Pokud v Evropě i jinde ve světě sledujete život křesťanských společenství, škol, řeholí nebo umění, jistě jste si všimli jedné věci. Na rozdíl od českého prostředí je křesťanský svět za našimi hranicemi orientován silně sociálně, občansky a politicky. Žije aktivismem, který u nás doma často chybí.
Odráží se to v širokém spektru křesťanské agendy i všedního života lidí. V Česku je reflexe víry, evangelia a církevního života zaměřena až na výjimky na abstraktní teologická a filosofická témata, která občas souvisí s reálným životem jen oklikou.
Kdy naposledy jste slyšeli třeba členy České biskupské konference hovořit o otázkách těžko dostupného bydlení (nejen v Praze), o sociálních problémech a napětí v bývalých Sudetech, chudobě, křesťanském vztahu k uprchlíkům či prekarizované práci, v níž se člověk i přes všechnu námahu nemůže ekonomicky nikam posunout?
Místo vložení se do konkrétních společenských problémů tak, jak to známe například z Francie, Španělska nebo Německa, jsme svědky jen občasných, a to dost obskurních vystoupení, týkajících se třeba Istanbulské úmluvy či genderových témat.
Po roce 1989 církevní aktivismus postupně slábl, až vymizel
Dávno neplatí, pokud kdy vůbec platilo, rozhodnutí papežů první poloviny 20. století, aby se duchovenstvo „nemíchalo“ do politiky. I přes zákazy a doporučení se kněží a biskupové v Evropě či v Latinské Americe zapojují do zápasu obyvatel o lepší pracovní podmínky a důstojnější postavení rodin.
Vzpomeňme si alespoň na kardinála Josefa Berana, biskupa Josefa Hloucha, kardinála Štěpána Trochu, teologa a kněze Josefa Zvěřinu a mnoho dalších osobností, které se nesmířily s neutrálním glosováním toho, co se v jejich diecézi, potažmo vlasti, děje.
Po roce 1989 tento v nejlepším slova smyslu církevní aktivismus postupně slábl, až vymizel. Vidět jsme ho mohli ještě u lidí, jakými byl kardinál Miloslav Vlk nebo kněz Václav Vacek. Čeští katolíci roku 2026 však u svých biskupů zastání ve svých životních a politicko-občanských zápasech nenajdou.
Nejde ale jen o biskupy, kněze nebo teology, ale také o umění, vědu a akademickou sféru, které se na západ od našich hranic vždy vyjadřovaly i k sociálním otázkám. Nenapadá mě žádný z mých oblíbených umělců 20. století, který by svým životem, svými postoji i svým dílem nestál na straně evangelia, tedy maličkých, hladových, žíznivých, zavřených, nemocných a zoufajících.
Kdyby Bůh chtěl, aby se jeho Syn narodil jako athénský filosof, stalo by se to
Neumím si odpovědět na otázku, proč zrovna u nás se ta drobná hrstka katolických teologů a teoložek zabývá teologickou archeologií, a ne teologií, jak o jejím smyslu a poslání mnohokrát hovořil papež František.
Nemám nic proti vysoké teologii a abstraktním tématům. Myslím si ale, že ty by měly tvořit jen určitý a spíše menší díl našeho křesťanského zájmu. Reflexe všedních témat by neměla být druhořadá. Ani Ježíš a učedníci nepořádali přednášky pod širým nebem. Ježíš vykládal svůj příběh a své poslání na pozadí obyčejného života svých vrstevníků a lidí v nesnázích.
Mezi obyčejnému člověku nepřístupná témata se počítá také spiritualita, meditace a mystika. Jenže právě o nich – jak nejlépe ukázali sami mystici, nikoliv jejich obhájci – je třeba hovořit normálním, civilním a přístupným jazykem, a ne teologickým žargonem 19. století.
Kdyby Bůh chtěl, aby se jeho Syn narodil jako athénský filosof, stalo by se to. Ježíš se ovšem narodil v maštali, mezi zvířaty, pod širým nebem, mladičké matce a otci, který byl dělník. Také odtud zdědil svůj jazyk, své výrazy, své symboly a svoji citlivost pro úplně obyčejného posluchače.
Když se tedy volá po návratu k Ježíšovi a k tomu, co je pro katolickou církev tak důležité, tedy k tradici, připomeňme si, že nikdo nebyl tak aktivistický a tak sociálně angažovaný jako Ježíš. Zkusme všechna ta abstraktní témata redukovat aspoň na polovinu. Jsem přesvědčený, že už tímto krokem budeme Ježíši o něco blíž.
