology a milovníky přírody, ale i běžného člověka? Proč by o ni měl usilovat?
Proč by člověka měla zajímat spiritualita vůbec je otázka, že? Můžeme žít dál klouzáním po povrchu a takto projít život od kolébky po hrob, nic se nás nemusí dotknout, nic nás nemusí zasáhnout. Je možné takto žít a mnozí takovouto cestu volí. Spiritualita je ale hledáním hloubky života. Schválně používám nenáboženský jazyk. Tato hloubka života nám dnes odhaluje znejistěný život, život v ohrožení. Stačí se zeptat zemědělců nebo zahrádkářů, jak je to teď v létě s nedostatkem vody… Proč by to mělo běžného člověka zajímat? Protože na Zemi probíhá život. Zelená spiritualita znamená pustit se do dobrodružného objevování hloubky pozemského života. Spiritualita nabízí člověku určité zdroje, někdy nečekané nebo tajemné, ale v podstatě člověku dosažitelné. A ty umožňují ptát se a hledat kreativní odpovědi na přítomné složité situace. Neprosazuji instrumentalizaci duchovního života – ale takové tázání a tvůrčí hledání autentická spiritualita umožňuje.
Mluvíte o duchovních zdrojích. Taky čtenáře provázíte čtyřmi cestami zelené spirituality (via positiva, via negativa, via creativa a via transformativa). Jistě, fungují dohromady. Přesto dá se říct, která z nich je nejdůležitější? Nebo přesněji která z nich v naší západní společnosti chybí nejnaléhavěji?
Tyto čtyři cesty jsem přejal od amerického teologa Matthewa Foxe. Nahrazují tradiční novoplatónský model tří cest, orientovaný spíše individualisticky. Žádná ze čtyř cest není nejdůležitější. Všechny čtyři jsou propletené a spojují nás s mystériem života. Když to vezmu postupně, jak jste je vyjmenoval, život potřebuje extázi, vnímání bolesti a soucitu, rovinu tvořivosti i proměnu situací, podmínek a stavů života. Po pravdě si myslím, že západní společnost má největší problém s tou první. Je to paradoxní, Západ je vykreslován jako hédonistický, neustále si užíváme… Víte, miluju jedno místo z křesťanského mystika Thomase Mertona. Popisuje, jak vidí ptáčka u vodopádu a říká: „Jenom bezbožná mysl není schopná vidět takový zázrak a posvátno.“ Tak to na nás sedí!
Banalizace skutečnosti je jedním z velkých hříchů Západu. To neznamená, že takoví lidé, které charakterizuje Merton, nejsou schopni žasnout, do hloubky prožívat život. Ale úžas a vnímání posvátna nedefinují náš přístup k poznání a vidění světa. Vezměte si třeba hodiny biologie ve škole. Málokdy jsou studenti nabádáni k lásce ke zvířatům a rostlinám, které studují. Není to pro nás běžné. V naší společnosti pociťuji radikální nepřítomnost érotu, čímž nemyslím otupující zábavu, která nás láká na všech frontách. Ta nás jenom usvědčuje v tom, že nejsme schopni plně vnímat realitu, upadáme do její banalizace. Chybí nám otevřenost vůči zázračné povaze světa. Dnešní ekologická destrukce je toho jen následkem.
Už jste uvedl, proč by se měl o zelenou spiritualitu zajímat každý. Může jí ale každý disponovat? Čtenář může naopak nabýt dojmu, že taková spiritualita je otevřená jen těm, kdo jsou schopni takového intelektuálního výkonu jako Vy v knize, v níž čerpáte z nesčetného množství rozmanitých duchovních tradic.
Opravdu si nemyslím, že spiritualita je tu jen pro ty, kdo se jí profesionálně zabývají. To by bylo smutné. Zkusím odpovědět pozitivně. Co je potřeba k tomu, aby člověk mohl žít zelenou spiritualitu? Potřebuje zvědavost, zájem o svět kolem sebe. Potřebuje určitý druh předběžné laskavosti, tím myslím základní orientaci na dobro: říct radikální „ano“ životu. A taky potřebuje návrat k sobě. Tím myslím ke svým vlastním hlubinám a zdrojům – k tomu pomáhá meditace nebo modlitba. Může to být vlastně jednoduché. A potřebuje mít zájem o oblast ducha – což je s předchozím propojené. Je dobré se naučit pohybovat se v určitém náboženství anebo i napříč duchovními tradicemi. Takže ano, věřím, že když člověk disponuje alespoň něčím z toho, co jsem uvedl, zelená spiritualita je mu otevřená.
Sám jsem se dlouho díval předsudečně na ateistické materialisty. To se změnilo díky jednomu mému klientovi. Byl to naprostý materialista, ale to, s jakou hloubkou prožíval skutečnost, a jak byl laskavý a soucitný a měl smysl pro hloubku života, to mě fascinovalo. Jen se zkrátka neodvolával na transcendenci. Takže existují náboženské i nenáboženské cesty ducha.
Druhá část rozhovoru brzy.
Foto: Barbara Rzymanová
